Kolik vtipů o zubních lékařích jste nakreslil?

Kolem stovky a vydaly by na samostatnou knížku. Hodně z nich je surových. Asi proto, že si asi mnozí lidé spojují návštěvu zubní ordinace s bolestí a strachem. Osobně stomatology obdivuji. Jejich práci bych nechtěl dělat stejně jako práci gynekologa. Dívat se lidem celý život do pusy je přece na hlavu. Zvlášť když se spousta lidí o svoje zuby pořádně nestará, má je shnilé a pohled na ně musí být strašný.

Lidé si vás vybavují také jako reprezentanta v sáňkování, účastníka zimních olympijských her 1988 a 1992. Sáňkování v ledových toboganech je tvrdý sport, kde se bolesti a zraněním závodníci nevyhnou. Pomohla vám tahle průprava při návštěvách u zubního lékaře?

Na sáňkařských dráhách se jezdí více než stovkou a když uděláte chybu, je zle. I já jsem byl hodně obouchaný. Pokud se ale zubní vrtačka dostane na nerv, je to mnohem horší, než když se potlučete na dráze. Možná jde vůbec o jednu z nejhorších bolestí na světě. Jsem rád, že žiju v moderní době, kdy u stomatologa dostanete injekci proti bolesti, a ne někdy před sto lety, kdy se do zubů vrtalo bez umrtvení. Zubní lékaři mají naštěstí také lepší nástroje než dřív. Pamatuji si, když mi můj zubař doktor Fára trhal první zub. Měl takové černé kleště a naháněly mi strach. Připadal jsem si jako v kovárně, kam chodili lidé kvůli bolestem zubů ve středověku. Kdyby měl doktor Fára hezké stříbrné kleště, tak bych se možná tolik nebál. Jako děti jsme se v ordinaci třásly už v čekárně, protože vrtačky vydávaly i přes dveře strašlivé a silné zvuky. Dneska je skoro neslyšíte.

Jak jste na tom se zuby vy?

Už jako dítěti mi říkali, že mám zuby jako lama. Velké, silné a těsně u sebe. Asi proto jsem dlouho nevěděl, co je zubní kaz. Jak jsem neměl mezi zuby mezery, nezůstávaly mi tam žádné zbytky jídla. Ani teď mezi zuby nedostanu dentální nit. Moje máma mi vyčítala, že jsem jí zuby ukradl. To se říkalo, když se ženám začaly po porodu kazit, což moji mámu potkalo.

Jak často si čistíte zuby?

Už od dětství ráno i večer. Jako malý jsem si je ráno čistil jen tak v letu, abych stihnul doběhnout do školy. Náš zubař poznal, že zubům moc nedám, a ukazoval mi, jak správně pastu vytlačit na kartáček a jak si zuby čistit. Ale ono nezáleží jen na čištění. Důležité jsou geny. Teta Ela se dožila více než devadesáti let a všechny zuby měla svoje. Můj nevlastní dědeček si zuby drhnul kartáčem na ruce. Asi šlo o zvyk, jako Němec bojoval za války u Stalingradu a pochybuji, že tam vojákům posílali do zákopů pastu a kartáčky. Mně se problémy se zuby většinou vyhýbaly, přestože jsem dost riskoval. Když přišly do módy popcorny, tak jsem mezi zuby drtil nerozpuklá zrnka tvrdá jako kámen. Ale nestalo se mi nic. Jak stárnu, tak už ale tolik nevydrží ani ty moje slavné zuby jako z tlamy lamy. Nedávno mi kus zubu zůstal v měkkém chlebu. Naše děti si naopak se svými zuby užily až moc. Po mně je zdědily velké a po manželce jim narostla malá pusa. Všechny zuby se jim tam nevešly. Dceři museli vytrhnout jednu trojku a synovi dvě čtyřky. Nebyly to mléčné dětské, ale už druhé. V rodině máme i bohaté zkušenosti s rovnátky.

Jako reprezentant v sáňkování jste strávil hodně času v cizině na závodech i na soustředěních. Daly vám někde zuby zabrat?

Zub mě rozbolel na olympiádě v Albertville 1992. Ve výpravě jsme sice měli sportovní doktory, ale stomatologa žádného. Poslali mě k francouzskému s tlumočníkem. Myslím, že u nás se tenkrát ještě zubaři s pacienty nemazlili jako teď. Francouzský lékař mi před 28 lety připadal jako z jiného světa. Pohyboval se okolo mě jako baletka a pořád se mě ptal – Bolí vás tohle? Bolí vás tohle? Zub mi spravil a mohl jsem v pohodě závodit. Ale musím přiznat, že už před odjezdem do Albertville jsem měl večer zvýšenou teplotu asi 37,3 °C, což mohlo pocházet od začínajících problémů se zubem. Naše přísná doktorka mi chtěla zakázat cestu v autobuse s ostatními olympioniky, abych je nenakazil, ale to bych přišel o první závod na jednosedadlových saních. Druhý den se mělo rozhodnout, co se mnou bude. Abych mohl jet, tak jsem se na hotelu ráno dlouho sprchoval studenou vodou a doktorka mi pak naměřila jen 36,4 °C.

