Pane profesore, jaká témata v současné medicíně, vy jako chirurg, považujete za zásadní?

Vývoj nezadržitelně spěje ke specializaci, a to ve všech medicínských oborech, stomatologii jistě nevyjímaje. Dokonce pochybuji o oprávněnosti našeho titulu MUDr. – tedy medicinae universae doctor. Vždyť dnes už opravdu nikdo, ani zdaleka, tu celou všeobecnou medicínu nezná. Z mého pohledu je zvláštní, že stomatologové mají svůj obor a speciální studium, ale například oční lékaři ne. Přitom stomatologa i oftalmologa potřebuje v životě každý z nás.

Nepochybně i ve stomatologii dochází k diferenciaci. Maxilofaciální chirurgie, ortodoncie, protetika... Vím, jak jsem byl před časem překvapen, že se vyprofilovala endodoncie, tedy že jsou tu už i specialisté na zubní kanálky. To je ovšem jednoznačný vývoj medicíny ve všech oborech. Například gynekologie a porodnictví jsou dnes dvě specializace, byť zatím zkoušené společně. A dokonce kolegové gynekologové se dělí na ty, kteří operují a o hormonální terapii vědí málo – a pak jsou tu ti druzí, kteří se specializují na ženská onemocnění související s neplodností a dělohu by neodoperovali.

Naše chirurgie se pochopitelně také rychle diferencuje. Když jsem před půl stoletím začínal, byla to ještě chirurgie od hlavy až k patě. Od trepanace lebky po zlomeninu patní kosti jsme dělali vše.

Myslím si, že bychom měli přijmout ten prostý fakt, že když něco dělám dnes a denně, tak to většinou umím. Čili specializace, ať chceme nebo nechceme, je pro současnou medicínu rozhodující. Informací přibývá geometrickou řadou a jeden člověk už nestačí zvládnout všechno.

Vidím ovšem jeden zásadní problém, o kterém je třeba mnohem více hovořit. Mezi námi lékaři, se studenty, s nemocnými. Tím tématem je duše pacienta. Každý z nás vidí cílový orgán toho svého léčebného snažení. Ale málo specialistů, těch, kteří se zabývají žaludkem, plícemi, kyčlemi či ploténkami, vidí duši toho člověka. Nesnaží se nahlédnout do psychiky pacienta. Ano, je na to nezřídka málo času. Pozor však, aby to nebyla jakási paušální výmluva. Já považuji tento komplexní přístup k pacientovi v léčbě za zásadní. Ostatně tak vznikla psychosomatická medicína, která má, jak se říká, na člověka celostní, holistický pohled. Zub můžeme mít všichni stejně zkažený. Ale hlavu máme každý jinou. Každý myslíme trochu jinak, máme odlišnou životní zkušenost. Někdo snáší bolest lépe, jiný trpí jako zvíře, jen na nějaký neduh pomyslí. My jako lékaři musíme proto přizpůsobit jednání s každým člověkem, s naším pacientem, jeho psychice. Jeho představám o sobě, o světě, o zdraví a nemoci.

Já sám nejsem žádný hrdina a bolest zubů snáším dost těžko. Zažil jsem kdysi ošetření ještě šlapací vrtačkou a dlouho jsem z toho pak měl doslova hrůzu. Vím, že dnes se to už hodně zlepšilo. Ale přesto moc prosím kolegy stomatology, aby se zamysleli nad bolestí, a předcházeli jí, jak je to jen možné.

Pamatuji si, je to už hodně dávno, na jednu paní asistentku ze stomatologické kliniky, jejíž manžel měl panaricium. Ošklivý zánět na prstě. Bylo třeba provést amputaci článku. Dohodli jsme se, že ho uspíme a nebudeme to dělat v lokální anestezii. A jak jsme tak spolu hovořili, paní kolegyně prozradila, že musí manžela ještě potom převézt na zubní kliniku, aby mu tam vytrhli zub. Hned jsem si říkal, jak někdy přemýšlíme a vlastně při tom nemyslíme. Navrhnul jsem tedy, že v rámci té jedné anestezie provedeme obojí. Zavolal jsem kolegu Jirku Mazánka, ten vzal kleště, přijel, zub během naší operace vytáhnul a bylo to.

