Antoni van Leeuwenhoek (křestní jméno je v různých zdrojích psáno také jako Antony, Anthony nebo Antonio) se narodil 24. října 1632 v holandském Delftu, městu, které proslulo v 17. století výrobou modrobílé kameniny, z níž jsou vázy a mísy dosud předmětem sběratelského zájmu milovníků starožitností. Jeho předci byli sládkové, tedy vykonávali povolání, které požívalo v 17. století v Holandsku vážnosti. Po předčasné smrti otce, navzdory zhoršeným finančním možnostem rodiny, si matka přála, aby měl Antoni důkladné vzdělání a mohl získat důstojné a dobře placené místo státního úředníka. Jeho však úřednická dráha nelákala, nechtěl prožít život vyřizováním stohů spisů v nevlídných prostorách kanceláří. Ve věku 16 let opustil studia a odešel do Amsterdamu, kde nalezl místo v obchodě se střižním zbožím. Bylo to zaměstnání v rušné prodejně látek pestrých barev a zajímavých vzorů, vyžadovalo i jednání s kupujícími, jimž předváděl, nabízel a chválil prodávané zboží. V obchodě se naučil hodnotit kvalitu látek na základě jejich posouzení pomocí zvětšovacích čoček. Pečlivý a důkladný Leeuwenhoek vyhledával co nejdokonalejší zvětšovací skla. Zajímal se o jejich broušení, navštěvoval dílny výrobců brýlí, až se nakonec naučil sám čočky vyrábět tak, aby splňovaly jeho náročné požadavky.

Ve věku 22 let se vrací zpět do rodného města a otevírá v Delftu vlastní obchod s látkami. V roce 1660 přijímá místo vrátného na radnici, které mu zajišťuje stálý příjem. Přitom se stále věnuje broušení čoček a posléze přechází na výrobu jednoduchých mikroskopů.

Přes objektivy svých mikroskopů prohlížel s vášnivým zaujetím vše živé i mrtvé, pevné i tekuté, vše, co bylo dostupné k pozorování: šupiny své kůže, včelí žihadlo, volské oko, svalová vlákna velryby, ovčí vlnu, bobří chlupy, bleší sosák, řezy dřevem nejrůznějších stromů. Pro své výzkumy se naučil brousit čočky a vyrábět drobnohledy stále lepší. Zanechal po sobě stovky mikroskopů, jimiž dosahoval až 270násobného zvětšení.

Náhodný objev mikrobů

Po pevných objektech zkoumá i tekutiny. Nabral dešťovou vodu z hliněného hrnce pod okapem a několik kapek této vody vložil pod mikroskop. Spatřil, jak ve vodě plují malí živočichové. Někteří klidně stojí, jiní plavou, pak se zastaví, chvíli stojí, načež se rychle otočí a plují zpátky. Leeuwenhoek si pokládá otázku, odkud se vzala v dešťové vodě tato malinká zvířátka? Spadla snad z mraků na nebi? Vznikla ve vodě z ničeho?

Rozhodne se připravit pokus: do čistě vymyté porcelánové mísy zachycuje při dešti vodu pod okapovou rourou. V této dešťové vodě malé tvorečky opět nalezl, ale hned si uvědomil, že mohly být spláchnuty z okapu. Umístil tedy čistě omytou mísu doprostřed zahrady a čekal na déšť. Když se mísa naplnila vodou, vložil vzorek opět pod mikroskop. Tentokrát v dešťové vodě nenašel ani jednoho tvorečka – nepadají tedy z mraků. Potom vložil pod mikroskop několik kapek vlastních slin s bělavými povlaky, které setřel ze svých zubů: „Spatřil jsem množství malých tvorečků plujících ve vodě. Jeden byl mrštný jako štika, jiný se nejprve roztáčel, pak plul klidně a důstojně, jiný kroutil tělem jako had, další se pohyboval loudavě a pak náhle aniž se otočil, rychle se vracel zpět.“

Jednoho rána, když posnídal horkou kávu, hledal mezi zuby opět tvorečky, aby je mohl pozorovat. Žádné však nenašel! „Horká káva tvorečky na zubech zřejmě zahubila,“ uvědomil si. Pokračoval pak ve svých pokusech. Vyplachoval si ústa nejprve silným vinným octem a poté opakovaně čistou vodou. Znovu pak stíral bělavé povlaky mezi řezáky i stoličkami, zředil je slinou a dešťovou vodou. Nacházel v nich živé pohybující se organismy. Jestliže povlaky ze svých zubů rozředěné slinou nebo vodou smíchal s octem, tvorečkové ihned umírali. Skončil své pozorování závěrem, že ocet, jimiž ústa vyplachoval, nepronikl celou vrstvou povlaku a zabíjel jen organismy na jejich povrchu.

Zkoumání těchto organismů „tisíckrát menších než oko vši“ jej fascinovalo, a tak v pokusech pokračoval. Ve svých dopisech nakreslil základní tvary, které pod mikroskopem viděl nejčastěji. V jeho kresbách drobnohledných obyvatel lidských úst zřetelně rozeznáváme tyčinkovité bacily, kulovité koky, zvlněné spirochéty a podlouhle vláknité leptotrichy.

