Jak se dostal chlapec ze severního pohraničí ke stomatologii?

Úplně náhodou. Dovedu si dnes představit, že bych byl architektem nebo nějakým manažerem... Ale tlak rodičů zapůsobil. To jediné, čemu lidé na vesnici rozumějí, je, když jste právník nebo doktor. Já totiž pocházím z Jiříkova ve Šluknovském výběžku, kam se moji prarodiče po válce nastěhovali v rámci osidlování pohraničí. Je to jiný svět...

Můj život dramaticky změnila Amerika. Odjel jsem tam hned po přijetí na hradeckou stomatologii, když mi v roce 1992 tuhle možnost nabídli. Zažádal jsem si o odklad a do školy nastoupil o rok později. V Americe jsem chodil na střední školu, ale taky do ordinací navštěvovat zubní lékaře. Seznámil jsem se i s dentální školou v Bostonu. Pomalu jsem si ujasňoval, jestli mě ten náš obor opravdu láká. Prostě dobrodružné devadesátky.

Když jsem končil studium, v Hradci po doc. MUDr. Jiřím Bittnerovi, CSc., nastoupila jako přednostka doc. MUDr. Věra Hubková, CSc. Chtěla studijní program změnit, a tak dala prostor nám, mladým nadšencům, abychom se na tom podíleli. Napsal jsem tehdy několikastránkový elaborát, jakýsi feedback, co je ve škole dobré a kde bych naopak cítil potřebu změny a chtěl to posunout někam dál. Tahle spolupráce mě zaujala a rozhodl jsem se první roky svého praktického života zubního lékaře zůstat na fakultě. Bylo to dobře. Přidal se i MUDr. Petr Bednář, Ph.D., MUDr. Simona Ságlová, Ph.D., později také MUDr. Petr Závodský, Ph.D., a současný přednosta doc. MUDr. Jakub Suchánek, Ph.D. Vznikla jakási hradecká ekipa, kde jsme asi osm let pracovali na vývoji nového kurikula pro vznikající náplň studia zakončeného titulem MDDr. Připravovali jsme koncept praktik, spolu s doc. Hubkovou jsme to doslova radikálně převrtali. Naše revoluční kurikulum mělo nakonec – poprvé v Česku – více hodin stomatologie než všeobecné medicíny.

V roce 2007 doc. Hubková odcházela a já jsem fakultu opustil také. Najednou jsem měl víc volného času, a tak jsme založili ČADE, tedy Českou akademii dentální estetiky. Vznikla také ČES, čili Česká endodontická společnost. Aktivně jsem začal pracovat jako člen redakční rady časopisu LKS i jako autor. Založili jsme HDVI – Hradecký dentální vzdělávací institut. Díky tomu všemu jsem se postupně stal jakýmsi dovozcem přednášejících do Česka. Dodnes jsem jich k nám na různých platformách přivedl nějakých pět desítek – stomatologických odborníků, z nichž někteří tady nikdy předtím nebyli. Dr. Lorenzo Vanini, Dr. L. Stephen Buchanan, Dr. Gianfranco Politano... Samozřejmě také na náš Dental Summit, který vznikl v roce 2012, jezdili přednášející ze zahraničí.

A kdy se zrodila ta láska k endodoncii? Touha vykonat v této specializaci něco užitečného neřkuli novátorského?

V roce 1999 jsem si zažádal o stáž na UBC – University of British Columbia v kanadském Vancouveru. Na endodoncii byl šéfem Dr. Jeffrey Coil. Absolvoval jsem tam dvě měsíční stáže, v letech 1999 a 2000. A poprvé v životě jsem viděl při práci skutečné endodontisty. Vedle zmíněného Jeffa Coila třeba také Dr. Raymonda Greenfelda. Dnes jsou to moji kolegové a kamarádi, potkáváme se na kongresech. A já jsem je zažil při výuce. Ukázali mi práci s mikroskopem nebo radioviziografii.

Dneska se tedy cítím nejvíc jako endodontista, protože moje role spočívá v zachraňování zubů. V přípravě zubu pro další práci s co nejmenšími ztrátami. V Čechách a vůbec v těch našich východních zemích patří endodoncie pod oddělení záchovné stomatologie. Mně moc pomohlo, že jsem vyrůstal právě v tomhle záchovném prostředí – a ne v tom chirurgickém. Tradiční americká endodoncie, tak jak byla kurikula stavěna někdy v padesátých a šedesátých letech, totiž představovala typický chirurgický obor. Lékaři tehdy těmi nástroji uměli málo a museli často operovat. V současnosti jsme úplně někde jinde, ve zcela nové kvalitě. Máme lepší nástroje, různé metody vyplachování, biokeramiku, mikroskopy... A samozřejmě potřebujeme kvalitní dostavbu.