Můžete připomenout osobnost pana profesora Mazánka ze svých vzpomínek?

Znali jsme se už od fakulty. Jirka byl mimořádný člověk. Stará škola. Strachoval se o to, aby se zubní lékařství nestalo strojem na vydělávání peněz. Já jsem si na něm vážil toho, že když přišel řadový pacient, byl u něj ošetřen stejně jako člen vlády. Měl etiku pomoct člověku, kterého bolí zub. Viděl hlavně trpícího. To je přístup, který bychom si všichni měli v sobě pěstovat.

Jirka Mazánek byl také mimořádný myslivec. Jednou byl výlov Padrťských rybníků, konal se u toho také hon. Myslivci ulovili pěkného kance a pan profesor Toman začal to prase stahovat. Byla na něm ale už vidět únava z celého dne, a tak brzy k němu Jirka přistoupil a říká: Pane profesore, já budu pokračovat...

Mezi nimi byl vztah skoro jako otce a syna. Mimochodem, oba tito profesoři mají ještě jednu obrovskou zásluhu. Tou je stomatologické muzeum. Každý zubní lékař by ho měl povinně navštívit. Je úžasné. A člověk si tam uvědomí všechny ty minulé souvislosti, tu historii a vývoj, a dokáže pak lépe předvídat budoucnost. Víte, kdo se nezajímá o minulost svého oboru, je strašně ochuzen. Stejně jako člověk, který se nezajímá o historii.

Jak vidíte současné české zdravotnictví a jakou cestou se podle vás bude ubírat do budoucna?

Praktický lékař je čím dál tím častěji především gatekeeper. Předává pacienta dalšímu lékaři – specialistovi. Jistě se to čím dál tím častěji bude uplatňovat i ve stomatologii.

Problém samozřejmě představuje ekonomika zdravotnictví. Stát, respektive my, občané, musíme přisypat finanční prostředky. Stávajících 7,5 % HDP je málo. V Rakousku či Německu je to 9 – 10 %. Přitom naše jedno procento není jedno procento v těchto zemích. Ovšem lidé v České republice chtějí stejnou péči, jako mají Němci nebo Rakušani – a to něco stojí. Navíc schází sestry. Podle ČLK schází asi tisíc lékařů v nemocnicích. A z jedenácti set mladých lékařů, co každoročně promují, zhruba dvě stě žádá o potvrzení pro práci v zahraničí.

Ve stomatologii, co jsem slýchával od kolegy Mazánka, je problém v organizaci pohotovostí. Oteklý pacient v neděli přijíždí zdaleka na pražskou kliniku na Karlově náměstí, protože mu blízko jeho bydliště nikdo nepomůže. Já souhlasím s tím, že lékař nemůže být k dispozici čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. To není v našich silách. Určitě by ale bylo schůdné, aby se pár kolegů domluvilo a měli pohotovostní služby na telefonu pro místní pacienty. Tak jako třeba v sousedním Německu. Slyšel jsem samozřejmě ten argument, že soukromým lékařům nelze, ze zákona, z principu, nařizovat, co kdy a jak mají dělat. Ovšem když to jde u našich sousedů, tak by to mělo u nás jít také.

Ministerstvo snad začíná tu neutěšenou situaci řešit. Nově například mladí gynekologové budou muset dvakrát do měsíce držet službu v nemocnici. Posílí to jejich odborný kontakt s tímto pracovištěm a samozřejmě to zčásti vyřeší i nedostatek lékařů v nemocnici.

Tím se dostáváme k úloze státu a komor v medicíně...

