Jak se dostane středoškolák z Lipska ke studiu zubního lékařství v moravské metropoli?

Jednoho dne, byl jsem v druhém ročníku lipského gymnázia, si mě pozval ředitel. Nabídl mi, že se mohu zúčastnit přípravky v Halle pro studium v zahraničí. Z několika možností jsem si vybral stomatologii v tehdejším Československu. Na výběr města jsem neměl vliv, ale osud a Olomouc to se mnou myslely dobře. Mimochodem, byli jsme – po přerušení těchto studií v roce 1968 – první a velmi početnou skupinou, která v roce 1973 na Moravu přijela studovat. Bylo nás z tehdejší NDR třicet sedm.

Musím říct, že čeština se mi na rozdíl od ruštiny, kterou jsme měli povinně od páté třídy, zalíbila. Brzy jsem ji začal docela dobře ovládat. Ovšem jistá sebedůvěra, především jazyková, již jsem získal v moravském prostředí, zdaleka nejen univerzitním – spolu s mými politickými názory – se jednoho dne znelíbily východoněmeckým orgánům a já jsem ve čtvrtém ročníku ze dne na den musel beze svých věcí opustit studium a vrátit se do NDR. Peripetie vynechme, vydalo by to na film. V Německu jsem musel jako kajícník nastoupit do dělnické profese. Naštěstí mně bylo dovoleno pracovat v zubní laboratoři. Po pár měsících ještě přišlo půl druhého roku vojny a teprve potom jsem dokončil studium zubního lékařství na univerzitě v Lipsku. Celkem sedm let...

Následovalo stěhování do Waldheimu, založení rodiny a získávání prvních zubolékařských zkušeností v ordinaci.

Jak vnímá německý lékař, znalý poměrů ve stomatologii v České republice, rozdíly mezi oběma regiony?

Těžká otázka. Mohli bychom debatovat o spoustě podrobností z hlediska současnosti, ale i historie. Jak pacienti, tak i my, zubní lékaři, stojíme každý rok před novými úkoly a okolnostmi. Nic není stálé, stálé jsou jen neustálé změny. Všichni máme nad sebou zákonodárce ve svých zemích a také v Evropské unii.

V České republice se často hovoří o německém pokladenském systému...

To je nedorozumění, respektive neporozumění německému slovu „die Krankenkasse“. I když slovo „die Kasse“, česky pokladna, by mohlo svádět k výkladu, že v Německu existuje „pokladenský“ systém, není tomu tak. Německý výraz „die Krankenkasse“ znamená to, co v češtině zdravotní pojišťovna.

Není to tedy tak, že by pacient v Německu v ordinaci vše uhradil, lékař mu vystavil potvrzení o platbě a pacient by si pak už jen šel na svoji zdravotní pojišťovnu pro peníze?

To určitě ne. Veřejný systém zdravotního pojištění v Německu je v tomto směru obecně podobný tomu v České republice.

V Německu ovšem máme, na rozdíl od ČR, Sdružení smluvních zubních lékařů (Kassenzahnärztliche Vereinigung..., analogicky to funguje i pro všeobecné lékaře). Sdružení představuje důležitý nástroj k řešení problémů a vztahů mezi zubním lékařem a zdravotní pojišťovnou, neboť veškeré eventuální spory mezi nimi procházejí, a to ze zákona, touto veřejnoprávní organizací. V praxi to znamená, že když pojišťovna rozporuje nějaký lékařský výkon, platbu apod., nejedná přímo s lékařem, ale obrátí se na toto sdružení. Tam vysoce kvalifikovaní administrativní pracovníci problém překontrolují a velmi často jej i rovnou a přímo s pojišťovnou vyřeší. Tím je „maličký“ zubní lékař dobře chráněn před mocnými finančními institucemi.

V každé spolkové zemi je dnes jedno sdružení, v jedné jsou vzhledem k její velikosti dvě, celkem jich je tedy sedmnáct.

Sdružení má i další významnou funkci. Vyjednává ceník a hodnotu bodu. To představuje odborné i politické téma. Mimochodem: hodnota bodu se u nás stanovuje na setinu centu. Může tedy být např. 1,0001 EUR. A každoročně se aktualizuje.

Nakonec uveďme, že začínající zubní lékař, pokud chce pracovat tzv. „na pojišťovnu“, musí u sdružení zažádat o povolení ošetřovat tyto pacienty.

A jak se vzájemně vymezují stomatologická komora a sdružení?

Samozřejmě i v Německu existují jako v ČR profesní komory, včetně té pro zubní lékaře. Spolupráce mezi komorou a sdružením u nás v Sasku funguje velmi dobře. Dokonce společně organizují poradnu pro pacienty. Oba subjekty mají díky federálnímu principu pochopitelně i svoje celostátní orgány.

Můžeme si tedy systém úhrad „na pojišťovnu“ trochu přiblížit?

Konzervační a chirurgické výkony – ty jsou ve společné kapitole, parodontologii a některé úrazy a čelistní anomálie, např. kraniomandibulární dysfunkci, typicky hradí pojišťovna. Podobným způsobem jako v České republice, kdy pacient v ordinaci nic neplatí.

Některé výkony jsou pochopitelně nadstandardní. Tehdy si pacient musí připlatit. To znamená doplatit rozdíl mezi hrazenou péčí a cenou nadstandardního ošetření. Pravda, po sjednocení Německa jsme to určitou dobu měli jako v ČR. Nadstandardní výkon tedy pacient hradil komplet. Lidé si ovšem stěžovali. Díky prosté úvaze, že když chce někdo nadstandard a stejně by se mu dělal standard – a někdo by to tedy musel zaplatit, byla tato nesmyslnost zrušena.

Asi deset let už máme také zaveden systém definovaných úhrad na protetiku. Zde pojišťovna zpravidla hradí dvě třetiny ceny. Potřebuje-li pacient například korunku ve frontálním úseku chrupu, s keramikou, dostane příspěvek na korunku a na keramiku, řekněme ve výši 200 EUR. Za standard je zde uznána metalokeramická korunka s keramikou pouze na labiální ploše. Já se ovšem mohu domluvit s pacientem na celokeramice, třeba s drahokamem uprostřed, nebo se zlatým ornamentem, ale on vždycky dostane deklarovaný příspěvek a doplatí jen „normální“ vlastní podíl plus částku za nadstandard.

A jak je to s přímou úhradou pro soukromé pacienty?

Máme dva ceníky. Jde tedy vlastně o duální systém. Druhý ceník funguje pro soukromé pacienty s přímou platbou a pokrývá prakticky celý obor zubního lékařství. Podle obtížnosti výkonu lze základní cenu násobit koeficientem od 1,0 do 3,5. Ten lze běžně aplikovat až do výše 2,3. Přes tuto hodnotu už pouze s lékařským odůvodněním – pacient nemůže dostatečně otevřít ústa, dítě je neklidné a brání se ošetření apod.

Ceník pro pacienty „na pojišťovnu“ je naopak co do množství a spektra výkonů zúžen. Není v něm zdaleka všechno, co by bylo možné zařadit, a platí v něm striktní pravidla pro definování standardu. Vychází z aktuální hodnoty bodu.

Obecně tedy vedle sebe stojí dva rozdílně konstruované systémy úhrady. Pro lékaře z tzv. východních zemí ovšem převažuje první varianta, tedy pacienti hrazeni ze zdravotního pojištění. Podobně jako v České republice.

Poznamenejme nakonec, že díky dramatičnosti při sestavování nové spolkové vlády chtějí sociální demokraté sahat také na soukromý ceník. Momentálně tedy vzniká příběh s otevřeným koncem...

Dr. Hans-Rainer Fischer se pak rozhovořil o všech detailech systému, o komerčním pojištění, o přiměřenosti lékařských výkonů ve vztahu k danému pacientovi, o pohotovostní službě a její organizaci vyhovující pacientům i lékařům.

Z našeho dalšího rozhovoru vyplynulo, že detailní výměna zkušeností a společný postup, citlivě dolaďovaný na základě specifik jednotlivých evropských zemí, představuje pro zubní lékaře EU ještě pěkně tvrdý oříšek k rozlousknutí. Zvýšená migrace pacientů i lékařů a zdravotnického personálu mezi státy samozřejmě přispívá k naléhavosti tyto věci řešit.

Fotogalerie