Co vás ovlivnilo a orientovalo na vaší cestě k medicíně?

Medicínu jsem chtěl dělat odjakživa. Podle svědků z rodiny – sám si to už nevybavuji – jsem prý v pěti letech ještě trošku váhal mezi humánní a veterinární medicínou, zatímco v šesti letech jsem prý již měl jasno. Po nástupu na medicínu se ukázalo, že ta dávná dětská volba byla správná. Základní a střední škola mě zoufale nebavily, což se projevovalo i na mých výsledcích a přístupu ke studiu, kdy jsem většinu času strávil čtením svých oblíbených knih pod lavicí. Studium medicíny vše změnilo. Hned od počátku mě chytla anatomie, a to do té míry, že jsem dobrovolně, vlastně s nadšením, chodil na praktická cvičení a zejména pitvy i s ostatními kruhy. Toho si v Anatomickém ústavu brzy povšiml prof. MUDr. Miloš Grim, DrSc., který mi nabídl pozici lektora a možnost práce v jeho laboratoři. Anatomii jsem si zamiloval, do určité míry se jí věnuji dodnes. Práce u prof. Grima byla i vstupenkou na vědecké stáže u prof. Jana Kučery, M.D., Ph.D., v Bostonu. Poskytl mi zásadní a nekompromisní školení pro vědeckou práci, z něhož těžím dodnes. Následně jsem poznal řadu dalších velkých osobností z různých lékařských oborů, které mě velmi ovlivnily. Byl to například MUDr. Josef Zicha, DrSc., prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., prof. MUDr. Oldřich Eliška, DrSc., prof. Eric Frank, M.D., Ph.D., prof. MUDr. Svatopluk Adámek, CSc., doc. MUDr. Ladislav Jarolím, CSc., a mnoho dalších.

Jak jste se dostal k zubnímu lékařství?

Byla to vlastně zajímavá shoda okolností. Končil jsem studium všeobecného lékařství a hrozil mi nástup do základní vojenské služby, což jsem vnímal jako přehlídku ztraceného času. Vzhledem k tomu, že získání modré knížky se mi přes veškeré úsilí nezdařilo, bylo jedinou možností dále studovat. S tím jsem v principu neměl zásadní problém. Studium na vysoké škole mě velmi bavilo a stomatologie byla oborově nejblíže – mimo medicínu jsem se, pokud možno, pouštět nechtěl. V průběhu studia jsem si pak stomatologii zamiloval do té míry, že jsem u ní zůstal dodnes. Především jsem viděl obrovský a často nevyužitý potenciál mezioborové spolupráce. Také jsem měl výhodu, že mi většina předmětů byla uznána, proto jsem volný čas využíval jednak k asistování u stomatochirurgických výkonů, jednak k vědecké činnosti v Akademii věd ČR. Tam se nám s týmem skvělých lidí podařilo vytvořit velmi pěknou sérii prací, například o experimentálním poranění míchy.

Co je v současnosti vaším hlavním zaměřením v rámci stomatologie?

Společně s týmem kolegů se zabývám převážně diagnostikou a konzervativní léčbou onemocnění temporomandibulárního kloubu a souvisejících oblastí. Jako hlavní přednost vnímám to, že se na pracovišti 3DK, s. r. o., (jehož součástí je i Stomma, Praha) – díky vynikající podpoře MUDr. Martina Tomečka, MUDr. Jana Streblova a MUDr. Ivo Marka, PhD. – podařilo vytvořit komplexní zázemí pro tuto problematiku. Nyní jsme schopni na jednom místě nabídnout skutečně komplexní stomatologickou péči. Počínaje dentální hygienou, přes rozvinutou diferenciální diagnostiku až po složitá fyzioterapeutická, ortodontická či proteticko-implantologická řešení. Přesah do ostatních oborů medicíny a zkušenosti z jiných vědeckých pracovišť se zde velmi zúročují. Objevují se pro stomatologii zajímavé situace, kdy vyhodnocujeme magnetické rezonance, diskutujeme s neurology, žádáme flebology o vyšetření končetinových povrchových žil, úzce spolupracujeme s revmatology apod. Ve své podstatě je to celostní medicína.

