Jaká byla studijní parta – za téhle trošku zvláštní situace?

Především rozmanitá. Díky tomuto administrativnímu rozhodnutí přišli i studenti z Plzně, Moravy, odevšad. Ale parta jsme byli všemu navzdory dobrá. Dokonce jsme jako studijní skupina a správní hradečtí votroci hráli i divadlo.

Tři roky na studiích v Hradci utekly rychle...

Po promoci mě poslali do pohraničí, kde chyběli zubní lékaři. Představil jsem se paní ředitelce OÚNZ v Broumově a šetrně jí sdělil, že jsem ještě povinen odkroutit si rok vojenské služby. Oni ale potřebovali někoho ihned, tak mne odeslali rychle do Jaroměře.

Po třech měsících mě šoupli, asi za zásluhy, na úplný venkov. Do Chvalkovic na Náchodsku. V obci fungovala taková malá továrna... Moji pacienti. Pak následovaly nedaleké Hořičky. Na obou místech žili velmi milí lidé. Dokonce mi nosili mléko a vajíčka. Velká nevýhoda byla pro mě, ale i pro moje pacienty, že jsem tam byl se svými čerstvě nabytými znalostmi široko daleko sám. Bez odborné pomoci, jen se sestřičkou. Tři roky. Pravda, mezitím jsem ještě absolvoval vojnu v Pardubicích. Záhy mne také kontaktoval dr. Šícha, jestli bych neměl zájem jít na kliniku do Hradce Králové.

Přihlásil jsem se a uspěl.

Měl jsem červený diplom, což oni kvitovali. A tak jsem nastoupil na místo sekundáře. Asi po půl roce odešla šéfka parodontologického oddělení MUDr. Věra Sazmová se svým mužem, chirurgem, do Brna a já dostal vedení parodontologického oddělení plus asistentské místo k tomu. Ale opět jsem se ocitl na svém pracovišti sám...

Brzy jsem začal navštěvovat v pražském Lékařském domě setkání zubních lékařů. Seznamoval jsem se s kolegy a brzy jsem také navštívil prof. MUDr. Miroslava Škacha, DrSc. S ním jsme si, jak se říká, padli do noty. Byl velmi sdílný, laskavý, rád předával svoje znalosti. Ale byl velice přísný na odbornost. Nesmírně jsme si ho vážili a ctili ho. Říkali jsme tehdy, že jdeme ke Škachovi lízat mozek. Byl kolegiální, otevřený novým věcem a jiným názorům – a ovšem vždy fundovaný. Sluší se také připomenout, že profesor Škach spolu s prof. MUDr. Borisem Fialou, DrSc., založil parodontologickou skupinu při ČLS JEP. A ještě něco. Oceňuji, že pochopení pro svoje nejen hradecké zájmy jsem nacházel i u prof. MUDr. Leona Sazamy, DrSc., kterému vděčím za mnoho.

Jednoho dne, v onom bouřlivém závěru šedesátých let, přišla nabídka na zahraniční stáž.

Do Dánska. Na čtyři měsíce. Realizovala se v roce 1968. Svoje zahraniční stomatologické putování jsem zahájil v Ärhusu, kam přijel asi za měsíc také Milan Kamínek z Olomouce. V Ärhusu mne přijali velice pěkně. Bylo to asi druhý den po příjezdu, kdy již proběhla okupace Československa bratrskými armádami Varšavské smlouvy, když se ptali, zda se vrátím domů. Kupodivu jsem odpověděl, že ano. Překvapilo je to. Za dva měsíce jsem pak odjel do Kodaně, kde jsem pokračoval ve stáži. Nakonec mi nabídli, že můžu jet do USA a využít stipendium NATO. S poděkováním jsem odmítl. Narodil se nám syn. Pospíchal jsem domů. Ke své ženě, byť už v okupované zemi.

Zažili jsme s Milanem ledacos. Legendárními se staly naše kulinární experimenty. Vařili jsme bramborové knedlíky, ale nebyla hrubá mouka. Vytvořili jsme hustou kaši a z ní jsme smažili potrhané placky. Dánové všechno snědli a mlaskali nad tou dobrotou. Netušili, že to mělo být trochu jinak...

