Paní docentko, jaký byl pan profesor Švejda?

Vynikající šéf. Pamatuji ho s hodinkami v ruce, když sledoval, jak děláme třeba resekce. Vzpomínám na jeho skvělé asistenty. Na protetice MUDr. Zdeněk Svoboda a MUDr. Jaroslav Houzar. Nastoupila tam MUDr. Alena Dapeci, pozdější profesorka. Na chirurgii MUDr. František Malý, náš ročníkový vedoucí. Na ortodoncii MUDr. Blanka Berná.

V roce 1965 jsem odpromovala. Když jsme odcházeli jako novopečení zubní lékaři do praxe, mohli jsme se spolehnout sami na sebe. To nemůže každý absolvent stomatologie s klidným svědomím o sobě říci.

Nastoupila jsem v OÚNZ Vyškov. Tam jsem v roce 1967 složila první atestaci. Na okresech tehdy nebyla běžně pedostomatologie jako samostatný obor a ortodoncii dělal dentista. Mým úkolem tehdy bylo tyto dva obory pokrývat.

Jak tedy vypadaly vaše první krůčky do světa ortodoncie?

Krajský ortodontista byl primář MUDr. Miloš Feiler a k němu jsem jednou za týden chodila na kliniku. Skvěle ovládal funkční vyšetření a viděl pacienta jako celek, nejen dutinu ústní a zubní oblouky. Tehdy se nám o nějakých fixech ani nesnilo, pracovalo se jen se snímatelnými aparáty. Když jsem začínala s ortodoncií, moje zubní laborantka Maruška Kozlovská toho o ortodoncii věděla víc než já.

Současně jsem se věnovala i pedostomatologii, chodila po školách s plnou krabicí zrcátek a sond a prohlížela školáky. Preventivní prohlídky se dělaly dvakrát ročně a malí pacienti pak byli ošetřováni v zubních ordinacích.

Po krátké mateřské jsem nastoupila do Městského ústavu národního zdraví v Brně. Už před atestací jsem chodila pro zkušenosti za primářkou MUDr. Evou Velíškovou, CSc., která už začala s fixními aparáty. Dostávala materiály od prof. Josepha Jarabaka. Dneska to působí skoro legračně. Všechno to byly použité aparáty. Posílal jí je a děvčata v laboratoři ty kroužky třídila a upravovala. Zařazovala je podle velikosti a druhu zubů. Chyběly vhodné kleště, ty jsme si upravovali zabroušením podobných typů, dráty byly jen ocelové a kulaté. Ostatně podobně to měl i olomoucký kolega ortodontista prof. MUDr. Milan Kamínek, DrSc., jak o tom také mluvil ve vašem rozhovoru pro LKS.

Kdo byl profesor Jarabak?

Primářka Eva Velíšková se zúčastnila kurzu profesora Jarabaka z Chicagské univerzity v Americe asi v roce 1966. Navázali přátelství a profesor Joseph Jarabak udělal následně v česku kurz asi pro dvacet ortodontistů. Byl původem ze Slovenska, takže mu bylo dobře rozumět. Přednášel nejen léčbu fixními aparáty, ale také systém přesné diagnostiky s využitím RTG hlavy. Dnes se zdá být neuvěřitelné, že se dalo bez telerentgenu vůbec pracovat.

Ortodontické a pedostomatologické oddělení katedry stomatologie ILF bylo tenkrát v dětské nemocnici – v dřevěném domečku v zahradě. Já jsem nastoupila na katedru stomatologie ILF v roce 1975 po druhé mateřské a atestaci z ortodoncie.

Prof. Jarabak napsal a věnoval nám skvělou učebnici Technique and Treatment with the Light-Wire Appliance. Byla v ní spousta výstižných fotografií, takže jsme se podle ní naučili přesnou diagnostiku a základní postupy. Jednotlivé fáze léčby byly fotograficky dokumentovány a doplněny bočními dálkovými RTG snímky. To vše provázeno výborným přehledem hlavních ortodontických vad. V Brně jsme pak pracovali jeho metodou včetně tzv. Jarabakovy analýzy.

