LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Většina z nás zná knížky s anekdotami a historkami o lékařích, jejichž autorem je Alarich. Málokdo ale ví, zejména ti mladší, že za tímto pseudonymem se skrýval zubní lékař, vynikající pedostomatolog, MUDr. Oldřich Hlaváč (1895 – 1942). Dodnes nás baví jeho vtipné historky. Ovšem také jeho odborné názory, které publikoval v článcích a knihách o dětském zubním lékařství, jsou stále platné a udivují svým moderním pojetím. A zajímavým příběhem je i sám Hlaváčův život.

MUDr. Oldřich Hlaváč – Alarich.

Jak se zrodil Alarich

„Pracoval jsem s dr. Hlaváčem nejprve jako medik, později po promoci jako asistent a poznal jsem ho jako rozeného učitele, vysoce vzdělaného se vzácnou schopností vysvětlit, předat dál, naučit. Byl přísný v práci na sebe i na jiné a dovedl strhnout svým přesvědčením a energií. Učil lásce k práci dokonalé a vědecky rozvážné, ale vždy oživené lidským vztahem k pacientovi.“

Tak vzpomíná na svého učitele, později kolegu a konečně přítele docent Miloš Voldřich, který po Hlaváčově boku pracoval několik let v jeho ordinaci. Tu si Hlaváč vybudoval v centru Prahy ve Vodičkově ulici a rádi ji vyhledávali umělci – spisovatelé, výtvarníci, hudebníci a herci. Hlaváč byl totiž členem „Umělecké besedy“. Později vedl její společenský výbor. Za jeho předsednictví se večerní setkávání stala bohatě navštěvovanými. Hlaváč měl neodolatelnou schopnost vyprávět a velký smysl pro humor. Své přátele bavil historkami o profesorech i studentech lékařské fakulty a o atmosféře lékařské praxe.

Mezi jeho pravidelné posluchače patřil i Karel Poláček, spisovatel a vydavatel humoristického čtrnáctideníku „Dobrý den“. Spolupracovníky tohoto časopisu byli významní autoři – bratři Čapkové, František Langer, Ferdinand Peroutka, Josef Kopta. Mezi ilustrátory patřili Ondřej Sekora, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Hugo Boetinger podepisující se jako Dr. Desiderius. Poláčkovi se podařilo získat i Oldřicha Hlaváče, a tak se od r. 1927 lékařské anekdoty a historky objevovaly v jeho časopise mezi satirickými verši, karikaturami politiků a vtipnými povídkami.

„Dobrý den“ měl zavedené pravidelné tematické rubriky „Čínské anekdoty“, „Židovské anekdoty“ či „Parlament v županu“, kam patřily veselé historky o poslancích. Když vydavatel s autorem hledali vhodné jméno pro historky z lékařského prostředí, inspiroval je právě tento název, a tak v r. 1930 vznikla „Medicína v županu“.

Hlaváčovy anekdoty vycházející na pokračování měly velký čtenářský ohlas, a tak se o příspěvky hlásily i další časopisy. Marie Majerová dr. Hlaváče přemluvila, aby zaslal příspěvky i do časopisu „Čin“, který vydávala. Hlaváč jí vyhověl a obratem od ní dostal slušný honorář s dopisem, v němž ho závěrem Majerová žádala: „Pošlete ještě, ještě, ještě!“ A vtipný Alarich pohotově odpověděl: „Díky, díky, díky, pošlete ještě, ještě, ještě.“

Alarichovy příspěvky měly úspěch, a tak se brzy objevil jejich soubor jako kniha. Autor v její předmluvě vysvětluje její vznik: „Název sbírky a sbírka sama vznikla vinou pana Karla Poláčka. Několik lékařů vzpomínalo při víně a v kavárnách na studijní léta. Pan Poláček mě požádal, abych vybral z těchto vzpomínek veselé příběhy a dal mu je k použití pro Dobrý den. Po dvou letech se přihlásil nakladatel. Po určitých rozpacích jsem svolil k vydání sbírky. Neurovnal jsem ji. Ponechal jsem ji v pořadí, v jakém byly anekdoty publikovány v Dobrém dni.“ Pro velký ohlas knížky brzy následoval další titul s podobným obsahem, který byl nazván „Medicínské historky“.