Takže já zachraňuji živé zuby, dostavuji endodonticky ošetřený zub a zpětně mi velmi vyhovuje to někdejší spojení endodoncie a záchovné stomatologie. Což je dneska tak unikátní propojení, že jsem často právě proto zván na různé kongresy. I do Severní Ameriky, kde jsem se s endodoncií kdysi seznamoval. Protože tamní endodontisté jsou pořád hlavně chirurgové – a o té restorativní části vědí velmi málo.

Restorativní endodoncie, tedy to, co v praxi dělám a co se pak snažím ve svých přednáškách a při seminářích šířit po světě, byla dokonce začleněna na základě mého návrhu mezi doporučená témata přednášek, které AAE – American Association of Endodontists nabízí dál. Já jsem v tomto segmentu zařazený, ve vší skromnosti, jako první přednášející – což mě samozřejmě moc těší. Na takový kongres přijede čtyři tisíce endodontistů a moje téma restorativní endodoncie tam přednáší pár lidí – vedle mě např. Dr. Marga Ree z Holandska nebo Dr. Simone Grandini z Itálie. Řekl bych, že Američané se k téhle problematice teprve dostávají, ale cítím jejich živý zájem a uvidíme, zda a kdy se to překlopí do běžné praxe. Letos jsem měl přednášku a hands-on – tedy praktický kurz – během AAE v Los Angeles a příští rok v Bostonu je v plánu opakování.

Jaké jsou zlomové body moderní endodoncie? Co nám opravdu přináší nového a prospěšného? Jakou ji chceme do budoucna?

Moderní endodoncie má dvě větve. První je technologická. Dnes už je tu tepelně upravený nikl-titan, rotační a různě oscilující systémy, možnost aktivní irigace, kde se používá ultrazvuk k tomu, aby se při výplachu kanálku třepalo dezinfekcí uvnitř zubu. A na všechno se díváme mikroskopem. Tam, kde jsme museli dřív operovat, máme dnes extrémně vysokou úspěšnost endodoncií jak primárních, tak retreatmentů. Umíme poměrně předvídatelně řešit nechtěný otvor v zubu či nedokončený vývoj kořene. Z těch, kteří ohromně pomohli téhle technologické části, bych zmínil aspoň tři jména: Dr. L. Stephen Buchanan, Dr. John T. McSpadden nebo Dr. Ben Johnson.

Druhým momentem progrese je lepší pochopení biologických souvislostí. Už se na endodoncii nedíváme čistě mechanisticky, ale zkoumáme zubní dřeň. Zda ji dokážeme regenerovat, jestli umíme, aby z nějakého zbytku vyrostla celá nová dřeň. Nechceme ji totálně odstranit. Zde působí Dr. Mahmoud Torabinejad, který vymyslel MTA, nebo třeba můj přítel Dr. Domenico Ricucci z Kalábrie, jehož histologické řezy jsou zařazeny prakticky v každé novější odborné literatuře o endodoncii. Praktik, který má vedle ordinace patologickou laboratoř a výsledky své práce pravidelně publikuje.

Endodoncie před třiceti lety, to nikoho moc nebavilo, příliš se o tom nemluvilo. Protetici budovali, zatímco my jsme se šťourali v nějakém kanálku. Obrazně řečeno. Ale endodoncie pak nabrala nový směr a dnes zjednodušuje život jak specialistům, tak praktikům. Umíme zachránit zuby, které by před půl stoletím každý vzal bez zaváhání do kleští...

