V průběhu svého odborného života působil i jako profesor zubního lékařství na Baltimore College of Dental Surgery, nějaký čas i na univerzitě ve Washingtonu, D. C., a podle literatury byl známý zavedením některých tehdy nových léčebných postupů (např. plnění dřeňové dutiny zlatou fólií) i blíže nespecifikovaných stomatologických nástrojů, z nichž některé se údajně používají dodnes. Byl dokonce i jedním ze zakládajících členů American Dental Associa-

ti on (ADA) a autorem jejího znaku. Nutno podotknout, že dr. E. Maynard byl docela schopný i v rodinném životě – byl dvakrát ženatý a v rozmezí sedmadvaceti let se mu narodilo celkem sedm dětí. Jeho nejstarší syn George Willoughby Maynard, později známý americký malíř, byl mimochodem dokonce o dva roky starší než otcova druhá manželka.

Známějším než zubní péčí se ale v té době stal spíše svými třiadvaceti vynálezy v oblasti ručních palných zbraní a střeliva. Je považován za jednoho z největších amerických zbrojních novátorů 19. století. Jeho prvním vynálezem byl U. S. patent č. 4208 z roku 1845 týkající se systému k odpalování pomocí páskové zápalky u perkusních ručních zbraní. Zápalku tvořily terčíky třaskavé směsi pravidelně rozmístěné na papírovém pásku, posouvaném každým natažením kohoutu, který při zmáčknutí spouště dopadnul na terčík a odpálil prach v hlavni. Samočinný posun zápalek urychloval nabíjení zbraně až o čtvrtinu času oproti běžnému ručnímu nasazování jednotlivých kovových zápalek před každým výstřelem. Nevýhodou systému bylo časté selhání výstřelu ve vlhku. Maynardem vynalezený pásek se zápalkami si v modifikované podobě mnozí z nás pamatují z dětských her s „kapslíkovým revolverem“.

Po tomto vynálezu dr. E. Maynard na čas opouští svou zavedenou praxi a s celou rodinou vyráží propagovat patent do Evropy, především do Anglie, Belgie, Pruska a Ruska, jejichž armády v té době přezbrojovaly z křesadlových pušek na perkusní. Jeho cesta se nakonec protáhla na více než rok a z obchodního hlediska moc úspěšná nebyla, byť se stal nositelem vysokých státních vyznamenání např. Pruska a Švédska. Při svém putování však zazářil opět jako zubní lékař a od cara Mikuláše I. dostal dokonce nabídku na funkci dvorního zubaře s hodností majora ruské armády. Tu však E. Maynard odmítl a odcestoval zpět do USA. Teprve po jeho návratu nechala americká armáda transformovat asi 2000 předovek na Maynardův systém, pušky však zejména ve vlhku nebyly stoprocentně spolehlivé a po několika letech byly vráceny do armádních skladů. Zbraní byl ovšem nadšen velmi důležitý muž – ministr války a pozdější prezident jižanské Konfederace Jefferson Davis (1808 – 1889) – a ten v roce 1855 nařídil armádu opět vybavit puškami s Maynardovým systémem. V několika následujících letech bylo takto předěláno přes sto tisíc pušek a pistolí, což přineslo Maynardovi slušnou částku 75 000 $, odpovídajících hodnotě asi 1,5 milionu dnešních dolarů. Po odvolání ministra Davise z funkce roku 1857 se ovšem opět zvedla vlna kritiky odpalovacího systému a výroba byla definitivně ukončena.

V dalším období se vedle své zubní praxe dr. E. Maynard opět věnoval vývoji ručních zbraní, ovšem již modernějších, zezadu nabíjených (tzv. zadovek) a střeliva k nim. Roku 1859 si nechal patentovat zdokonalenou zadovku, která se později stala jednou z legend americké občanské války. Karabina (krátká puška) byla v oblasti spouště opatřena pákou, která při vyklopení vpřed otevřela závěr a sklopila hlaveň, což umožnilo vsunutí náboje do komory. První verze pušky měla i výše zmíněný Maynardův systém odpalování s páskovou zápalkou a umožňovala vystřelit až 12krát za minutu, což bylo 3 – 4krát více než při střelbě s předovkou. E. Maynard opět nabídl své nové zbraně armádě, ta si však objednala pouhých čtyři sta karabin. Nicméně jednotky, které je používaly, byly spokojené. Dobře dopadly i zkoušky pro námořnictvo, jichž se jako excelentní střelec účastnil sám dr. E. Maynard, který se svou zbraní trefil na vzdálenost 200 yardů (182 m) terč velikosti lidské postavy 237krát za sebou. Továrna vyrábějící Maynardovy karabiny byla na Severu, a tak ještě těsně před vypuknutím občanské války si několik tisíc pušek narychlo objednaly jižanské státy pro své vznikající armády. Od roku 1863 produkovala firma zjednodušený typ pušky, který používal opět klasické jednotlivé čepičkové zápalky. Maynardových karabin nakoupila armáda Unie především pro kavalerii přes dvacet tisíc, zdaleka ne všechny se ovšem do konce války dostaly k bojujícím jednotkám. Vojáci byli se zbraní většinou spokojeni pro její jednoduchost a přesnost – udává se případ jižanského odstřelovače, který trefil vojáka Unie na vzdálenost 600 m, což byl v roce 1862 vynikající výsledek.

Dr. Edward Maynard se kromě praxe a výuky zubního lékařství zabýval zlepšováním palných zbraní i po ukončení občanské války. Zemřel ve Washingtonu rok po odchodu do zubařského důchodu 4. 5. 1891 ve věku 78 let a je pohřben na hřbitově Kongresu. Jeho pozůstalost je uložena v kongresové knihovně.

Fotogalerie