Doktor Hlaváč byl i autorem publikací v několika odborných časopisech – bylo to zejména „Zubní lékařství“, později „Československá stomatologie“, „Časopis lékařů českých“, „Praktický lékař“. Pro svou beletristickou tvorbu se však rozhodl použít pseudonym. Zvolil si přezdívku, kterou pro něho vymysleli jeho jugoslávští přátelé při pobytu na romantickém jadranském ostrově Korčula. Hlaváčovo křestní jméno se jim totiž obtížně vyslovovalo a tak si Oldřich upravili na Alarich. Jméno starověkého vizigotského panovníka zvolili i proto, že Hlaváč jim tohoto krále připomínal svou energickou, temperamentní povahou.

Oldřich Hlaváč – moderní dětský zubní lékař

Dr. O. Hlaváč byl zkušeným stomatologem v celém rozsahu svého oboru, ale zvláštní pozornost věnoval dětem. Své myšlenky a názory formuloval v knize „Dětské zubní lékařství a jeho úkoly.“ Kniha, která vyšla v r. 1934, tedy před více než osmdesáti lety, obsahuje myšlenky na tu dobu neobyčejně moderní. Hlaváč úvodem zdůrazňuje, že ošetření dětského chrupu nelze provádět stejným způsobem jako chrupu trvalého. Anatomie dětského chrupu, jeho funkce i chorobné změny u dětí si vyžadují i odchylného léčení, prostředků a zařízení i zcela jiné léčebné psychologie. S ošetřováním chrupu dětí je spojeno tolik teoretických i praktických problémů, že je nutná pro tento obor specializace. Několik myšlenek z jeho knihy si zaslouží být citováno:

„V první návštěvě poznáváme dítě a i ono má poznat nás, je naším hlavním úkolem získat si jeho důvěru. Protože obyčejně přichází poplašeno a s hrůzou před věcmi, které mají přijít, spokojíme se na poprvé s povrchním vyšetřením jeho celkové konstituce a s aspekcí chrupu. Navykneme dítě na kázeň v křesle, dáme mu vyplachovat i kloktat, očistíme mu přístupné plochy tamponem omočeným v peroxidu vodíku. Poučíme je o správném čištění chrupu. Zjistíme si způsob i třídu okluze. Vyšetříme způsoby jeho výživy i životosprávy, jeho zlozvyky, všimneme si stavu sliznic, jazyka a mandlí, jakož i úponu obou uzdiček, ukážeme dítěti vrtačku, vyšetřovací zrcátko, pinzetu i sondu a dáme mu je do ruky, aby se s nimi spřátelilo, ukážeme mu posunovatelnost židle a dovolíme mu natočit si z fontány vodu.

Pokaždé dávám dítěti do rukou násadec spuštěné vrtačky, poukáži na tichost a klid jeho chodu, vsunu do násadce jednu leštící finýrku, přejedu jí sobě a pak i dítěti po ruce, aby poznalo, že v nástroji není nebezpečí. Pochválím je, že bylo statečné, a dám mu jako ‚vyznamenání‘ připínací špendlík s nějakým zvířátkem. Mám jich stálou zásobu. Děti velmi rády nosí tyto špendlíky na šatech či čapkách.

V druhé návštěvě vyšetřuji dítě pomocí nástrojů, které nesmí být studené. Sondu užívám velmi opatrně, vyberu si takový kaz, o kterém předpokládám, že nebude bolestivý. Trepanuji ho vrtáčkem bez tlaku a bez tlaku také rozšiřuji. Vrtáčky musí být absolutně ostré, doba vrtání musí být na poprvé velmi krátká, jen několik vteřin. Nikdy ji neprodlužuji déle než půl minuty. V přestávce se dítě naučí užívat plivátko, eventuálně si je samo smí čistit proudem vody. Často dovoluji dítěti kontrolovat postup práce v zrcátku, které si samo drží. O možnostech bolesti dítě v prvním sezení nepoučuji, to činím zásadně u dítěte již získaného (často pak dítě vítězně hlásá, že to nebolelo). Malé děti se dají poměrně snadno od bolesti i odvésti. Mezi prací a v pauzách s dítětem vlídně rozmlouvám jako s dospělým.