Prof. MUDr. Milan Kamínek, DrSc., získal ještě jiný obdiv. A sice jak rychle se naučil nakroutit ortodontické spony a perka. Oni sami říkali, že to, co on zvládl za pár měsíců, by oni prý dělali aspoň rok...

V Ärhusu byl šéfem prof. Harald Løe, tehdy snad největší klasa v parodontologii na světě. Měl na starosti čtyři stážisty, já byl jeden z nich. Naše vzdělávání bylo prosté a efektivní. Pan profesor zadal program – a pak zkoušel. Nakonec připojil svůj výklad. Tam jsem získal nový kritický pohled na parodontologii. V té době, v roce 1968, na rozdíl od nás, dávali už větší důraz na měkký mikrobiální povlak jako hlavní příčinu parodontitidy. U nás to teprve začínalo...

Jak to vypadalo po návratu na „normalizující se“ kliniku?

Měnilo se to pomalu, ale jistě. Profesora Sazamu v roce 1977 nahradil prof. MUDr. Lubor Novák, DrSc. Jeho rodinná vazba na krajského tajemníka KSČ byla znát i na životě nás, kliniků. Mně se ještě podařilo dodělat kandidaturu. Habilitovat jsem ale směl až po revoluci, v roce 1991.

Mezinárodní spolupráce ale po návratu částečně pokračovala. Šéf knihovny v Ärhusu nám posílal odbornou literaturu. Publikace, co měli víckrát, nám poskytoval zdarma. Zval jsem také Dány na přednášky. Přijeli tehdy manželé Thailadovi.

Zval jsem také pana profesora Jens J. Pindborga, skvělého člověka a odborníka. Byl to pro nás takový slizniční guru. Seznámili jsme se tak, že jsem žádal o možnost navštívit jejich semináře, kde se demonstrovaly jednotlivé případy. Velice jsem ocenil, že při mé přítomnosti dánštinu přehodili do angličtiny, abych i já z přednášek něco měl. Krásné gesto! Tento pán mi pak po dvou desítkách let psal i doporučení do Kataru, kam jsem odjel, také díky velkorysosti přednosty doc. MUDr. Jiřího Bittnera, CSc., ihned po revoluci. Překvapila mne úroveň medicíny v této zemi i skvělé vybavení, které mají.

Se jménem Ivo Dřízhal je spojen také vznik parodontologické společnosti u nás. Jak to vlastně začalo?

V osmdesátých letech jsem byl členem parodontologické společnosti vedené prof. Škachem a prof. Fialou. Pracovala pod vedením ČLS JEP. V té době se vytvořily tři skupiny zájemců o parodontologii. Jedna vznikla v Praze pod vedením MUDr. Vladimíra Kadlece, pozdějšího viceprezidenta ČSK, další v Brně řízená MUDr. Věrou Čáslavovou a třetí v Hradci Králové, které jsem předsedal já. Patřily jsme pod ČLS JEP. Tyto tři společnosti následně splynuly v jednu, která se scházela kvartálně. Ukázalo se, že mnoho členů by dalo přednost samostatné společnosti pod MV ČR – s právem rozhodovat o financích. Do díla se pustil MUDr. Jaroslav Černušák a vše dovedl do zdárného konce, bez závislosti na ČLS JEP. Vznikla Česká parodontologická společnost.

V listopadu 1997 se ve Frankfurtu nad Mohanem zrodila European Federation of Periodontology (EFP; její původní název byl ARPA). Rozhodli jsme se k ní připojit. Sepsal jsem žádost o naše přijetí. To jsme již nebyli pod ČLS JEP, ale pod MV ČR. Po dvou letech a příslušné obhajobě jsme byli přijati. Byl zvolen výbor společnosti. Stal jsem se předsedou, nebo jak v zahraničí říkají prezidentem, a současně členem a reprezentantem společnosti v EFP. Nyní mám funkci čestného předsedy. Velice oceňuji, že společnost dál dobře funguje pod předsedou MUDr. Ladislavem Korábkem, CSc., MBA, a rád bych za to poděkoval.

Jak vypadá obor parodontologie dnes?

V roce 2004 ČSK zrušila specializace. Já vím, že vše má dělat Komora a souhlasím s tím. Tohle se ale ukázalo jako neuvážené. Teď se to snad začíná pomalu napravovat.

Dnes bohužel chybí organizovaná péče o onemocnění sliznic, ale bohužel i o stav parodontu. Sliznicemi se dnes hodně ve svých přednáškách zabývá náš přednosta doc. MUDr. Radovan Slezák, CSc. Několik dalších kolegů se také problematice věnuje, např. as. MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA, doc. MUDr. Pavel Poleník, CSc., as. MUDr. Hana Poskerová, Ph.D., a pár dalších. Systematická péče ovšem stále chybí.

Jako zajímavost bych uvedl, že například Skandinávci spočítali, že na milion obyvatel by měl připadnout jeden specialista, který pečuje o tyto nemocné. Jsou to mnohdy vzácnější onemocnění. V praxi u nás bych to viděl na jednoho specialistu na půl milionu obyvatel. Ale jde o hrubý odhad.

Problém je ve spojení parodontologie s onemocněním sliznic do jednoho balíku. To jsou ale odlišné věci! Ještě se najdou lékaři, kteří by chtěli léčit sliznice, či je dokonce léčí. Parodontologie však zůstává Popelkou.

Zatím je tato odbornost vázána na klinickou atestaci, je tedy určena pro lékaře z klinik. Tím jsou ale vyřazeni ti, kteří by v tomto oboru sice možná působit chtěli, ba možná dokonce i měli, ale nemohou se hlásit. Není to v zákonu! Jde například o lékaře z Českých Budějovic, Liberce apod.

Jak by to tedy mělo nebo mohlo být?

To kdybych věděl! Mělo by se o tom ale přemýšlet a mluvit. Výchova takového specialisty trvá asi sedm let při každodenním ošetřování těchto pacientů. Dvoutýdenní cesta do zahraničí nenaučí nic, chce to dlouhodobý trénink. Ten u nás zatím chybí. U nás dominuje velká fluktuace, časté střídání lékařů na parodontologických odděleních. Lékaři z klinik odcházejí za lepšími penězi. Na druhé straně víme, že je nutné budovat kontakty s jednotlivými odborníky (histolog, imunolog, alergolog, kožní lékař a případně další). Naučit se fotografovat! Umět odebrat biopsii! Příprava je dlouhá a svízelná, spolupráce není vždy jednoduchá. Řešení pro tyto vysoce vzdělané specialisty, včetně finančního, bude obtížné.

S parodontologií souvisí také otázka dentálních hygienistek a jejich výuky.

Rád dentálním hygienistkám přednáším. Většinou mají zájem se dále vzdělávat. Dělají pro parodontologii mnoho, zatímco řada lékařů neplní své bazální povinnosti ke zlepšování hygieny a odstranění zubního kamene. Máme pro ně devět škol. Bohužel chybí kvalifikovaní učitelé – a peníze.

Pečlivá hygienistka po iniciální fázi ošetření parodontitidy ošetří 70 % pacientů! Výsledek? Pacienti musí přestat krvácet z dásní a měření chobotů musí být do 4 mm. Jestliže je chobot 6 mm, má hygienistka zavolat lékaře a dohodnout se na léčbě, jíž je obvykle chirurgický výkon. Až třetina pacientů potřebuje chirurgickou léčbu! A to je kámen úrazu. Medici dnes nevidí tyto operace, nevědí, jak ta operace vypadá. Tyto výkony provádí jen minimum stomatologů. Zajímavé je, že část hygienistek je takto informována, že zbytkový chobot 6 mm se má odoperovat a žádají to po svém lékaři, ale ne všechny. Je to hrubý nedostatek. Čeká nás mnoho osvěty a trpělivosti. Jediné školení, jak operovat tyto pacienty, zatím provádí doc. MUDr. Eva Kovaľová, Ph.D., na Slovensku.

Výsledky práce dentálních hygienistek jsou různé. Skvělé ale pouze tam, kde se pracuje poctivě, ve spolupráci s lékařem. V podstatě to není žádná věda, jen je třeba vše řádně vykonat, použít středně tvrdý kartáček a vyčistit na ukázku opravdu celý chrup. To se bohužel v praxi ne vždy dělá.