Celý svůj profesionální život se jako lékař věnujete klinické anatomii. Zaměřil jste se na ni i v některých monografiích. Nedávno jste publikoval v LKS odborný článek právě na téma onemocnění, léčby a rehabilitace temporomandibulárního kloubu. V čem vidíte význam a přínos těchto anatomických poznatků pro praktickou stomatologii? Jakou zkušenost byste v této souvislosti předal svým kolegům?

Znalost klinické anatomie vnímám jako základ pro všechny lékařské obory, včetně stomatologie. V problematice onemocnění temporomandibulárních poruch se bez podrobné znalosti prakticky neobejdeme – bez ní nejsme schopni provést ani komplexnější somatické vyšetření. Jen o palpační anatomii se dnes píší tlusté knihy. Bez znalostí klinické anatomie také nelze dobře porozumět funkci či dysfunkci čelistního kloubu. Lékař musí být rovněž erudován a schopen vyhodnotit zobrazovací metody. A nakonec je samozřejmě potřeba odpovědně stanovit a korektně, kvalifikovaně provádět potřebnou terapii.

Byl jsem až překvapen, kolik je toho z klinické anatomie čelistního kloubu a dalších oblastí objeveno, ale přitom to vůbec neproniklo do učebnic, a to nejen českých, ale ani těch světových. Takže potřebné informace se nedostaly ani do sylabů lékařských fakult. Například již od 60. let 20. století je velmi dobře popsána anatomická souvislost čelistního kloubu a středního ucha, kdy se vysvětluje, proč někteří tito pacienti trpí rovněž hučením, šuměním či pískáním v uchu – jde tedy o tzv. tinnitus. Přitom když nahlédneme do učebnic o čelistním kloubu či ORL, nenajdeme tam o této souvislosti prakticky žádnou zmínku. V extrému to dokonce došlo tak daleko, že někteří lékaři pošlou takto postiženého pacienta bez rozpaků a rovnou na psychiatrii.

Při problematice onemocnění temporomandibulárního kloubu vnímám jako klíčovou především přítomnost fyzioterapeuta a stomatologa na jednom pracovišti. Jedině tak jsme schopni bez problému sdílet veškerou dokumentaci a pravidelně se scházet, průběžně probírat terapii jednotlivých pacientů i nové trendy v oboru. Ze zkušenosti vím, že když jsou tyto dvě ambulance odděleny, terapie neprobíhá tak efektivně – a to navzdory výborným možnostem vzájemného propojení lékařů a pracovišť po internetu. Jednak se totiž objevuje problém s opravdu funkční a průběžnou výměnou informací o pacientovi, ale hlavně je to úplně jiný komfort pro pacienty. Oni totiž časem ztrácejí motivaci migrovat mezi dvěma pracovišti, jakkoliv je to ve stejném městě. Výhoda centralizované komplexní péče právě z pohledu pacienta výrazně vynikne.

Vaším dalším velkým zájmem je kritické myšlení. Co vás k tomuto tématu přitahuje?

Je to pozoruhodná problematika, která má velmi blízko k vědecké činnosti. Téma je to prakticky nevyčerpatelné a hlavně – jeho znalost a praktické užívání pomáhá řešit každodenní problémy s minimalizací rizika, že se lékař dopustí fatální chyby. Na druhé straně mě fascinuje, jak málo se u nás v této problematice lidé vzdělávají. Respektive co všechno se mylně považuje za kritické myšlení. A jak málo někteří lidé, někdy dokonce považovaní za jakési guruy kritického myšlení, o této problematice ve skutečnosti vědí. Vůbec nejvíce mě na kritickém myšlení fascinuje jeho sběratelsko-inverzní pojetí, které hezky a výstižně popsal americký investor, Charles T. Munger: Jsem sběratelem lidské iracionality. Je to skvělá činnost. Nikdy vám nedojde materiál a hlavně se budete neustále bavit – vždyť sbírání čehokoliv je skvělé. Zamyslete se – kolik nešťastných sběratelů znáte? A když máte nasbíráno dostatek iracionality, stačí provést inverzi. Prostě a jednoduše se iracionalitě vyhnout. A je to.