Jak podle vás, s odstupem času, vlastně vypadala ortodoncie, když jste s prof. Kamínkem a dalšími kolegy začínali?

Z dnešního pohledu to působí neuvěřitelně. To, v jakých spartánských podmínkách jsme přestáli sedmdesátá a osmdesátá léta. A dokonce se snažili o rozvoj oboru, zavádění nových technik a technologií. Jezdila jsem často do Olomouce právě za prof. Kamínkem, nenahraditelnou autoritou a učitelem. To, co jsme vyčetli z těžko dostupné literatury, často z kopií množených v zahraničních knihovnách, které jsme si vzájemně půjčovali, uměl vysvětlit tak, abychom tomu do detailu porozuměli a byli schopni to v praxi použít.

Na katedře stomatologie ILF jsme pořádali pravidelně kurzy a postgraduanti absolvovali školicí místa v délce asi tří týdnů. Výuka léčby fixními aparáty tedy byla nedostatečná.

Až po revoluci jsem se díky firmě Ormco zúčastnila delšího školení u prof. Rakosiho v Basileji a také kurzu prof. Burstona. Před tím jsme se dostali nejdál do NDR. Ovšem i na kongresech v NDR jsme slyšeli přednášející ze zemí pro nás nedostupných. Až po roce 1989 jsme mohli vyjet na kongresy pořádané Evropskou ortodontickou společností. Po zavedení soukromých praxí jsme si konečně mohli dovolit vyjet do celého světa, včetně USA. Nové postupy, fantastické knihovny...

Po otevření hranic a uvolnění zahraničního obchodu se na školicí pracoviště obrátily firmy s materiály na fixní aparáty, jako byly Dentaurum a Ormco. Ortodontisté dostali konečně možnost vybavit svoje nové soukromé praxe na úrovni. Dosavadní vzdělání tomu však neodpovídalo. V oboru působila spousta ortodontistů dříve odatestovaných bez patřičné průpravy. I když se podařilo postupně prosazovat tříletou přípravu pro lékaře nově zařazené do oboru na klinikách, chyběla tam křesla. Chvíli jsem vyučovala postgraduál ve své praxi. Měla jsem tři křesla a úvazek na klinice. Soukromou praxi jsem zahájila 1. 1. 1994 s velkým dluhem. Mít postgraduanty v soukromé praxi nebylo vůbec snadné, a tak jsem si doslova oddechla, když prof. Vaněk vybudoval učebnu ortodoncie s množstvím křesel v rámci fakultní nemocnice v Brně.

Přicházela nová generace. Atestovala dnešní doc. MUDr. Pavlína Černochová, Ph.D., a já jsem výuku postgraduantů mohla s klidným svědomím ponechat jí. Soustředila jsem se dál na pořádání kurzů hlavně pro ortodontisty již dříve atestované. Ve své praxi jsem zařídila malou učebnu a pomocí typodontů – zapůjčených firmou Ortoexpres – jsem učila skupiny asi po patnácti ortodontistech léčbu fixními aparáty. Aktivní kolegové pořádali kurzy pro větší počet účastníků, např. MUDr. Karel Floryk ve Vyškově, MUDr. Erik Vychodil na Vysočině a mnoho dalších lékařů na Slovensku, kde jsem také přednášela.

Pochopitelně, jak to někdy bývá, pokrok s sebou nese také extrémy. Fixní rovnátka postupně výhradně ovládla výuku v ortodoncii. Teprve v posledních letech se podle indikace znovu vracíme ke snímatelným aparátům, hlavně u malých pacientů. Obor se rychle vyvíjí, a tak pro některé situace volí dnes moji kolegové vedle vestibulárních aparátů modernější a před zraky okolí skryté lingvální aparáty a tzv. neviditelná rovnátka.

Zaznamenala jste nějaký klíčový okamžik, nebo dokonce zlom, který v uplynulých desetiletích proměnil váš obor?

