Pane profesore, přestože vás všichni znají především jako průkopníka a neúnavného bojovníka za samostatný obor pedostomatologie, rád bych tentokrát čtenářům LKS představil vaše působení v oblasti forenzní stomatologie.

Tento obor u nás nemá dlouhou tradici. Za zakladatele české forenzní stomatologie považuji olomouckého doc. Šimka; po něm v tomto oboru pracoval – také v Olomouci – parodontolog prof. Fiala, který v r. 1968 napsal publikaci „Identifikace osob podle chrupu“. Sám se forenzní stomatologii věnuji od r. 1966. Působil jsem tehdy na klinice dva roky, když se přednosta prof. Edlan vrátil z kongresu ve Skandinávii a řekl mi: Kiliane, byl jsem teď na kongresu forenzní stomatologie, od příštího roku budete tento obor přednášet u nás. A budete mít dvanáct hodin přednášek. Poněkud v rozpacích jsem zareagoval: Ano, forenzní stomatologie... Co to je, pane profesore?

Pustil jsem se však do intenzivního studia pro mě neznámého, vzrušujícího oboru. A skutečně jsem další rok měl dvanáct hodin přednášek na toto téma. Myslím ale, že to bylo až příliš... Forenzní stomatologie je obor, který samotný člověka neuživí. Je to příležitostná práce, i když někdy opravdu velice zajímavá, snad i dobrodružná. Jednoho dne se ozve policie nebo soudní lékařství, vy nastoupíte do pitevny a začnete hledat důkazy. Postupně se skládají střípky jakési mozaiky, až vznikne názor o identitě nálezu.

Měl jsem štěstí, že v šedesátých letech byl přednostou soudního lékařství v Plzni doc. Pitr, s nímž jsem se znal ještě ze studií. Ten mě pozval na první expertizu. Vzápětí jsem se začal zabývat studiem vpravdě geniální metody, kterou zavedl švédský stomatolog prof. Gustafson. Při ní se na zubu odečítá šest různých změn za účelem stanovení věku někdy už i silně dekomponovaných či nekompletních lidských ostatků. Gustafson pak ke každé ze změn na zubu přiřadil čtyřstupňovou klasifikaci – od nuly do tří bodů – a na základě vyšetření několika desítek zubů od mrtvých jedinců známého stáří vypracoval první regresní linii pro odhad věku, platnou pro skandinávskou populaci.

Můžete tuto metodu kolegům zubním lékařům více přiblížit?

Jedním z typických znaků pro určení věku je např. abraze tvrdých zubních tkání. Čím je člověk starší, tím je abraze větší. Dalším kritériem je nárůst vrstvy sekundárního dentinu, tedy tkáně, která se postupně ukládá v průběhu života v dřeňové dutině zubu. Třetí znak představuje síla vrstvy sekundárního cementu na kořeni. Dále se hodnotí transparence kořenového dentinu, povrchová resorpce kořene a výše úponu gingivy. To je znak, který sice u současné populace není příliš spolehlivý, ale v souhrnu všech šesti znaků o věku člověka i tak dost vypovídá. Bodové hodnoty přiřazené jednotlivým znakům se pak sečtou a z nich lze poměrně dobře odvodit stáří daného jedince. A to dokonce i u několik set let starých ostatků.

Prof. Gustafson však upozornil na to, že různé etnické skupiny v různých zeměpisných lokalitách mají např. míru abraze významně rozdílnou. A měl výborný postřeh. Sám jsem viděl Bulhary, kteří měli zubní tkáně abradované na úroveň alveolu: s tím se u nás nebo ve Skandinávii prakticky nesetkáte. Takže je vhodné pro danou oblast nebo etnikum vypracovat samostatnou regresní linii.

Já jsem šel ve využití Gustafsonovy metody po konzultaci s jejím autorem ještě trochu dál. Zjemnil jsem přesnost stanovení jednotlivých markantů na polovinu bodu a vycházel jsem také z většího souboru zubů – podařilo se mi získat a vyhodnotit výbrusy více než 270 zubů od zemřelých osob známého věku. Je třeba zdůraznit, že vždy šlo o zuby frontální – řezáky nebo špičáky. Premoláry a moláry nejsou pro určování věku tak spolehlivé.

Vy jste ovšem v následujících letech v rámci forenzní stomatologie rozšířil svou badatelskou práci i do oblasti antropologie.

Metodu jsem začal běžně požívat ve forenzní praxi a dozvěděl se o tom antropolog prof. Emanuel Vlček. Zaujalo ho to a jednoho dne mě přizval ke spolupráci. A tak jsme v letech 1973 až 1992 provedli odhady věku podle chrupu u desítek historických osobností, např. včetně sv. Václava, sv. Vojtěcha, všech čtyř manželek Karla IV. a dalších. Z těch nejstarších postav našich dějin to byla i sv. Ludmila, babička bratrů Václava a Boleslava – mimochodem dáma, která se podle našich odhadů dožila tehdy požehnaného věku téměř devětašedesáti let.

