K historii našich titulů

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

se zájmem jsem si přečetl úvodník doc. MUDr. Romana Šmuclera, CSc., „Kým chceme být?“ v našem časopise LKS. Faktem zůstává, že co se týká titulů, je to oblast nepřehledná. Nebudu se zabývat titulováním zahraničních zubních lékařů, ale dotknu se pouze naší oblasti.

Dovolte však podívat se do minulosti, jak vlastně získávali lékaři odbornost v oblasti stomatologie:

• Zákon č. 303/1920 Sb., o zubním lékařství ze 14. 4. 1920 měl být základním pilířem zubní lékařské legislativy. Zákon mimo jiné stanovoval, že „vykonávat odborné zubní lékařství mohou pouze lékaři, tj. doktoři veškerého lékařství, kteří mimo to nabyli k tomu zvláštní způsobilost na Státním ústavu pro zubní lékařství a tím i práva na titul zubního lékaře“.
• V roce 1950 byl vydán zákon o zdravotnických povoláních č. 170/1950 Sb.
• Do roku 1953 směli poskytovat stomatologickou péči jen vysokoškolsky vzdělaní lékaři, absolventi studia všeobecného lékařství, kteří se specializovali na stomatologii. Tuto specializaci získávali ve dvouletých specializačních kurzech při Státním ústavu pro zubní lékařství a na klinikách byla specializace ukončena za tři roky po atestační zkoušce I. stupně.
• Od roku 1950 to byli i absolventi nově vytvořeného stomatologického směru lékařských fakult. V prvních dvou letech bylo studium čtyřleté a po absolvování obdrželi titul MSDr. (Medicinae stomatologicae doctor). Ale absolventi stomatologického směru, kteří ukončili studia v roce 1955, měli již studium na lékařské fakultě pětileté. Ti pak skládali atestaci I. stupně za dva roky po ukončení studia.
• V roce 1950 byla provedena zásadní změna výchovy stomatologů zavedením stomatologického směru na lékařských fakultách. Výuka byla čtyřletá, bylo však zjištěno, že za čtyři roky nelze vychovat kvalitního stomatologa, a tak byla výuka prodloužena na pět let ještě téhož roku.
• V roce 1971 byla oddělena výuka stomatologického směru hned od prvního semestru od směru všeobecného.

Vycházejme z toho, že zubních lékařů na počet obyvatel máme dostatek. Podle doc. R. Šmuclera máme uvažovat o náplni profese, o etice, samosprávě a samozřejmě o názvu – titulování po absolvování předepsaného studijního programu a po úspěšném složení státních zkoušek.

Dovolte, abych vám sdělil jednu z možností, jak na WHO a FDI reagovat. Pokud se týká studia na lékařské fakultě, je jednou z možností ponechat stávající název – po pětiletém studiu udělením titulu MDDr. (Medicinae dentium doctor). A nebo můžeme přejít na novou formu vzdělávání. Ta by ale měla být šestiletá s tím, že by se upravilo studium zvýšením počtu hodin v oblasti všeobecného lékařství a zároveň by se mohl zvýšit počet hodin z oblasti stomatologie. Po promoci by byl absolventu udělen titul MUDr. (Medicinae universal doctor). Tímto by byl absolvent postaven na stejnou úroveň jako lékař všeobecného směru. Výhodou by bylo i to, že při získání titulu MUDr. by lékař mohl po určitém doškolení provozovat i jinou odbornost a mohl by se zapojit i do odbornosti v rámci maxilofaciální chirurgie.

Vím, že tato problematika není vůbec jednoduchá, na místě je možná složitá legislativa, změna výukových programů, postgraduální školení a podobně.

Touto otázkou by se měla zabývat vědecká rada ČSK a příštímu sněmu ČSK podat zprávu o jejím jednání a přijatých závěrech.