Poznal jste zubní lékaře někdy i jinak než jako pacient z křesla?

V devadesátých letech minulého století vysílala televize Nova pořad Tabu a uváděl ho Roman Šmucler, současný prezident České stomatologické komory. Nova ho jako slavnou osobnost pozvala do soutěže Český bodyguard, kde jsem byl v porotě. V bodyguardovi se tehdy dělaly vodní sporty a kromě Romana Šmuclera v nich závodili i David Matásek nebo Kateřina Brožová. Romana Šmuclera jsem poznal jako vtipného a chytrého člověka. Sporty mu ovšem moc nešly, na rozdíl od stomatologie, které opravdu rozuměl už jako mladý.

Jednou jsem dostal šanci jet na ples České stomatologické komory v hotelu Pupp v Karlových Varech. Moje žena mě přihlásila do soutěže o nejkrásnější úsměv a vylosovali ji jako výherkyni. Cenou byl také pobyt v Puppu a vstupenka na ples. Nejsem ale vůbec plesový typ, a tak jsme výhru přenechali našim kamarádům ze Smržovky Karlovi a Ivaně. Ples i hotel si moc pochvalovali.

Máte nějaký veselý příběh z vašeho života související se zuby?

Mám, ale je také poněkud drsný stejně jako moje kreslené vtipy. Jednou o víkendu rozbolel zub mou ženu Inku tak, že jsem ji musel odvézt na pohotovost do Jablonce nad Nisou. Ve tmě jsem špatně odbočil a místo do nemocnice jsem dojel na hřbitov. Inka se vyděsila a ptala se: „To vypadám opravdu na umření?“

Rozšířený rozhovor s Petrem Urbanem

V Albertville jste díky zákroku francouzského stomatologa závodil bez omezení. Potkaly vás nebo někoho jiného ze známých sportovců bolesti zubů těsně před závodem, nebo dokonce při něm?

Při Světovém poháru v lotyšské Siguldě na mě přišla obrovská bolest zubu v noci před závodem. Abych vydržel do rána, chladil jsem si zub mraženými potravinami z ledničky. Nespal jsem ani minutu a na startu jsem si připadal jako při časovém posunu, když jsme letěli na závody do Kanady. Mžoural jsem, padaly mi oči, a nakonec mě porazil i můj kolega, se kterým jsem jezdil na dvousedadlových saních, a na jednosedadlových jsem nad ním vyhrával. Tehdy jsem pochopil, jak s vámi bolavý zub zamete.

O mužích se říká, že neumějí správně vymačkávat pastu z tuby. Že ji nevytlačují odzdola, ale odshora. Jak jste na tom vy?

Přesně tak to dělám. Ale navíc ještě nechávám pastu nezašroubovanou, takže ztvrdne. Ale vždycky z tuby alespoň malý proužek dostanu. Když už jsme u zubní pasty, tak za socialismu jsme my, sportovci, jezdili na kapitalistický západ a dostali se k věcem, které v Československu pro většinu lidí nebyly. Jednou mi kamarádka dovezla velikou tuby pasty světoznámé značky. Byl jsem zvědavý na rozdíl. A opravdu chutnala lépe než ta moje „domácí“.

Petr Urban

Narodil se 8. srpna 1960 v Jablonci nad Nisou a od narození žije ve Smržovce. Kromě desítek tisíc kreslených vtipů vytvořil také ilustrace ke klasickým dílům české literatury – Haškově Dobrému vojáku Švejkovi a Nerudovým Povídkám malostranským. Na kontě má knihu rozhovorů Petr Urban vyslýchá sportovní hvězdy. Ve Smržovce stojí Křížová cesta s Urbanovými obrazy. Manželka Inka mu dělá manažerku, dcera Markéta je výtvarnice a fotografka, syn Petr vede restauraci U Pivrnce v Maislově ulici v Praze. Na počest slavné Urbanovy postavičky Rudy Pivrnce nazpívala skupina Kabát píseň. Urban vyhrál sedmnáctkrát mistrovství republiky v jízdě na saních a reprezentoval Československo na dvou olympiádách.

Fotogalerie