LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

„Nebylo dosud české knihy o zubní technice, ani o širším pojetí o stomatotechnice nebylo dosud v naší odborné literatuře nic systematicky napsáno, ač potřeba knihy podobné byla naléhavá, čím dál tím palčivější. Ujali jsme se tedy s kolegou Wachsmannem na laskavé vybídnutí profesora Jesenského ohromné práce té, podati praktikovi soustavné zpravování látky týkající se tohoto oboru a seznámiti ho s pokrokem této prosthetické vědy jak nejen na kontinentě, ale i v Novém světě rozvoje svého doznala.“

To jsou úvodní slova předmluvy, kterou v červnu v roce 1920 – tedy před sto lety – napsali ke své knize zubní lékaři dr. Rudolf Hynek a dr. Karel Wachsmann mladší.

Kniha vyšla v roce 1921 pod názvem „Stomatotechnika“ s podtitulem „Souborný nástin zubní techniky, jejích základů i odvětví příbuzných“.

Obr. 1: Kniha Stomatotechnika – titulní list, rok vydání 1921.

Co znamená termín stomatotechnika, který dnes nepoužíváme? Autoři vysvětlují:

„Stomatotechnika zubolékařská jako nauka o anatomickofunkcionelní náhradě ztracených částí chrupu lidského a okolních měkkých i kostěných partií je vlastně částí všeobecné lékařské prosthetiky orthopaetické, která ztracené funkce i části těla lidského umělými zařízeními a apparáty (protézami) získává a nahrazuje.“

V předmluvě pak oba autoři svým čtenářům připomínají nutnost přesné práce v tomto oboru:

„Zubní technika přesně a správně vědecky i manuálně prováděna je ohromnou školou přesnosti. Jsou to právě ony nejobyčejnější práce, nepatrné maličkosti, na niž nejvíce záleží. Protéza zhotovená i s malým nedopatřením, může být zkažena až k nepotřebě a veškerá námaha vychází tu naprázdno. Nedá se tu nic opravovat, nejčastěji je nutno od počátku práci opakovat k ohromné ztrátě času, práce i materiálu. Nejpřesnější práce je nejen nejlepší, ale i nejrychlejší, nejradostnější i nejlacinější zároveň. V ordinační místnosti znamená úsporu nejcennějšího času a posléze i nejlepší reklamu pro klientelu. Svět vysoce si cení a rád dobře platí za práci dokonalou a přesnou. Neplatí žádná výmluva pro práci odbývanou, řemeslnickou. Každý z nás dle toho, co umí, co dovede nabídnout, najde si své klienty, své platící publikum.“

Všimněme si podrobněji kapitoly, týkající se náhrad snímatelných. O významu estetiky protézy čteme:

Co největší přirozenost nutno dáti naší protéze, aby byl výtvor v každém směru dokonalý, umělecký. V žádném oboru lékařství není třeba mít tolik smyslu pro krásu a jemný estetický cit než v našem krásném povolání. Je tu třeba míti něco v oku: harmonie křivek obličeje, tu měnlivou hru svalstva ovládati stejně mistrně jako sochař nebo jako malíř, vyznati se v nuancích barev, v jejich jemných odstínech, abychom správně vyvolili k výrazu tváře, sladili barvu, formu i velikost umělých zubů.

Nesmíme zapomínat, jak mnoho pacientů z neznalosti, liknavosti nebo bojácnosti nechá si vytahat nejdůležitější zuby žvýkací, ale jakmile jediný přední zub je rozrušen, tu ihned vyvolává naši pomoc.

Krásné bílé, zdravé přední zoubky jsou zřejmým atributem krásy slabšího pohlaví, které si na nich nemálo zakládá a při jejich poškození ihned vyhledává odborníka.