Mým přáním a snem je vytvoření endodontické specializace tady u nás v Česku. Protože aktuálně již obsahuje srovnatelné množství dat jako ortodoncie nebo jiný podobor zubního lékařství. Dnešní praktik, jak se s oblibou říká desetibojař, umí víceméně všechno. Ale jeho čas je limitovaný. Naproti tomu já jsem si z toho košatého oboru stomatologie vybral dvě věci. A v nich jsem pokročil, jak to jen šlo. Takže praktik k nám dnes přijde, neví si rady, a já mu za devadesát minut u křesla ukážu, čeho lze dosáhnout a hlavně jak to udělat. Mám za sebou za ty roky asi šest tisíc endodontických ošetření zubu. K tomu desítky tisíc kompozitních výplní. Ale nikdy jsem nezhotovil jedinou korunku. Žádné můstky, žádné implantáty. Cítím se být specialistou, který se k tomu dostal klinicky. Limitoval jsem svoji praxi a díky tomu jsem měl čas se vzdělávat ve vybraných oborech a tím realizovat ten přerod, kdy v 90. letech jsem se já byl ve světě učit a chtěl jsem náš obor posunovat někde z hloubi 50. let do současnosti. Dnes je to opačně – nabyté zkušenosti už více předávám do světa já.

Snažíme se o tenhle vývoz české stomatologie s pár dalšími lidmi. Vedle svého dlouholetého kolegy doc. MUDr. Radka Mounajjeda, DDS., Ph.D., FAP, bych určitě jmenoval MUDr. Jana Streblova nebo MUDr. Martina Tomečka. S Radkem na D.C.M klinice už léta spoluvytváříme celý postendodontický koncept, kde on se stará o tu korunku, a já zase dělám endodontickou a postendodontickou část. Vzájemně si pomáháme. Každý vycházíme z jiných zdrojů. On je v USA členem Academy of Prosthodontics, mimochodem jeden z asi tří evropských členů. Já jsem zase v americké endodontické asociaci, tedy AAE, a postendodoncii jsem se vlastně učil po celém světě. Endodoncie jako taková řeší kanálky. Korunka je pak ten vršek. Ovšem mezi tím je prostor, kde se musí kanálek zavřít a je třeba vyrobit, resp. připravit nějaké jádro. Tím se dřív zabývali protetici. Logicky, když šlo o litou nástavbu. Dnes se to dělá z kompozitu a já se snažím prosadit, aby se tím zabývali endodontisté a nikoliv protetici. Endodontista se totiž do léčeného zubu dívá a vlastně si vytvoří prostor, který je následně třeba uzavřít tak, aby síly při žvýkání byly rovnoměrně rozloženy tak, že ošetřený zub ty tlaky vydrží.

V Můj zubař zaměstnáváte osmadvacet lidí. Co výjimečného pacientům nabízíte?

To je na zvláštní rozhovor. Ale přece jen bych zmínil naše dva ošetřovatelské nadstandardy.

Ten první náleží mojí ženě MDDr. Lence Černé, která se věnuje dětem se strachem ze stomatologického ošetření, procedurální péči u dětí a poradenství pro rodiče. Postupně si doplňuje potřebné vzdělání, absolvuje také šestiletý psychoterapeutický výcvik, abychom děti – u nichž je možnost někdy i v relativně krátké době eliminovat jejich nejrůznější obavy a nejistoty a tlumit případné afekty – mohli ošetřovat standardně, bezbolestně, bez narkózy.

Druhou naší specialitou je skvěle vybavené pracoviště pro celkovou anestezii. Na tomto projektu spolupracujeme s prof. MUDr. Vladimírem Černým, Ph.D., bývalým přednostou ARO z hradecké fakultní nemocnice, a dnes máme za sebou už nějakých 400 hodin anestezií, vytvořili jsme plně profesionální řešení.

Na co je jeden z průkopníků endodoncie nejen u nás v Česku hrdý, co ho tzv. hřeje u srdce?

Pro mě největší efekt přináší spolupráce s AAE, což je jedna z nejstarších endodontických asociací na světě. Byla založena v roce 1943, má osm tisíc členů a její kongres se koná každý rok. A mně nabídli, abych tam vystoupil. To pro mě momentálně představuje vrchol mojí kariéry, mých ambicí.

V druhém sledu jsou to některé další projekty, jimž bych se chtěl věnovat. Dr. Buchanan píše knížku a požádal mě, abych do ní napsal kapitolu o postendodoncii.

Suma sumárum bych to vyjádřil asi takhle: Vždycky jsem se snažil vytvořit si takovou trojnožku, kde na jedné noze stojím já jako praktik, na druhé noze vystupuji jako přednášející a třetím opěrným bodem je, že mám to naše zařízení, mentorship, starám se o svoje zaměstnance atd. Ale den má jen čtyřiadvacet hodin a léta přibývají. Síly je třeba efektivně distribuovat. Jinak řečeno – pro jednoho endodontistu z malého Jiříkova v severních Sudetech je to až dost.