Anotace této nové knihy je natolik výstižná, že stojí za to ji ocitovat celou. Říká, že je kniha „určena širšímu okruhu čtenářů a pojednává o nenápadné součásti naší kultury, o žvanění. Žvanění je staré jako lidstvo samo, nicméně jeho současný dosah je díky internetu a sociálním sítím globální a nesrovnatelně vyšší. Žvanění je dnes natolik rozšířené, že se stalo běžnou sociální aktivitou. Žvanění není lhaní, o to hůře se poznává. Je to rakovina naší komunikace a lidé, kteří se nás ve jménu moci snaží za jakoukoli cenu ovlivnit, ovládají techniku žvanění skvěle. Za pomoci bulšitu, zmrzačené podoby jazyka, podřezávají větev, na níž sedíme. Žvanilové se nás snaží přesvědčit projevy, ohromit reklamou, propagandou, utáhnout pseudovědou a příliš se nezabývají skutečností. Žvanil přehání, vtipkuje, rád se zdobí citáty. Je okázalý, nabízí fanatismus, pověrčivost a prázdnotu. Žvanilové jsou nejsilnější, jakmile je téma, o kterém mluví, širší a hlubší než jejich znalost věci. Žvanilové mívají rysy narcisismu a psychopatie, bývají nečestní, rádi se chlubí a nepřijímají žádnou odpovědnost za svá sdělení. Kniha nabízí základní informace k pochopení bulšitu, abychom jej dokázali odhalit a najít před ním obranu.“

Název je provokativní, kniha však není povrchní ani banální. Právě naopak. Je sice útlá rozsahem, nikoliv však obsahem.

Proč by ji měl číst stomatolog? Zejména proto, že je dnes obklopen „žvanily“, tj. lidmi, kteří „nezáměrně nebo záměrně mluví o myšlenkách nebo informacích, o nichž málo vědí“, zcela shodně, někdy snad i více než běžná populace. Stačí navštívit sociální sítě, prakticky kterékoliv masmédium, bohužel však i odborné vzdělávací akce či kongresy. Věcných komentářů a zasvěcených, pečlivě zpracovaných sond do problematiky v principu pravděpodobně neubylo, jen byly zaplaveny a překryty záplavou povrchních, narychlo stvořených emočních výlevů, blábolů, tvítů a pseudohlubokých analýz, prostoupených faktoidy, argumentačními fauly, „blokacemi“ lidí s opačnými názory a řadou dalších nešvarů. Literární vědec, profesor Petr A. Bílek, hovoří o „zaplevelení“ či „zaneřádění veřejného prostoru“ (Bílek PA. Mikešova aféra a jiné případy. Kapitoly o zaneřáděném kulturním prostoru. První vydání. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2011, 144 s.), dr. Koukolík tuto skutečnost ve své knize pojmenovává a analyzuje na základě dostupných a relevantních dat, která jsou často neveselá až truchlivá. Připomíná také známý Brandoliniho princip, který říká, že „množství energie nutné k zamítnutí žvástu je o řád větší, než je množství energie nutné k jeho vytvoření“. Kniha rovněž vysvětluje, že „předchůdcem žvanění je pocit, že nutně musíme vyjádřit názor. Žvanění je nevyhnutelné, jakmile pocitu vyhovíme, aniž bychom dobře věděli, o čem vlastně budeme mluvit.“ Ruku na srdce, nesetkáváme se s tím i v našem oboru stále častěji?

Kniha je pomenší, brožovaná a černobílá. Skládá se z šesti na sebe navazujících kapitol, které se postupně zabývají definicí a významem žvanění, jeho významem v organizacích, médiích, politice, vědě a obranou proti němu, kterou je především kritické myšlení. Za každou kapitolou je seznam literatury, vesměs obsahující citace článků z prestižních světových vědeckých časopisů a významných světových monografií. Těchto odkazů je celkem 171, což není na takto útlou monografii málo, a ukazuje to jednak na úsporný styl, jednak na vědeckou podloženost prezentovaných informací – metaforicky by se nabízelo přirovnání „kniha o žvanění, která nežvaní“. Přitom se nejedná o nijak suchopárný výčet vědeckých faktů, právě naopak – kniha je čtivá, vtipná, ale vždy přísně věcná a pravdivá.

Knihu lze doporučit každému čtenáři, včetně všech odborníků ve stomatologii, kteří si jejím prostřednictvím mohou rozšířit obzory o každodenním dění ve svém okolí, mohou se naučit některé jevy identifikovat, pojmenovat a uchopit – a především, mohou získat návod na to, jak méně „žvaniti“ a více „mluviti k věci“, případně „mlčeti zlato“.