Kdo ještě přirozeněji chce působiti, napodobí změny přirozených zubů, způsobené fyziologickým atributem stáří, někdy bude výhodné působiti individuální zvláštnosti, tu napodobiti vhodně volenou plombu v řezácích, či dokonce premolárovou zlatou korunku. Nutno předeslati, že chybami při braní skusu nebo nesprávným vyplněním rtu můžeme pacienta až k nepoznání znetvořit.“

Retenci protéz a zvláště celkových náhrad jsou věnovány další řádky textu:

„Většina praktiků jakmile byl chrup postaven v obyčejném artikulátoru a zvulkanizován, si představuje: chrup je nyní hotov, je tam dána ‚savka’, však on nějak držet bude a během času si na ní zvykne.

Naší snahou musí být, aby pacient co nejdříve mohl bezvadně používat náhradu, ne aby jakžtakž v ústech ještě po přidání tragantů držela v ordinaci. Dále při jídle a při mluvení – inu na to si pacient musí zvyknout a naučit se kousat, to je přece již jeho věcí, soudívalo se v laboratořích starého stylu.“

Dále si všimněme materiálů, které naši předchůdci pro snímatelné protézy používali.

Tam, kde nyní používáme pryskyřice, byl před sto lety výhradním materiálem kaučuk. Thomas W. Evans získal v roce 1848 na protézy vulkanizovaný kaučuk vlastní výroby. V roce 1855 dostal Charles Goodyear v USA patent na používání vulkanizovaného kaučuku tvrzeného sírou k výrobě zubních protéz. Téhož roku jeho syn Nelson Goodyear použil takový kaučuk ke zhotovování zubních desek. Nevulkanizovaný kaučuk byl dodáván ve formě plátů obdélníkového tvaru a byl používaným materiálem až do objevu akrylátové pryskyřice v roce 1937. Po vyplavení voskového modelu z kyvety byl do ní kaučuk vpravován postupně po malých několikamilimetrových kouscích, které byly k sobě tlakem ručního nástroje kondenzovány. Po uzavření obou dílů byla kyveta vložena do vody ve vulkanizátoru. Tento přístroj byl železný nebo měděný kotel, opatřený víkem, zapuštěný do železného pláště tak, aby se pod ním mohlo topit plynovým plamenem. Uvnitř vznikl tlak až 20 atmosfér, který zajistil vulkanizaci kaučuku. Součástí vulkanizátoru byl teploměr nebo manometr s pojistným ventilem a kohoutek k vypouštění páry.

Při otiskování v ústech byla používána sádra jako nejpřesnější materiál. Tu bylo možno z úst vybavit až po jejím ztuhnutí rozlámáním a otisk byl tedy odstraňován z úst po částech, které bylo nutno opět složit v otiskovací lžičce. Méně přesným materiálem používaným k otiskům byla termoplastická hmota nazývaná Stent. Byla dodávaná v obdélníkových destičkách (cca 6 – 10 cm) nejčastěji hnědé nebo tmavě červené barvy, která se do plastického stavu uvedla vodou asi 70 °C teplou, poté se prsty prohnětla a v kovové otiskovací lžíci byla zavedena do úst. Pro urychlení jejího tuhnutí bylo možno ji v ústech chladit studenou vodou. Protože při vyjímání z úst se snadno deformovala, byla vhodná jen pro předběžné otisky nebo otisky protiskusu.

Zuby byly porcelánové, dodávané v sadách různých barevných tónů.

Pro spony u částečných snímatelných náhrad autoři doporučují jako nejvhodnější materiál 14karátové nebo 16karátové zlato. Za nejlépe fixující spony byly považovány spony plechové, zhotovené z 0,45 mm silného zlatého plechu. Aby správně plnily svou funkci, bylo nutné, aby celou svou plochou stejnoměrně přiléhaly k zubu. Pro plechové spony jsou vhodné pouze zuby mající rovnoběžné osy, a tedy bez příliš vyklenutých stěn, neboť plechové spony nejsou dostatečně pružné, a jsou-li přesunuty přes největší konvexitu zubu, do své původní podoby se nevrátí, a tedy neplní správně svou funkci.

