LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Vyprávění s profesorem MUDr. et MUDr. Jaroslavem Rackem, DrSc., jsme začali v duchu dávných tradic stavbami mládeže. V roce 1950 čerstvý abiturient pražského gymnázia v Dušní ulici úspěšně složil přijímací zkoušky na všeobecné lékařství na LF UK v Praze. A nebyl přijat. Nastoupil tedy na tzv. stavbu mládeže na Klíčavu, později pak budoval základy slapské přehrady. Potom konečně Praha, kde Jaroslav Racek pracoval ve Strojní a traktorové stanici – jako traktorista. Po půl roce odvolacích řízení byl nakonec přijat, ale „jenom“ na zubní lékařství. Jako bychom tenhle příběh už někde četli...

prof. MUDr. et MUDr. Jaroslav Racek, DrSc.

Pane profesore, jak vypadal váš přechod z dělnické praxe na studium medicíny – uprostřed studijního roku?

Zameškané přednášky a semináře jsem musel rychle dohnat. Pomohli mi moji pozdější přátelé: doc. MUDr. Jaroslav Ort, CSc., emeritní proděkan 1. LF UK., a také další dva spolužáci, kteří se trošku kuriózně shodovali ve jméně: Karel Novák. Jeden později přesídlil na interní kliniku do Stockholmu, druhý se zase dobře uplatnil jako anesteziolog v Bostonu.

Byly to krušné doby. Mezi naše studijní povinnosti patřily i povinné sobotní brigády v uhelných dolech a hutích na Kladně. V sobotu v odpoledních hodinách čekal před anatomickým ústavem červený městský autobus a odjížděli jsme většinou na práci v dolech. Tam jsme nakládali narubané uhlí do důlních vozíků, jak se říkalo huntů. Tahle práce v dolech byla lepší než v hutích. Tam bylo velké riziko úrazu. Mimochodem – v dolech jsme pracovali společně s tzv. pétépáky, tedy pracovníky pomocných technických praporů, vlastně tehdejších táborů nucených prací. Musím říct, že mezi námi vládly dobré, přátelské vztahy.

Jak vypadalo studium lékařství v první polovině 50. let?

Stomatologickou praxi jsem absolvoval ve Státním ústavu pro zubní lékařství ve Vinohradské ulici. Měli tehdy dvě patra v Maceškově paláci nad budovou Orbisu.

Poznal jsem tam vynikající učitele, především prof. MUDr. Karla Wachsmanna, vedoucího ortodontického oddělení, ale pracoval tam i as. MUDr. Kotrba a docházel prim. MUDr. Jaroslav Šimsa, u kterého jsem později absolvoval jednoroční kurz práce s ortodontickým přístrojem podle Bimlera. Prim. MUDr. Bedřich Friedl a as. MUDr. Pavel Hradecký nám předávali cenné zkušenosti z oboru dentoalveolární chirurgie. Nemohu zapomenout ani na vynikajícího odborníka v parodontologii, doc. MUDr. Čestmíra Parmu, vedoucího protetického oddělení MUDr. Kyselu a MUDr. Kyselovou, prim. MUDr. Přibyla a další.

Předpokládám, že po promoci následovala tradiční umístěnka...

Ano. V roce 1955 jsem byl umístěn do tehdejšího Libereckého kraje, kde jsem pracoval na celé řadě pracovišť, často také v opuštěných ordinacích, které tam zbyly po odchodu německých lékařů. Náročná až drsná byla práce v pojízdné zubní ordinaci zabudované v tehdejší novince, dnes již historickém voze Praga RN. Ošetřoval jsem školní děti v severočeském pohraničí, tehdy dosídlovaném převážně volyňskými Čechy.

