Prvním místem pobytu československých vojáků se stal od 7. 7. 1940 stanový tábor Cholmondeley v hrabství Cheshire. K nim se pak připojovali do zahraniční armády i mnozí, kteří již před válkou studovali na univerzitách ve Francii, Belgii, Holandsku či jinde. Mezi nimi se nacházelo i několik desítek mediků, z nichž někteří již studium téměř dokončili. V podzimních měsících roku 1940 studenti různých univerzit i fakult, příslušníci zahraniční armády, usilují o obnovu Ústředního svazu československého studentstva v zahraničí. I když spolková ani politická činnost v armádě nebyla povolována, v listopadu mohou studenti začít vydávat revue „Students at war“. Obnovené Ústředí zahájilo spolupráci s britskou organizací National Union of Students. V předvečer tragického výročí, 16. 11. 1941, se konala v Londýně manifestační schůze za přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše a za účasti zástupců všech spojeneckých vlád a univerzit. Bylo přijato prohlášení uznávající 17. listopad Mezinárodním dnem studenstva, což svými podpisy stvrdili zástupci čtrnácti zemí.

Mezi vojáky československé armády v Anglii bylo i několik mediků, kteří byli zařazeni jako poddůstojníci do zdravotnické služby. Ti projevili přání dokončit v Anglii svá lékařská studia. Obrátili se nejprve na své důstojníky, ale bez úspěchu. Pak se jeden z nich, Karel Macháček, obrátil dopisem přímo na prezidenta Beneše. Když na Vánoce navštívil Beneš vojáky, oslovil ho Karel Macháček se svou žádostí osobně. Prezident odpověděl, že zatím nemůže nic určitého slíbit, ale ujistil ho, že již probíhají jednání a doufá, že přinesou úspěch.

Aktivní byl i Jan Masaryk, ministr zahraničí exilové vlády, který se v dopise obrátil na vicekancléře Univerzity v Oxfordu. Využil příležitosti jeho nástupu a blahopřál mu ke zvolení. Dopisem z 3. 10. 1941 vděčně připomíná sympatie, které univerzita prokázala prezidentu Benešovi a předsedovi československé vlády při jejich návštěvě v Oxfordu. Dále uvádí, že v Anglii je v současné době mezi příslušníky československé zahraniční armády mnoho absolventů i studentů Univerzity Karlovy. Ti při svých vzájemných setkáních uvažují, zda by bylo možno dát symbolický výraz skutečnosti, že stejně jako vláda a prezident i univerzity mohou existovat v exilu, a zda by tedy nebylo možné, aby symbolickým činem Univerzita v Oxfordu adoptovala Univerzitu Karlovu po dobu války. Takový akt by prokázal trvající vztah mezi Univerzitou v Oxfordu a Univerzitou Karlovou a vytvořil základ pro poválečné vztahy mezi Československem a Velkou Británií.

Dne 12. 5. 1941 uzavřelo Ministerstvo vnitra československé exilové vlády dohodu s britskou Examining Board in England, že českoslovenští státní příslušníci zařazení v československé armádě, kteří vykonali v Československu I. rigorózum a absolvovali alespoň osm včitatelných semestrů, podstoupí před zkušební komisí ve Velké Británii závěrečné zkoušky – tzv. Finals. Budou zkoušeni z patologie, chirurgie, porodnictví s gynekologií a složí takzvanou zkoušku „Medicine“, tedy z předmětů, které byly zkoušeny v Československu v II. a III. rigorózu. Zkouška z patologie obsahovala i bakteriologii, dále tzv. klinickou patologii, která odpovídala československé zkoušce všeobecné a zkoušce z experimentální patologie. Předmět nazývaný v Anglii „Medicine“ vedle vnitřního lékařství obsahoval i neurologii s psychiatrií, dermatologii a venerologii, pediatrii, hygienu, soudní lékařství a předmět „Therapeutics“, což byla farmakologie. Zkouška z chirurgie zahrnovala i oftalmologii, otorinolaryngologii, zubní lékařství a takzvanou chirurgickou anatomii – předmět, který naše osnovy neznaly.

Medici-vojáci dostali studijní dovolenou, byly za ně uhrazeny školské poplatky a dostávali vojenskou mzdu 5 liber. Na zkoušky se připravovali na klinikách v Anglii nebo ve Skotsku na speciálních seminářích a jazykových kurzech. Kontrola studia byla přísná. Ti, kdo zkoušky nesplnili, což se stalo výjimečně, se museli vrátit ke své jednotce a povolení pokračovat v dalším studiu jim již nebylo uděleno. Ti, kteří Finals úspěšně absolvovali, získali titul používaný pro absolventy anglických univerzit.

Díky dalším jednáním našich i anglických příslušných úřadů a díky pochopení a vstřícnosti Univerzity v Oxfordu, která převzala patronát nad uzavřenými československými vysokými školami a jejich doktorandy, byly připraveny podmínky pro dekret prezidenta republiky, který upravoval řadu otázek. Dekret prezidenta z 8. 12. 1942 stanovil, že kandidáti lékařství, kteří vykonali závěrečné zkoušky Finals před zkušební komisí ve Velké Británii, budou promováni na doktory veškerého lékařství té univerzity, na které studovali před svým odchodem do zahraničí. Odpadal tedy jinak nutný nostrifikační proces. Dekret dále stanovil, jak bylo dohodnuto s britskými představiteli, že promoční akt bude vykonán na Univerzitě v Oxfordu a kandidáti získají titul Medicinae Universae Doctor té univerzity, na které byli naposled zapsáni před svým odchodem z republiky.

Promoční řád vypracovaný společně československými i britskými představiteli stanovil, že promoční akt provedou hodnostáři Univerzity v Oxfordu ve jménu Univerzity Karlovy, Masarykovy nebo Komenského. Promoční akt se měl dále řídit ustanoveními a řádem používaným v Československé republice. Promoce pak probíhaly tak, že kandidáti byli nejdříve představeni v angličtině rektorovi, ten pak dal anglicky souhlas k udělení lékařského titulu. Promotor poté promoční formuli a slib přednesl v latinském znění, promovaní slib pronesli rovněž v latině. Promotor přijal jejich slib „In loco et nomine rectoris magnifici Almae et Antiquissimae Universitatis Carolinae, Universitatis Masarykianae et Almae Universitatis Comenianae“. Závěrem jeden z doktorandů přednesl poděkování opět v angličtině.

První promoce se konala dne 27. 2. 1943 v 15.15 hod. ve velké promoční síni oxfordské univerzity The Sheldonian Theatre. Promoční akt provedl vicekancléř Sir William David Ross jako rektor, promoce a její vykonání byly zveřejněny ve Věstníku a byl přítomen i prezident republiky dr. Edvard Beneš.

Další promoce se konala opět na Univerzitě v Oxfordu 24. 7. 1943, ve Sheldonian Theatre v 14.30 hod., tentokrát nebyl přítomen prezident republiky, ale ministr zahraničí Jan Masaryk. Bylo promováno 18 absolventů, z toho 15 v činné službě vojenské.

Poslední promoce se konala 22. 7. 1944, kdy byli promováni 3 doktorandi, všichni z Univerzity Karlovy.

Univerzita v Oxfordu velkoryse převzala patronát nad československými uzavřenými univerzitami a promovala naše lékaře jménem těchto univerzit a dle jejich promočního řádu. Tím umožnila de facto, že naše univerzity existovaly i nadále za doby války a udělovaly tituly.

Je vhodné připomenout, že oxfordská univerzita prokázala svou vzácnou solidaritu již krátce před vypuknutím války. V říjnu 1938 – několik dní po osudné Mnichovské dohodě – zaslala poselství Univerzitě Karlově. Text byl psaný v latině a část zkráceně citujeme v českém překladu: „My profesoři a mistři Univerzity v Oxfordu – spjaté odedávna dík pracím Jana Husa a Johna Wycliffa nejtěsněji s vaší univerzitou, zdravíme vás přátelsky a rádi bychom vyjádřili, co pociťujeme v této chvíli, kdy vaší vlasti byly vnuceny vnější mocí nejtíživější pokuty a největší příkoří. Opustila vás štěstěna, nikoli odvaha. Kéž byste se nedomnívali, sužováni lstivým záborem, že jste nám vzdáleni a odděleni od nás. Neboť věříme v to, co váš národ dříve hlásal, že pravda je mocná a vítězí.“

Po skončení studií se noví lékaři vrátili ke svým kmenovým jednotkám. Absolvovali zkrácenou podobu Školy důstojníků zdravotnictva a lékárnictva v záloze a poté byli přiděleni na lékařské funkce. Řada lékařů sloužila u spojeneckých armád, nejvíce u britské vojenské zdravotnické služby (RAMC), s níž se dostali až do končin pro nás stále exotických (Indie, Barma). Spolu s vojenskými lékaři u československých jednotek naplňovali slova prezidenta Beneše, kterými charakterizoval naši účast ve II. světové válce: „Nebylo bojiště, aby na něm nebojoval československý voják“.

V únoru 1945 píše prezident Beneš vicekancléři Univerzity v Oxfordu, aby projevil díky za přijetí studentů z Československa. V dopise prezident přemýšlí dále o vztazích mezi Oxfordem a Československem a vzpomíná na promoce československých studentů, jimž byl osobně přítomen v roce 1943. Dopis končí nadějným tónem, že po skončení války budou učenci Evropy volně cestovat z jedné univerzity do druhé. Muži z Oxfordu budou v Praze vždy vítáni.

Vztahy Oxfordu s Československem pokračovaly úspěšně i nadále. Již v roce 1944 československá vláda nabídla zajistit prostředky pro profesorské místo českých studií po válce na britské univerzitě. První profesor byl jmenován v roce 1946. Univerzita v Oxfordu je jednou z britských univerzit, kde lze studovat český jazyk a literaturu.

V září 1945 zahajuje Univerzita Karlova opět svoji činnost. Při této příležitosti rektor univerzity prof. MUDr. Jan Bělehrádek zasílá poselství vicekancléři a senátu Univerzity v Oxfordu. Připomíná, že nebyly zapomenuty projevy vřelých sympatií v těžkých dnech, které univerzita vyjádřila v době, kdy naše vlast krvácela a byla všemi opuštěna. Žádá, aby univerzita přijala tento projev vděčnosti od malého národa, který je věrný velkým ideálům kultury a humanity.

Autoři děkují knihovně a archivu Univerzity v Oxfordu a archivu Univerzity Karlovy za zaslání dokumentů a souhlas s jejich publikováním.

Fotogalerie