Jednoho dne pod svůj mikroskop položil vlastní vytržený zub. Jeho pozorování uveřejněné v časopise Philosophical Transactions v českém překladu otiskujeme v doslovném znění:

Mikroskopická pozorování struktury zubů a jiných kostí, která učinil a v dopise sdělil pan Antoni van Leeuwenhoek

Používal jsem od jisté doby skla (považovaná pány, jež je vyzkoušeli, za velmi dobrá), abych pozoroval strukturu zubů a jiných kostí. Tyto obojí – jak se jim i mně samému zdálo – se skládají z kouliček, ale od té doby, když sám jsem si vytrhl jeden ze svých zubů a pro další pozorování jsem použil lepších skel, nežli byla předchozí, titíž pánové souhlasili se mnou v tom, co jsme zřetelně viděli, že totiž celý zub se skládá z velmi malých, rovných a průsvitných trubiček. Šest až sedm těchto trubiček dohromady, soudím, že nepřesahuje tloušťku vousu z mužské brady. V zubech krávy tytéž trubičky vyhlížejí o něco větší a v zubech tresky opět menší.

Obr. 1. A, B, C, D, E je čtverhranný kus kosti, a i když k pozorování použijete dobrého mikroskopu, přeci na konci bude A, B, C vypadat tak, jako by se skládal z kouliček. Ani trubičky nebudou zřetelně patrny na stěnách A, C, D, E vzhledem k tloušťce kosti a kvůli propouštění méně světla.

Obr. 2. je kulatý kus kosti, v němž je možno vidět výše zmíněné trubičky. Pozoroval jsem též část holenní kosti telete, šest nebo osm týdnů starého. Trubičky v ní jsou méně rovné než v zubu. A někdy je třeba spojit několik menších trubiček dohromady tak, aby se vytvořila jedna větší. Avšak tyto trubičky byly velmi plné, což mi bránilo lépe je pozorovat a přikláním se k názoru, že tam byl jeden druh trubiček, odlišný od předchozích, které pokračují od středu kosti směrem k obvodu tak, jako to činí vrstvy v dřevě rostliny. Pochybuji však, že se mi později podaří zřetelněji objevit tyto posléze jmenované trubičky, neboť nemohu s kostí pohybovat podle své libosti.

Leeuwenhoekův text pojednává o struktuře zubů a jiných kostí, nerozlišuje mezi zubem a kostí. Tato mylná představa trvala dlouho. Rozdíl obou tkání si uvědomil až roku 1845 Robert Owen (Londýn) a zavedl termín dentin. V roce 1848 pak Sir John Tomes (Londýn) rozlišuje dentin primární a sekundární. Jan Evangelista Purkyně (více v LKS 10/2022, dostupné na www.lks-casopis.cz) v latinských textech používá výraz substantia dentalis propria a ve svém českém článku roku 1836 v časopise Krok navrhl pro dentin termín zubovina, který se ujal.

Leeuwenhoekovým současníkem v Delftu byl Regnier de Graaf (1641–1673). Byl to lékař a anatom, který se zapsal do dějin medicíny svými objevy v reprodukční biologii. Jeho brilantní výzkum provedený na králících ho přivedl k vysvětlení, jak vzniká corpus luteum. Jeho spis De Mulierum Organis Generatione Inservientibus přinesl do terminologie výraz Graafovy folikuly.

Leeuwenhoek se Graafovi svěřil se svými mikroskopickými nálezy a ten si ihned uvědomil jejich význam. Jako člen Královské společnosti v Londýně upozornil své britské kolegy na Leeuwenhoekovy převratné nálezy a zprostředkoval, aby jeho krajan z Delftu mohl společnosti zasílat ve formě dopisů svá pozorování. V metropoli nad Temží neuvěřitelné zprávy přijímali s počáteční nedůvěrou, ale když několik anglických vědců navštívilo Delft a na vlastní oči se přesvědčili, co Leeuwenhoekovy mikroskopy ukazují, rozhodli se jeho dopisy uveřejňovat ve svém časopise Philosophical Transactions. Je tedy Graafovou zásluhou, že Leeuwenhoekova pozorování nezapadla. Od roku 1677 až do své smrti zaslal Leeuwenhoek do Londýna stovky dopisů.

V roce 1722 Leeuwenhoek dovršil devadesát let svého života a jeho příspěvky dosud uveřejňované v anglickém časopise byly souhrnně vydány v Leidenu v latinském znění pod názvem Arcana Naturae Detecta ab Antonio van Leeuwenhoek – v českém překladu Tajnosti přírody odkryté Antoniem van Leeuwenhoekem a s podtitulem Veškeré spisy čili tajnosti přírody zjištěné pomocí přesných mikroskopů.

V roce 1723 ve věku 91 let Antoni van Leeuwenhoek umírá, do posledních dnů pln zájmu o svá bádání. Byl to muž, který objevil v ústech malé tvorečky a první spatřil drobnohlednou skladbu dentinu.

Fotogalerie