Pojízdná ordinace byla náročná na spotřebu elektrické energie. Zejména v zimě, protože v autobuse jsme byli také ubytováni. V zadním prostoru sestra, vepředu u motoru já a řidič. Proud jsme odebírali nadivoko. Přímo z drátů venkovního vedení. Řidič byl trochu při těle, a tak jsem připojování ambulance na veřejnou elektrickou síť musel převzít já. Stoupání na dřevěné stožáry pomocí kovových háků jsem jakž takž ovládnul. Obtížné pro mě ale bylo balancovat na sloupu s dřevěnou tyčí se svodným kabelem a hledat ve spleti drátů elektrického a telefonního vedení fázi. Až jednou, kdesi v zamrzlé a zasněžené pohraniční vísce, tento můj fyzikální pokus nevyšel. Jen s velkým štěstím se mi nestal osudným. A tak mi ty lezecké háky sebrali, zakázali mi šplhat po sloupech a zajistili techniky, kteří nás pak všude připojovali.

Nepochybuji ale, že jako Pražáka vás to táhlo do Prahy.

V roce 1965 se mi podařilo nastoupit do OÚNZ ve Vršovicích, kde jsem pracoval na oddělení dentoalveolární chirurgie. Tam docházel také prof. MUDr. Ladislav Borovanský, DrSc., který mne doporučil k přijetí na II. stomatologickou kliniku. Na pracoviště, po kterém jsem dlouho toužil. Po vstupním pohovoru před zkušební komisí mne přijal jako sekundárního lékaře prof. MUDr. František Urban, DrSc., přednosta kliniky. Otevřený a kolegiální. I složité situace řešil s nadhledem a rozvahou.

V té době jsem také zahájil studium všeobecného lékařství, jež jsem ukončil promocí v roce 1966. Studium při povinnostech sekundárního lékaře nebylo lehké. Nejtěžší zkouška byla u prof. MUDr. Karla Klause, DrSc., přednosty I. gynekologicko-porodnické kliniky u Apolináře. Když jsem se už už domníval, že jsem teoretickou i praktickou zkoušku úspěšně složil, prof. Klaus mne odvedl do své pracovny. Tam visely obrazy starých porodníků, držících v ruce různé typy porodnických kleští. Pan profesor mě začal zkoušet z veškerých rozměrů těchto nástrojů, pěkně od zámku kleští k branžím. Teprve po zvládnutí tohoto úseku porodnické techniky byla zkouška završena. Naštěstí jsem věděl, že téma forceps je u prof. Klause v oblibě, a tak jsem prošel. Upřímně – nevím, že by se studenti stomatologie s něčím podobným setkali při zkoušce u extrakčních kleští...

Nakonec jste tedy získal potřebné vzdělání a titul ze všeobecné medicíny. Kam jste pak nastoupil?

Na ortodontické oddělení. Ale toto pracoviště jsem opakovaně střídal s oddělením dentoalveolární chirurgie. Ortodontické oddělení vedl doc. MUDr. Miroslav Adam, CSc., výborný učitel a v našem oboru vynikající odborník. Kromě pevných základů ortodoncie mně vštípil svoji železnou lékařskou zásadu primum non nocere. Ta mne pak provázela celý můj odborný život. Na oddělení, kde pracoval také můj nejbližší nadřízený as. MUDr. Jaroslav Míček, přátelský, milý kolega, čestný člověk, a později má dlouholetá spolupracovnice as. MUDr. Marie Marková, CSc., vládla příjemná atmosféra. Těžce jsme pak nesli nečekaný odchod dr. Míčka.

Na oddělení jsme již v té době měli možnost pracovat s fixním Angleovým přístrojem. Doc. Miroslav Adam byl velkým přívržencem osobnosti světového významu, amerického ortodontisty Edwarda H. Anglea, a přístrojů na principu Angleova oblouku měl úctyhodnou zásobu. Oblouk byl zhotoven z ocelového drátu tloušťky 0,9 mm, byl ukončený závitem se šroubovou matkou a frikčním nástavcem. Pilířové svorky opatřené závitnicí a kanylou se cementovaly na první, nebo druhé moláry. Angleův přístroj jsme nejčastěji používali ke korekci polohy primárně retinovaných horních špičáků při chirurgicko-ortodontické léčbě a u anomálií jak jednotlivých zubů, tak i jejich skupin. Ve své době se jednalo o spolehlivý a účinný přístroj, se kterým jsme dosahovali výborných výsledků. Podobně také lingvolabiální přístroj podle Škalouda patřil k začátkům naší tehdejší práce s fixními aparáty.