Druhým typem jsou spony drátěné. Zhotovují se rovněž ze 14 – 18karátového zlata ve formě půlkulatého nebo naplocho rozkovaného 0,5 až 1,5 mm silného drátu. Spona musí svírat zub stejnoměrně ze všech stran, pokud by se dotýkala pouze jedné plochy, způsobila by časem vychýlení zubu ze své polohy a tedy z artikulace.

Nejnáročnější je zajistit držení celkových náhrad. Autoři vysvětlují, že k retenci celkových náhrad možno využít přilnavosti. Pokud pouhá přilnavost nestačí, je nutno uchýlit se k takzvané sací komoře, vyvolávající vzduchoprázdný prostor. Sací komora se zhotovuje tak, že před vulkanizováním kaučukové protézy se na její patrové ploše vytiskne kruhová šablona, po níž po zvulkanizování náhrady zbyde mělká plochá dutina. Ve vulkanizované protéze zůstává uprostřed komory kovový knoflík o průměru několika milimetrů, na který se pak nasazuje gumový kotouč. Ten získává nálevkovitý tvar, po přitisknutí na patro se gumový kotouč oploští a jeho snahou vrátit se zpět k nálevkovému tvaru vzniká mezi ním a patrem vzduchoprázdný prostor, pomáhající přidržovat náhradu v ústech. Gumové kotouče časem zpuchří a nutno je vyměňovat, dále dráždí sliznici patra, na níž po delším používání vznikají patologické změny. Jejich použití autoři připouštějí pouze na krátkou dobu a bezprostředně po odevzdání protézy, aby si pacient na ni snáze přivykl.

Závěrem se autoři zmiňují o „perech“ jako opuštěném prostředku k upevnění zejména dolní protézy. Pera jsou kovové, spirálové drátěné vzpruhy upevněné svými konci na horní i dolní protéze. Jsou-li ústa v klidu, jsou pera obloukovitě ohnuta dozadu a jejich tendence se natáhnout přitlačuje protézy k dásni. Pera byla nepohodlná, snadno se v nich usazují zbytky potravy a dráždí sliznici.

Tento text vyplňuje mezeru v české odborné literatuře, neboť předchozí učebnice doc. Mořice Baštýře a prof. Eduarda Nessela se věnovaly převážně ošetřování zubního kazu a extrakcím zubů.

Připomeňme několik slov o autorech Stomatotechniky. Rudolf Hynek byl úspěšný praktik, aktivní ve spolkové činnosti. Karel Wachsmann mladší se po vydání Stomatotechniky věnoval po celý život ortodoncii, působil na Zubní klinice prof. Jesenského i ve Státním ústavu pro zubní lékařství, jehož byl po několik let ředitelem. Vydal pět učebnic ortodoncie, které napsal sám nebo ve spolupráci s dalšími ortodontisty (Škaloud, Kraus, Adam). Jeho otec Karel Wachsmann starší byl jeden ze zakladatelů Spolku českých zubních lékařů, jehož byl opakovaně i předsedou, a věnoval se ortodoncii a protetice. Jeho bratr Alois Wachsmann se věnoval ortodoncii a zejména protetice.

Poděkování: Obrázky 1 a 3 jsou použity z citované knihy Stomatotechnika. Fotografie (obr. 2, 4 a 5) byly zhotoveny v pražském Stomatologickém muzeu s laskavým souhlasem MUDr. Zdeňka Hrubého.

Obr. 2: Kaučuk byl dodáván v tomto obchodním balení.
Obr. 3: Vulkanizátor.
Obr. 4: Horní celková náhrada z kaučuku s kovovým terčíkem na upevnění gumové savky.
Obr. 5: Obturátor v horní čelisti z kaučuku.

21. 11. 2020

LKS 11/2020

Print: LKS. 2020; 30(11): S155 – S157

Autoři:

Fotografie

  • Otakar Brázda
  • Magdalena Česneková

Rubrika:

Téma: