Pan profesor se narodil nedaleko Chrudimi v roce 1943, promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1965 – obor studia stomatologie; obor všeobecného lékařství na téže fakultě absolvoval v rámci individuálního studijního plánu v roce 1976.

Po promoci v letech 1965 – 1967 pracoval jako obvodní stomatolog v OÚNZ Nymburk, v dubnu 1968 nastoupil do funkce sekundárního lékaře lůžkového oddělení na I. stomatologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, kde od té doby pracoval bez přerušení, tedy 49 let. V roce 1986 byl ustanoven do funkce odborného asistenta, podílel se na výuce studentů stomatologického i všeobecného směru. V roce 1983 obhájil kandidátskou dizertační práci, jako docent pro obor stomatologie habilitoval v roce 1988, v roce 1990 obhájil doktorskou práci a byl jmenován univerzitním profesorem pro obor stomatologie. V letech 1998 – 2012 zastával funkci přednosty Stomatologické kliniky 1. LF UK a VFN Praha. Proděkanem pražské lékařské fakulty byl v letech 1998 – 2006. Od roku 1998 zastával funkci vedoucího subkatedry orální a maxilofaciální chirurgie IPVZ.

V rámci postgraduální výchovy absolvoval v letech 1970 – 1971 stáž na Klinice plastické chirurgie FN Královské Vinohrady v Praze, v roce 1984 – 1985 pracoval na Klinice maxilofaciální chirurgie Univerzitní nemocnice ve Vídni, krátkodobé studijní pobyty absolvoval opakovaně na univerzitních klinikách maxilofaciální chirurgie a onkologie ve Francii, Velké Británii, Spojených státech amerických a v bývalém Sovětském svazu.

Několik funkčních období byl členem vědeckých rad Ministerstva zdravotnictví ČR, Univerzity Karlovy, 1. lékařské fakulty UK a VFN, je zakládajícím členem České lékařské akademie, byl členem čestné rady a vědecké rady České stomatologické komory, České lékařské společnosti J. E. Purkyně, čestným členem polské společnosti maxilofaciální chirurgie. Zúčastnil se práce redakčních rad časopisů Choroby hlavy a krku – Head and Neck Diseases, Progresdent, Prague Medical Report, Medicína a umění. V domácím a zahraničním písemnictví publikoval 186 prací, je autorem nebo spoluautorem deseti monografií a osmi vysokoškolských učebnic nebo skript.

Za svou práci byl mnohokrát oceněn, mimo jiné získal Cenu Českého literárního fondu, Cenu Československé sekce lékařské společnosti JEP, medaili za rozvoj 1. LF UK Praha, pamětní medaili Univerzity P. J. Šafárika v Košicích, pamětní medaili Masarykovy univerzity v Brně, stříbrnou a zlatou medaili Univerzity Karlovy, v roce 1985 získal Cenu ministra zdravotnictví ČR za výzkum, v roce 2013 získal od ČSK čestný titul Osobnost české stomatologie, ve stejném roce obdržel Cenu J. Hlávky za pedagogickou a výzkumnou činnost, v roce 2015 se stal laureátem Maydlovy přednášky Spolku lékařů v chirurgii, v červnu 2015 byl vyznamenán Cenou J. E. Purkyně jako uznání za mimořádné zásluhy a rozvoj oboru stomatologie a za celoživotní vědeckou práci.

Vedle těchto odborných kvalit jsme ho všichni znali jako člověka, velmi pracovitého a klidného, který neváhal vyjít vstříc pacientům i kolegům nehledě na svůj čas. Právě lidský rozměr jeho charakteru mu dával velikost a charisma, které nám bude navždy chybět.

Pietní rozloučení s prof. MUDr. Jiřím Mazánkem, DrSc., proběhlo dne 3. července 2017 v Rytířském sále rektorátu Univerzity Karlovy, kam se s ním přišlo rozloučit spolu s vedením Univerzity Karlovy, 1. lékařské fakulty UK, Stomatologické kliniky 1. LF UK a VFN a České stomatologické komory i mnoho jeho přátel, kolegů a zástupců stomatologických klinik nejen z celé ČR, ale i ze Slovenska.

Čest jeho památce!

doc. MUDr. et MUDr René Foltán, Ph.D., FEBOMFS

Bůh ho měl rád

Mluvíme-li o profesoru MUDr. Jiřím Mazánkovi, DrSc., vybavím si jeho úsměv. Přátelský, šibalský, lidový, ale znající míru. Pokud odejde významný lékař-učitel, je to obvykle příležitost pro publikování obsáhlých statistik prací, zaměstnání a vyznamenání. Ne, že by u pana profesora Mazánka bylo málo pozitivních dat, ale nejsou tím, co nejlépe popíše jeho jedinečnost a důležitost pro nás, jeho žáky.