Souzním i s názorem jeho strýce, Freda Mungera, který říkal, že každodenní rozvoj kritického, tedy racionálního myšlení je pro člověka morálním imperativem. Lapidárně řečeno – je zkrátka pro člověka ostudné chovat se jako větší hlupák, než je nezbytně nutné.

Máte za sebou bohatou publikační i recenzentskou činnost, a to nejen z čistě medicínské oblasti. Kde na tak široké portfolio zájmů a práce berete energii a čas, jaký je váš systém práce?

Vždy jsem miloval knížky a současně jsem z umělecké rodiny. Něco nového vytvářet mi tedy bylo od malička vlastní. Zkoušel jsem tvořit ledacos, ale přeci jen v literatuře, zejména odborné a populárně naučné, se cítím nejkomfortněji. Zrodil jsem i beletrii a básničky, ale tam jsem zůstal na méně než amatérské, velmi skromné úrovni...

Psaní je pro mě jakousi mojí přirozeností. Motivaci nepotřebuji. Když se mi naskytne trochu volného času, nemám problém ho vyplnit čtením či psaním. Vnímám to jako formu celoživotního vzdělávání a radosti z něho. Ne jako povinnost či něco, k čemu bych se dokonce musel nějak nutit. A odborná literatura, to jsou vlastně v principu výpisky z toho, co jsem přečetl, zaslechl či jakkoliv jinak zjistil při své práci.

Na čem v současnosti vědecky pracujete? Tedy vedle zmíněného temporomandibulárního kloubu. Jaká je vaše aktuální spolupráce s fakultami? V Praze, v Olomouci... O čem nejraději přednášíte?

V současné době dokončuji korekturu knihy Základy gnatologie. Měla to být původně útlá brožurka, ale toto téma mě tak fascinuje, že opět zapracovala má literární elefantiáza, takže už teď má přes 500 stran. Dále dokončujeme s týmem kolegů přehledový článek o etiopatogenezi bruxismu pro LKS. Ve vědecké činnosti pokračujeme s ortodontistou Dr. Zdeňkem Řehořem ve studii, která zkoumá faktory významné z hlediska anamnézy a vyšetření u pacientů s onemocněním temporomandibulárního kloubu. Tuto studii zahájila studentka fyzioterapie Kateřina Mičánková, která předběžné výsledky v minulém roce úspěšně obhájila jako diplomovou práci – zde je vidět ten výše zmíněný potenciál mezioborové spolupráce. Posuďte sami – studentka fyzioterapie obhájila na výbornou práci, kterou zpracovala pod vedením stomatologa na stomatologickém pracovišti. Také připravuji nové kurzy pro lékaře a fyzioterapeuty (včetně studentů obou oborů) týkající se onemocnění temporomandibulárního kloubu a bruxismu. No a pokračuji v přípravě třetího dílu Kompendia stomatologie.

Jak byste přesvědčoval svoje kolegy o kráse a užitečnosti vědecké práce a hlubšího studia medicínské problematiky, kterou se aktuálně zabýváte?

Přesvědčovat nemá smysl, člověk snad může inspirovat či motivovat. O to se celý život snažím u svých studentů i na seminářích pro lékaře.

Všem kolegům bych přál, aby našli takové zalíbení v literatuře i v problematice temporomandibulárních onemocnění, včetně úzké spolupráce s fyzioterapeuty, jako jsem měl to štěstí já. Přál bych si, aby bylo v každém větším městě alespoň jedno specializované centrum, které by bylo schopno provádět diagnostiku a nechirurgickou léčbu temporomandibulárních poruch. Těšilo by mě a naplňovalo zadostiučiněním, když by tito pacienti konečně našli zastání a nemuseli, často bezvýsledně, migrovat mezi jednotlivými medicínskými pracovišti.