S nástupem nové generace fixních přístrojů bych rád připomenul prof. MUDr. Milana Kamínka, DrSc. Vděčím mu za cenné zkušenosti, které mně předával na olomoucké klinice. Chci zmínit i vedoucí lékařku ortodontického oddělení ILF v Brně MUDr. Evu Velíškovou a doc. MUDr. Olgu Jedličkovou, CSc. Obě se neúnavně věnovaly výuce diagnostiky a terapie v intencích významného amerického ortodontisty prof. J. R. Jarabaka.

Zkuste prosím aspoň letmo přiblížit svoji odbornou práci v ortodoncii.

Moje odborná činnost byla zaměřena na epidemiologii ortodontických anomálií. Na podkladě vyšetření přibližně dvoutisícových reprezentativních souborů školních dětí a dospělé populace jsme stanovili incidenci ortodontických vad v naší populaci. Spolupráce s antropology Národního muzea v Praze pod vedením jeho ředitele doc. RNDr. Milana Stloukala, DrSc., nám umožnila výzkum staroslovanského pohřebiště z období Velkomoravské říše v lokalitě Ducové u Piešťan. Ortodontické a antropometrické šetření téměř půl tisícovky lebečních ostatků ve srovnání s recentní dospělou populací prokázalo podstatně nižší incidenci ortodontických vad v historické populaci. U některých vad byly rozdíly vysoké. Stěsnání zubů se u starých Slovanů například vyskytovalo ve 3 %, v současné populaci dosahuje 40 %. Stavba lebky se podstatně lišila od dnešní. Lebky historické populace byly podstatně užší s mesoprosopním typem obličeje, v recentní populaci jsme prokázali sekulární trend k brachycefalii a euryprosopnímu typu obličeje. Šířka zubních oblouků ale byla v historické populaci statisticky významně větší než v populaci recentní. Pravděpodobně se negativně uplatňují civilizační faktory a související změna stravovacích návyků. Mutační faktory a změna genomu pak vedou k přenosu vlohy do dalších generací.

V retrospektivní RTG studii kefalogramů šedesáti lebečních ostatků z pohřebiště Rajhrad u Brna z období převážně 9. – 10. století, jsme při srovnání s recentní populací neprokázali změny v délkových rozměrech čelistí. Antropologický výzkum trval téměř 20 let a pomáhala při něm řada tehdejších studentů: as. MUDr. Magdalena Koťová, Ph.D., MUDr. Irena Racková Chourová, moje dcera, MUDr. Brázdová, MUDr. Miroslava Švábová, CSc., MUDr. Karel Kameník, CSc., a RNDr. Eva Vovsová.

Spolupráce s mimořádně erudovaným genetikem RNDr. et MUDr. Lubomírem Sottnerem, DrSc., a přednostou Biologického ústavu LF UK doc. MUDr. Otakarem Štarkem, DrSc., vedla ke studiu a následně k řadě publikací s tematikou geneticky podmíněných anomálií a vad orofaciální oblasti. Zavedli jsme rovněž výuku genetiky ve stomatologii pro studenty stomatologie a publikovali dvoje učební texty. Poradna pro genetiku dentofaciálních anomálií byla vyhledávána zejména dvojicemi partnerů, z nichž jeden nebo oba budoucí rodiče měli hypodoncii nebo závažnější vadu orofaciální oblasti.

Pan profesor Racek se pak rozhovořil o výsostně vědecké tematice, která jistě stojí za odbornou pozornost. Nezapřel zkušeného pedagoga, který ještě před půl druhým rokem stál za katedrou a přednášel studentům všeobecné medicíny. Ve své ordinaci s nabitou čekárnou však působil stejně akčně, srdečně a noblesně zároveň.

Prof. MUDr. et MUDr. Jaroslav Racek, DrSc., nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2001).

20. 1. 2019

LKS 01/2019

Print: LKS. 2019; 29(1): S10 – S11

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: