Tento problém má dva aspekty. Prvně je to otázka, kde je na jedné straně hranice mezi stavem bez patologického nálezu nebo jen s drobnými zdraví neohrožujícími defekty, a na druhé straně nálezem jednoznačně patologickým, indikovaným k léčbě. Druhý aspekt je, jaká je vhodná a přiměřená terapie zjištěných diagnóz.

Zákon i všeobecně sdílené etické zásady nám ukládají povinnost poskytovat péči podle současných odborných poznatků. Jenže mnohé postupy podle nejnovějších poznatků bývají drahé a zdravotní pojišťovna ani pacienti je nejsou schopni (nebo ochotni) zaplatit. Je třeba také zmínit občas se vyskytující samoúčelnou léčbu, overtreatment.

Pokusím se uvést příklady. Z jistého hlediska je možné například považovat za nepodstatné, jaký materiál a typ preparace použijeme při zhotovení korunky, nebo jestli u většího kazu použijeme přímou nebo nepřímou rekonstrukci. Ale už například není jednoznačné, jestli kaz jevící se na RTG méně než 2 mm od okraje alveolu řešíme rovnou extrakcí a implantací, i když je zub vitální, pevný a pouze s lehkými a léčitelnými změnami na parodontu. Mnohý odborník však může tvrdit, že je to jediné čisté řešení. Spadá sem i problematika ošetřování počínajících aproximálních kazů, které jdou mnohdy „učistit“.

Takže zpět k výše uvedenému modelovému případu. Jestli je zde něco jisté, tak je to skutečnost, že skoro nikdy nedojde k situaci, že celý případ objektivně zhodnotí kompetentní odborníci, kteří mají pravomoc to celé nějak bezbolestně vyřešit. Nikoliv. Hlavní slovo budou mít emoce ruku v ruce s chladným kalkulem. A zájmy zúčastněných stran sporu budou zcela odlišné. Tím ovšem nijak nechci zlehčovat práci revizních komisí a čestných rad, které odvedly a odvádějí užitečnou a ne vždy doceněnou práci a úspěšně uhasí v zárodku leckterý potenciální požár. Chci jen naznačit, že lidská povaha je složitá a při konfliktech tohoto typu všeobecně přijatelné řešení často neexistuje.

Situaci ale nelze neřešit. Ozývá se občas názor, že by bylo užitečné stanovit závazná doporučení, guidelines. V některých zemích to tak mají. Jenže zde zase narážíme na problém, že co je dnes správné, může být za čas nesprávné, a měnit guidelines každou chvíli by možná v našich specifických podmínkách vedlo spíše k chaosu než k funkčnímu řádu. A také by asi bylo iluzorní domnívat se, že v kritériích kvality by se všichni shodli, takže výsledné guidelines by s největší pravděpodobností mnozí neuznávali. Alespoň mně se to tak jeví po letech sledování diskuzí na toto téma. Stanovit závaznou hranici mezi „základní“ péčí – praktikovanou většinou v rámci zdravotního pojištění – a postupem již spadajícím pod non lege artis je asi to, oč tu běží.

Spíše si myslím, že před revizními komisemi a čestnými radami stojí úkol více informovat o případech, kterými se zabývají. Samozřejmě při zachování zákonné mlčenlivosti ohledně osobních údajů. Zveřejněny ale mohou být často se opakující chyby a informace o průběhu jejich řešení a o případných následcích. Jsem si jist, že by takový postup vedl k určitému vyjasnění toho, co je ještě správné a co už ne. Protože by se vycházelo ze skutečné praxe a ne pouze z teoretických předpokladů. Za pokus by to stálo.