Mám-li v křesle dítě k ošetřování vychované a musím-li provésti bolestivý výkon, vhodně je na to připravím. Lstivých šaleb neprovozuji ani před extrakcí. Zde kleště neukazuji, v kapse pláště jich ale neschovávám již z důvodu asepse. Sestra mi je diskrétně podá, aby je dítě nevidělo. Oči dítěte nezakrývám rouškou, nýbrž je nenápadně zacloním předloktím, dbám, aby umělé světlo dětem neoslňovalo oči.

Čekárna má být stejně jako ordinace velmi světlá, zařízená s účelností a vkusem. Hračky v čekárně děti uvítají s potěšením. Ordinace má být prostorná, aby židle a přístroje nebyly úzkým prostorem zvětšovány. Dětskému oku se jeví předměty větší než oku dospělému. Na povrchu pracovního stolku nesmí ležet mnoho věcí a nesmí být nelad. Tampónek vaty na podlaze a rozšlapaná sádra zničí dojem ze sebedokonalejšího zařízení. Děti se nebojí vždy přístrojů, naopak pociťují k nim často jakousi přitažlivost jako k věcem schopným fantastických a magických činů, ale krvavá skvrna na vašem plášti nebo jakýkoliv nepořádek vašeho zjevu a okolí vtiskne jim do duše dojem neuspořádanosti a zmatku a výsledkem je pokles důvěry. Největší hrůzu mají děti z krve, proto nelze očekávat od dítěte, které usedne nad plivátkem znečistěným krví od předcházejícího nemocného, že nám věnuje důvěru, a že bude klidné. Zařízení samotné nemusí být luxusní, jak se nám snaží vemluvit industrie, jejímiž otroky jsme den ode dne více.“

Hlaváčův životní příběh

Oldřich Hlaváč se narodil ve Stříbrných Horách u Horažďovic 9. 1. 1895. Jeho otec se snažil pro své tři děti, dva syny a dceru, zajistit co nejlepší vzdělání, proto se z idylického pošumavského městečka stěhuje do Klatov a konečně do Prahy. Oldřich v Praze pilně studuje, a protože rodina žije ve skromných poměrech, mladý gymnazista přispívá svým výdělkem: roznáší mléko po domech, dává kondice mladším žákům.

Po maturitě vstupuje na lékařskou fakultu, studium medicíny bylo totiž jeho dlouholetým snem, k němuž po léta houževnatě směřoval. Jako medik pracuje jako demonstrátor ve Fyziologickém ústavu a ještě za studií uveřejňuje v „Biologických listech“ výsledek svého výzkumu „Fyziologické pozorování při dělení a regeneraci Stylaria lacustris“. Fyziologii se věnuje i po promoci a v r. 1920 odjíždí do Spojených států, kde získal stipendium Rockefellerovy nadace. Výsledkem jeho píle byl návrh profesora Loeba, aby zůstal v jeho ústavu trvale. Byla to nečekaná nabídka otevírající budoucnost, o které Hlaváč ani nesnil, ale znamenala i těžké rozhodování. Nakonec lákavé pozvání odmítá. Hlaváč se vrací do vlasti, kde čekají stárnoucí rodiče. Za svého studijního pobytu za oceánem poznal i některé klinické obory. Mezi nimi ho zaujalo zejména zubní lékařství, obor, jehož úroveň ve Spojených státech předstihla v některých oblastech Evropu. Doma se tedy Hlaváč rozhodl pro zubní lékařství, kde svůj zájem vedle zmíněného dětského lékařství zaměřil na protetiku.

Umění a literaturu milující Alarich se ve Spojených státech seznámil i s básnickým a filozofickým dílem „Prorok“ autora Kahlila Gibrana, spisovatele pocházejícího z Libanonu. Toto dílo bylo přeloženo do desítek jazyků a českého překladu se ujal sám Hlaváč. Kniha je členěna do krátkých kapitol, v nichž Gibran ústy fiktivní postavy Mustafy vyslovuje své názory a úvahy o závažných otázkách: O lásce, O svobodě, O rozumu a vášni, O přátelství, O manželství, O kráse, O dobru a zlu, O rozkoši, O modlitbě, O náboženství a O smrti.