Prof. Vlček byl člověk, který usiloval o přesnost a exaktnost. Jednou mi třeba zavolal: Mám tady tři zuby, je to muž a chci vědět, jaký věk mu odhadneš. Samozřejmě mi zatajil, o koho při výzkumu jde. Já jsem udělal příslušné histologické preparáty – výbrusy, poslal jsem mu výsledek a on mi volal: No, dobře ses trefil! Ale takhle hladce to pochopitelně nefungovalo vždycky. Zvlášť, když jsme hledali společnou řeč s některými historiky. Šlo tehdy o sv. Václava. Podle historiků byl zavražděn ve věku hodně mladém, uvažovali o stáří sedmadvacet let plus minus dva roky. Nebudu zastírat ten výjimečný pocit, když jsem měl – se souhlasem Pražské kapituly – v ruce a k vyšetření dva z dochovaných Václavových zubů, a to zub 12 a 21. Chtěli jsme vedle historiků určit našimi postupy co nejpřesněji skutečné stáří ostatků českého světce. A tak tehdy vznikla menší diskuze s historikem dr. Třeštíkem. Ten měl celou svou svatováclavskou teorii založenou na tom, že Václav zemřel jako hodně mladý člověk. Jenže já jsem po řadě vyšetření zjistil, že mu v době jeho smrti bylo kolem 41 let. Při diskuzi jsem dr. Třeštíkovi tehdy řekl: Pane doktore, vy vycházíte z legend, které vznikly sto až dvě stě padesát let po Václavově smrti. A dobře víte, že tyto legendy byly spíše jakýsi Vilímkův zábavný kalendář v latině pro šlechtu a duchovenstvo. Já jsem sáhl na skutečný historický pramen, a trvám na tom, že Václav byl stár kolem 40 roků.

Byl jsem si jist i díky spolupráci se statistiky v čele s dr. Šídlem. Zuby nelžou, ze všech součástí skeletu jsou pro odhad věku nejspolehlivější.

Stále se mi ale vtírá otázka, zda byl nějaký rozdíl mezi chrupem našich prapředků a stavem chrupu současných generací?

Samozřejmě i nás zajímalo, zda Gustafsonova metoda, která byla vypracována pro současnou populaci, platí i pro středověk. A zjistili jsme, že člověk se za tisíc let v tomto ohledu prakticky nezměnil! Dokonce se nám – i když jen na málo početném vzorku probandů – jeví, že odhady u středověkých jedinců byly mírně přesnější.

Můžete prozradit, kolik osob, ať těch současných nebo historických, prošlo vaší expertízou?

Za svůj život jsem provedl odhad věku u více než stovky osob. Některé nálezy jsme vyhodnocovali i ve spolupráci s Interpolem. A proto jsem v této souvislosti studentům vždy zdůrazňoval, že vstupní vyšetření každého pacienta musí provést velmi pečlivě a musí ho i detailně zaznamenat. Z karty pacienta se může jednou stát třeba i důkazní materiál pro identifikaci a soudní účely. Musím také naše studenty pochválit: nikdy se mi v dalších letech při identifikaci nestalo, že vyšetření, zaznamenané našimi absolventy, bylo nepřesné nebo odbyté.

Pane profesore, přejděme k vašemu celoživotnímu působení na poli dětské stomatologie. Jak se vyvinula dětská populace z hlediska chrupu za to půl století, kdy jste se pedostomatologii věnoval?

Budu konkrétní. V r. 1953 díky řadě nadšených stomatologů vznikla tzv. Systematická péče o chrup mládeže (SPOCH). Nejdříve jednou ročně, později dvakrát do roka bylo každé dítě vyšetřeno a v případě potřeby ošetřeno. V r. 1956 byla československá pedostomatologická péče na absolutní světové špičce. Postupně ale došlo k úpadku a SPOCH se zcela rozpadla. Pamatuji, že ještě na přelomu 80. a 90. let minulého století jsme považovali za výjimku, když přišel malý školák, kterému bylo třeba extrahovat šestku. Dnes to není vzácnost. Chrup dětí – zejména dočasný – je dost často zanedbaný, rodiče s nimi na prohlídky k zubnímu lékaři nechodí.

Je smutné, že naše stomatologická péče o děti není dobrá. Máme signály, že řada našich kolegů péči o dětský chrup odmítá... Je pro to více důvodů, jistě je všichni známe. Řešení současné kritické situace ale existuje. Vidím ho nejprve v široké diskuzi všech zainteresovaných subjektů a jejich dobré vůli. Kdysi jsem navštívil malé město ve Skandinávii. Měli tam školu a přímo v ní zubní ordinaci. Zaměstnávali tam lékařku, která měla na starosti asi 800 dětí, o něž příkladně pečovala. Vše fungovalo automaticky, jednoduše, bez rizik a čekání. V čekárně jedno dítě, další v ordinaci na křesle. Ošetřený žák se vrátil do třídy a poslal podle pokynu lékařky dalšího. Dokonalá preventivní opatření byla samozřejmá. Každé dítě v tomto dánském systému dostalo ka ždoročně určitý počet „bodů“, které mohlo v rámci péče vyčerpat. A mezi ně patřila – považte! – např. i třičtvrtěhodinová instruktáž a rozmluva s rodičem o orálním zdraví jeho dítěte...

To je sen i pro českou stomatologii. A já jen doufám, že se jednou naplní...