Jistě. Naučil nás, jak extrahovat zub či rozpoznat spinocelulární karcinom. Ale hlavně dával osobní příklad, jak má vypadat lékař, kterého si pro jeho obětavost, skromnost a znalosti váží úplně všichni. Byl etalonem dokonalého, ale nikoli povýšeneckého chování. On lidi nerozděloval, netřídil a nevyužíval. Žil úplně obyčejný život člověka z Luk pod Medníkem, který začínal dialog slovy: „Já jsem Jirka Mazánek, jak vám mohu pomoci?“ Přitom ale vyzařoval tolik vnitřní energie, že všichni hned věděli, že mluví s velkou osobností. A to nikoli kvůli jeho impozantní, takřka medvědí postavě, která tak vzbuzovala pozornost žen. Člověk chtěl být vedle něho hned lepším. Ocitnout se mimo všechno to obvyklé hemžení a shánčlivost.

Přišel do Prahy z venkova a nepřestával být vděčný za šanci, kterou mu poskytl jeho učitel, profesor Jaroslav Toman. Byl jeho oddaným žákem. Obdivoval ho a posloužil mu až do konce života. Vůbec nemusel. Jenže on nebyl z těch, kteří se tváří jako přátelé či dlužníci a ve chvíli, když už není nutné nic předstírat, vše zapomenou.

Takřka denně vzpomínal na velkou školu, které se mu dostalo na klinice ve Vídni. A reagoval na tento dar tím nejlepším způsobem – pomáhal jiným. Ošetřoval vlivné i polovlivné, aby jeho studenti dostali grant a mohli jet do světa. Sám byl vždy příliš zaneprázdněn na to, aby vycestoval do nějaké lákavé destinace. Bojoval za nás s hloupostí a nepřízní světa. Neopouštěl své okolí, i když se někteří možná a výjimečně dopustili něčeho nejapného a třeba i ošklivého.

Jsou přednostové, kteří tvrdě ženou svůj tým do cvalu. Jiří Mazánek byl strom, z něhož mohly vyrůst stovky větví, kam jste se mohli schovat, který vás ochránil. Ne všichni to ocenili. Pro mnohé byl málo tvrdým šéfem, který nedokáže vymlátit z každého jeho maximum. Jenže on věřil na to, že to prostě v někom je a v jiném ne. Kdo chtěl, tomu dal šanci a pomohl mu. Kdo nechtěl dál růst, toho neponižoval a ani neničil. Vážil si nejenom hvězd, ale i drobných lidí, kteří dohromady tvořili soustrojí kliniky. Ba i lidé, kteří byli v mnoha věcech jiného názoru, ba se chlubili naprostým nesouhlasem s „profesorem“, vedle něj rostli a posouvali se na kariérním žebříčku. Nade vše miloval stomatochirurgii, ale pro výuku praktického zubního lékařství po něm zůstaly podmínky nově rekonstruované budovy, jaké může Praze závidět nejedna špičková univerzita. To, jak zvelebil prostředí, ve kterém vlastně neučil, bylo pro něj typické.

V práci byl vždy první a odcházel poslední. Nemocnici obětoval vše to, co je pro ostatní klíčové – rodinu. Pokud šel do společnosti, bylo to jen proto, aby tak či onak pomohl univerzitě, škole či nemocnici. Jenže skoro vždy mu v tom zabránil stav toho či onoho pacienta. Vyčerpán celým dnem po večerech sundával zubní kámen uklízečce z nemocnice, neboť ho o to požádala. Možná by mohl napsat více knih a článků, kdyby dokázal jen jedinému člověku říci: „Na vás nemám čas, ošetří vás tady kolega.“ Ale to bylo mimo jeho možnosti. Pokud už byla nějaká klinická oslava, vždy kontroloval, abychom nezapomněli pozvat kolegy-důchodce, kteří kliniku opustili před mnoha a mnoha lety, ale on jim chtěl dát najevo, že jsou a byli důležití.

Neměl děti. A tak jsme se spolu bavili i o věcech, které obvykle neprobírá učitel se žákem. Za večerů na kongresech, při cestách autem či na jeho lékařském pokoji. Viděl tolik utrpení ve své práci, že se bál jediného. Bezmocnosti, neužitečnosti. Umřel brzo, ale umřel, jak by si to přál. Přišel z práce po těžkém a naplněném dni a Bůh mu dopřál rychlou smrt. Bůh ho měl rád.

Roman Šmucler

S panem profesorem letos v červnu jeho milovaném muzeu stomatologie

Krátce po smutné zprávě o nečekaném úmrtí prof. MUDr. Jiřího Mazánka, DrSc., obdržela redakce LKS od předsedkyně OSK Praha 9 MUDr. Magdaleny Vaculové milou a dnes už vlastně dojemnou obrazovou vzpomínku na setkání s panem profesorem (viz fotografie).

Ještě v polovině června, bylo to skutečně 15. 6. 2017, provázel prof. Mazánek členy oblastní komory expozicí Stomatologického muzea prof. J. Jesenského, které se nachází v pražské Kateřinské ulici č. 32. Zaníceně svým kolegům vyprávěl o vzácných sbírkách, které v r. 1928 založil prof. MUDr. Jan Jesenský. Po desetiletí pak o ně pečoval a rozvíjel je prof. MUDr. Jaroslav Toman, DrSc., který zase předal „štafetový kolík“ právě profesoru Mazánkovi, svému žákovi a zároveň osobnímu příteli.

Redakce

Fotogalerie