Hlaváčův úspěšný a šťastný život ukončily tragické události r. 1938 a následující německá okupace. Hlaváč se v r. 1939 zapojuje do odbojové ilegální skupiny „Obrana národa“, organizace plnící zpravodajské, vojenské, rozhlasové a sabotážní úkoly. Alarichova ordinace se stává místem tajných schůzek a centrem předávaných zpráv. Dne 8. dubna 1940 večer krátce po návratu z ordinace se ozve obávané zvonění. Je to německá tajná státní police – gestapo. Hlaváč je zatčen, byt i ordinace jsou bezohledně prohledány. Hlaváče čeká cesta přes Pečkárnu, Pankrác a Drážďany do Berlína. Dne 11. června 1942 je Hlaváč se svými spolupracovníky postaven před soud v Berlíně. Jsou označeni za duchovní původce atentátu na Heydricha a odsouzeni na smrt.

Svědectví o dlouhých měsících Hlaváčova věznění je zachováno v souboru dopisů jeho rodině a přátelům. Soubor těchto povolených dopisů z vězení i tajně odeslaných motáků byl vydán v r. 1947 pod názvem „Listy z vězení“. Hlaváč v dopisech vzpomíná na domov, povzbuzuje svou manželku i děti, zamýšlí se nad otázkami života české společnosti po válce, o jejímž výsledku nepochyboval.

V posledním dopise manželce píše: „Byl-li můj život torzem, nesmí jím být ani Tvůj ani dětí, musí být plný a šťastný. Nepropad ej materialismu a dbej, aby naše děti věřily, že život je vývoj dobra. Veď sebe a je k altruismu, služba lidem je pravým smyslem života... Nedočetl jsem několik knih, bylo mým osudem nedočítat, být torzem...“

Alarichův odkaz a pokračovatelé

Nejen nedočítat, ale ani nedopsat bylo Hlaváčovým osudem. Při jednom z posledních šťastných večerů před tragickými lety války se v Umělecké besedě Hlaváč dohodl se svým přítelem MUDr. J. Kášem, že spolu napíší další sbírku medicínských historek. Nenapsali ji spolu, ale za oba ji napsal Josef Káš, který v její předmluvě píše: „Alaríšku, to je také tvoje knížka, byť ne tak hezky napsaná, jako bys to ty uměl. Já se však snažil, aby byla těm tvým trochu podobná. Tvůj dr. Káš.“

Karlínský lékař Josef Káš byl zakladatelem před válkou populárního pěveckého sdružení Kocourkovských učitelů, a tak svou knihu podepsal Jan z Kocourkova. Toto pokračování „Medicíny v županu“ vyšlo pod názvem „Aeskulap v bačkorách“. Knížka byla čtenáři příznivě přijata, a tak Josef Káš začal připravovat další podobnou sbírku. Jeho nečekaný odchod na onen svět zanechal knihu rozpracovanou a dokončil ji jeho syn, neurolog Svatopluk Káš. Nazval ji „Aeskulapův úsměv“ a po několika letech následoval „Aeskulap se stále usmívá“.

Čtyřicet let po prvním vydání Alarichovy knížky ji znovu uspořádal Ctirad John, tehdy docent mikrobiologie a imunologie. Doplnil ji dalšími historkami a anekdotami z pražské lékařské fakulty a všeobecné nemocnice, které nazval „Doderná“. Sbírka vyšla v r. 1969 pod názvem „Alarich a ti druzí: Medicína v županu a jiné medicínské historky“. Ctirad John v předmluvě vystihuje podstatu humoru v medicíně: „Medicína zevluje z kulis a vidí život jinak než z hlediště: Po rubu a bez parád, je trpělivá, laskavá k lidskému bytí a trochu rozpačitá nad smutkem z míjení a ubývání. Je třeba se zastavit čas od času na kus řeči, úsměv, na legraci. Autonomním útvarem je humor lékařských fakult. Tvoří jej život, zpravidla vzniká bezděčně, jen někdy přistrčí matérii dosud neunavený šprýmař a domodeluje nedotaženou situaci. Vznikne medicínská historka, která se dále vypráví a dotváří ústním podáním.“