Největší zvrat v mém uvažování nastal na školení u prof. Rakosiho v Basileji, zde jsem absolvovala Burstonovu techniku.

Náš pohled na ortodoncii se pak proměnil okamžikem, kdy jsme si uvědomili význam polohy prvních molárů a začali používat patrový třmen na jejich úpravu. Já jsem tehdy dělala Burstonův třmen, prof. Kamínek pracoval zase jinou technikou. Ve výsledku to však není až tak podstatné. Jednoduše řečeno: napřed se musí upravit postavení prvních molárů a pak teprve další část zubního oblouku. Dosáhnout přesné artikulace a detailního vypracování správného postavení zubů bylo možné až s dokonalým moderním vybavením.

Já si vás pamatuji také z prvního představenstva Komory...

Jak už je to dávno! Velké diskuze se tehdy vedly o atestacích. O tom, zda pomohou stomatologii, nebo zda je raději zrušit. Kritici specializací měli pravdu v tom, že ve státním zdravotnictví byla specializační atestace pouhá cesta ke zvýšení platu, dvojka byla pro šéfy. Opačný názor byl, že jejich zrušením utrpí vzdělávání a komorové kurzy to nenahradí. Nakonec zůstaly jen atestace z ortodoncie a maxilofaciální chirurgie, ten zbytek se zrušil. Dnes vidíme, že je to škoda. Zejména u pedostomatologie.

Snažili jsme se také co nejrychleji k nám přenést zahraniční zkušenosti. Vybudovat soukromé praxe bylo na prvním místě. Vyjeli jsme do Francie. Z každého oboru stomatologie dva zástupci. Zúčastnili jsme se pařížského kongresu a několik dní jsme strávili ve dvou soukromých praxích. Pan Pavel Tigrid a jeho dcera paní Deborah nám tak otevřeli dveře do stomatologických praxí a my měli možnost se zblízka a do detailu seznámit, jak to v privátních ordinacích funguje. Tyto zkušenosti představenstvo Komory bohatě zúročilo v připomínkování zákonů, při tvorbě tehdejšího bodového systému a v dohodovacích řízeních s pojišťovnami.

Pacienti se za poslední tři desetiletí proměnili. Jistě i v ortodoncii.

Vnímám to jako velkou změnu. K lepšímu. Dřív brali rodiče ortodontickou léčbu skoro jako obtěžování. Když byly horní přední zuby v pořádku, tak je to moc nezajímalo. Pacient musel doslova milovat svého pana doktora nebo paní doktorku, aby spolupracoval a rovnátka nosil.

U fixních aparátů považuji spolupráci pacienta také za velice důležitou. Pacient musí pochopit, oč jde a samozřejmě dodržovat pečlivou dentální hygienu. Pacienti dnes vnímají i nutnost estetické úpravy chrupu, nejen funkční hledisko.

Jak vidíte budoucnost ortodoncie?

Zapeklitá otázka. Můj syn pokračuje jako zubní lékař a ortodontista. Naše odborná společnost se může pochlubit výborným, recenzovaným časopisem Ortodoncie. Práce v něm otištěné mají vysokou úroveň. Pořádáme každoročně kongresy ortodontické společnosti a množství zahraničních expertů zde přednáší. Mohla bych tedy vyjádřit jakousi osobní spokojenost. Na druhé straně se bojím, aby se náš obor nestal stomatologií pro bohaté. Nastupující generace zubních lékařů, a jistě také pojišťovny, Komoru a stát, čeká náročné hledání rovnováhy mezi cenou a zdravím pacientů. Všechna ta rozhodnutí jsou velmi křehká. Nehrazené plomby? Výborný nápad. Lidé si jistě začnou lépe čistit zuby. Ale... Otevřeně řečeno, doufám, že se stomatologie nepromění jen v pouhý byznys.

Docentka MUDr. Olga Jedličková, CSc., nositelka čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2013) a čestná členka České ortodontické společnosti (2010).