Česká lékařská komora a Česká stomatologická komora mají pro nás, lékaře, jako jediné organizace ustavené ze zákona, obrovský a nezastupitelný význam. Stát musí tyto komory respektovat, musí s nimi jednat a dohodnout se. Zažíváme různé tlaky na postupnou likvidaci nebo oslabení vlivu komor, na zrušení povinného členství. Musím říct, že jsem byl strašně zklamaný pro mě nepochopitelnou reakcí některých kolegů, když říkali: Tak tu Komoru zrušme, proč to máme platit? Těch pár stovek za rok, to je těm lidem opravdu líto? Zrušit tuhle organizaci nebo zavést nepovinné členství znamená, že lékaři ztratí svůj vliv na budoucí poměry ve zdravotnictví. Nechápu, že to někteří lékaři nechápou.

Já jsem se celý život v Komoře angažoval jako člen její vědecké rady. Protože jsem to považoval za velmi důležité. Kdo se nás zastane? Často se argumentuje, že odbory. Ale ty se nás nezastanou. To přece musí být každému soudnému lékaři jasné. A kdo se nás tedy potom má zastat...? Já jsem pracující důchodce, mě už by to nemuselo zajímat. Ale myslím na ty mladé. Je třeba jim vybojovat nějaké místo na slunci. A to je úkol nás starých. Těm mladým řeknou: ty se ještě uč, nám nebudeš nic vykládat. Nám tohle už říct nemůžou.

Chtěl bych zdůraznit ještě jednu věc. Kvalita zdravotnictví a úroveň zdravotní péče je jistě hodně o penězích. Viděl jsem kdysi v západním Německu operovat osm slepých střev za jeden den. Zbytečných apendektomií. Proto stále apeluji, aby ve zdravotnictví bylo pokud možno méně byznysu a více etiky. Já jsem čtvrtstoletí pracoval za socialismu a další čtvrtstoletí v kapitalismu. V socialismu byli mnozí zdravotníci rádi, že se zbavili pacienta. Protože z něho nic nekoukalo. Kapitalismus vidím obráceně. Z pacienta koukají peníze, takže pacienta atrahujeme. Obojí je špatně. Vždycky bude záležet na lékaři, jestli svému pacientovi pomůže, postará se o něj. Jestli neuvidí jen ty peníze. Všichni vykládají o etice. Tak tuhle etiku bychom měli mít v první řadě. Etiku našeho stavu.

prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

Bratislavský rodák (nar. 1940) absolvoval v r. 1963 pražskou Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde už v době studií působil jako demonstrátor v Anatomickém ústavu FVL UK. Od r. 1966 pracoval na III. chirurgické klinice FVL UK v Londýnské ulici a zůstal jí jako lékař a pedagog věrný až do současnosti. Jejím přednostou byl v letech 1992–2010. Dnes již na novém pracovišti ve Fakultní nemocnici v Motole působí jako emeritní přednosta. Jeho odborný růst ovlivnily zahraniční zkušenosti, zejména roční stáž v letech 1968 – 1969 v západoněmeckém Nordhornu, později pak studijní pobyty v Londýně a Harefieldu, kde se seznamoval s transplantacemi plic. Cenné zkušenosti získal u prof. Waltera Klepetka ve Všeobecné nemocnici ve Vídni. V průběhu své lékařské kariéry, která vyvrcholila stovkou transplantací plic, se jako vysokoškolský pedagog věnoval několika generacím studentů, začínajících, ale i vědecky pracujících lékařů, když vykonával funkci předsedy celostátní komise pro udělování titulů DrSc. Je nositelem medaile Za zásluhy, udělované prezidentem republiky (2013). Byl také pasován na Rytíře českého lékařského stavu (2016). Cenu J. E. Purkyně, nejvyšší medicínské ocenění, mu udělila Česká lékařská společnost JEP (2018).