Alarich svou knihu připsal „všem doktorům, kteří se dosud dovedou smát“ a v doslovu píše: „Odhodlal-li jsem se ke knižnímu vydání Medicíny v županu a Medicínských historek, stalo se to proto, že celá řada jejich anekdot má význam kulturně historický, onen předválečný polorodinný život na pražské lékařské fakultě vymizel. Změnili se profesoři, změnili se i posluchači. Bodrá drsnost věčných studentů ustoupila temperamentu nových studentů, sportovců a prý i abstinentů. Láska ke staré medicínské fakultě, láska k jejím starým profesorům je to, čím jsou podbarveny všechny anekdoty této sbírky, do jisté míry již historické.“

Všechna uvedená vydání lékařských anekdot měla vždy velký ohlas u čtenářů. Jsou znovu vydávána a našla i svá pokračování. Oldřich Hlaváč Alarich, který tento druh literatury zahájil, se tak stal zakladatelem literárního žánru lékařského humoru.

Uvádět všechny autory takových historek by přesáhlo rozsah tohoto příspěvku. Připomeňme jen spisovatele, kteří byli zubními lékaři. Pod pseudonymem Leon Dlažov vyšla v r. 1988 sbírka medicínských anekdot z hradecké fakulty „Okolo Hradce v bílém plášti“. Tato fakulta byla v padesátých letech na několik let převlečena do zelené uniformy a vychovávala jako Vojenská lékařská akademie lékaře pro armádu, a proto ve sbírce najdeme mnoho anekdot a historek z těchto vojenských dob. Autorem knížky byl přednosta stomatologické kliniky profesor Leon Sazama. Svůj pseudonym si zvolil podle svého rodiště, kterým byl Dlažov v jižních Čechách.

Olomoucký zubní lékař Milan Slavětínský, který svou profesní dráhu skončil jako profesor dějin lékařství na tamní lékařské fakultě, napsal spolu se Svatoplukem Kášem „Medicínské historky z Moravy“ v r. 2000 a rok poté vydal sbírku veselých příběhů „Olomoucký Aeskulap se usmívá“.

Václav Franz, absolvent hradecké lékařské fakulty a zubní lékař v Nové Pace, je dalším autorem žánru lékařského humoru. Dvacet veselých povídek a jednu pohádku o vodníkově zubu obsahuje jeho knížka z r. 1991 „Zubař po pracovní době“ a poté v r. 2000 vydává sbírku historek z vlastní praxe „Veselo jak u zubaře“.

Vyprávění o životu a díle Oldřicha Hlaváče – Alaricha jsme uvedli slovy jeho přítele docenta Miloše Voldřicha. Větou z jeho vzpomínky na Alaricha uveřejněné v r. 1946 v „Československé stomatologii“ také toto vyprávění končíme: „Velké torzo Hlaváčova životního díla bude nezapomenutelným vzorem v práci a na cestě k ideálu lidskosti.“

Titulní strana Alarichovy knihy s ilustrací Vlastimila Rady.
Rozšířené vydání Alarichovy sbírky doplněné Ctiradem Johnem.
Dům, v němž Alarich žil, Praha-Smíchov, U Nikolajky 15.
Pamětní deska na smíchovském domě.
Svatopluk Káš, syn Alarichova přítele Josefa Káše, byl nejplodnějším spisovatelem v žánru medicínského humoru. Titulní list jeho knihy „Z Aeskulapovy první kapsy“ s ilustrací Neprakty.

Literatura

Literatura

Voldřich M. Za dr. Oldřichem Hlaváčem. Čs. Stom., 1946, 46: 177 – 181.

Hlaváč O. Dětské zubní lékařství a jeho úkoly. Praha, 1934, nákladem vlastním.

Káš S. MUDr. Oldřich Hlaváč, zubní lékař a zakladatel nového literárního žánru. Praktický lékař, 2006, 86(11): 667 – 668.

Káš S. Čeští lékaři – spisovatelé. Olomouc, 2003, Epam.

John C. Alarich a ti druzí, medicína v županu a jiné historky. Praha, 1969, Mladá fronta.

Slavětínský M. K historii lékařského humoru o nás. Stud. phtiseol. cech., 1978, 28(9): 631 – 632.

17. 7. 2018

LKS 07-08/2018

Print: LKS. 2018; 28(7–8): S102 – 105

Autor:

Fotografie

  • Otakar Brázda

Rubrika:

Téma: