LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Dr. Deborah Tigrid-Marguerat patří v naší stomatologii díky budování spolupráce českých a francouzských zubních lékařů zejména v devadesátých letech k symbolům nové, otevřené Evropy. Bez železné opony, která padla na přelomu let 1989 a 1990. Její otec Pavel Tigrid, legendární postava československého exilu a boje proti komunistické totalitě, se s rodinou přesunul v roce 1960 do Paříže, kde malá Deborah našla svůj domov. Československo poznala poprvé až na sklonku roku 1989, když už bylo možné, aby sem s otcem přicestovala. Její rodiče s ní naštěstí doma mluvili česky, takže mohla pokračovat v navazování kontaktů s českými stomatology, nesměle započatými ještě před listopadovou revolucí na kongresu v Paříži, kde se s ní tehdy krátce setkal jediný český účastník – doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc. Spolu pak připravovali první společné akce našich a francouzských zubních lékařů, jež postupně převzala Česká stomatologická komora od transformující se Purkyňovy společnosti.

Deborah Tigrid-Marguerat byla za svůj přínos pro rychlý vzestup české (československé...), zejména privátní stomatologie oceněna Českou stomatologickou komorou na slavnostních sněmech v Karolinu, a to Poděkováním za spolupráci při vzdělávání a výchově zubních lékařů (1997) a v roce 2001 za zahraniční spolupráci s ČSK. V letech 1992 – 2014 působila jako prezidentka AROFT (Association des Rencontres Odontologiques Franco-Tchèques), tedy Společnosti francouzsko-českých setkání stomatologů.

Dr. Deborah Tigrid-Marguerat

Jak to všechno začalo? Ten návrat Francouzky narozené v New Yorku českým rodičům v exilu...?

Před rokem 1989 jsem žádného českého zubaře neznala. Jenom na kongresu v Paříži v roce 1988 byl tady na fakultě takový mítink a každý měl minutu, aby o sobě něco zajímavého řekl. Prakticky tam byli jen Francouzi. A já najednou do toho nabitého sálu řekla těch krásných českých 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech. Všichni koukali, oči navrch hlavy, nikdo nevěděl, jaká je to řeč. Během jedné z přestávek jsme se tam také krátce setkali – tedy představili se a vyměnili si vizitky – s panem docentem Brázdou. Když pak moji rodiče koncem roku 1989 letěli poprvé do Prahy, cestovala jsem s nimi. S panem docentem, už v nových poměrech a v klidu, jsme se znovu setkali. Takže první francouzský kongres jsme organizovali spolu a pan docent mu předsedal tehdy také jako předseda České stomatologické společnosti v rámci vaší Purkyňky, jestli to dobře říkám. A pak jsme se setkali s Jirkou Pekárkem, tehdejším prezidentem ČSK, a navázali další, mnohaletou spolupráci.

Byl to velký rozdíl? Když jste tehdy srovnávala stomatology v Československu a ve Francii? A v čem byly pro vás ty odlišnosti nejvýraznější?

U nás ve Francii bylo tehdy běžné, že zubař vystudoval a založil si privátní praxi. Tomu se vše podřizovalo. Například také včetně profilu a zaměření studia. Byla jsem překvapena, když jsem poznala, jak rozsáhlé vzdělání ze všeobecné medicíny mají kolegové v Československu.

My jsme chtěli předat do Čech právě tu zkušenost s chodem privátních praxí. A samozřejmě také pomoci urychlit modernizaci stomatologie v Československu. Nové materiály, technologie. Plus výměna zkušeností pro různé způsoby léčby pacientů a zavádění nových metod do práce v ordinaci.

Pochopitelně byly také patrné rozdíly uvnitř Československa. Můj první profesionální kontakt s Čechem v Čechách byl doc. MUDr. Luděk Peřinka, CSc. Člověk, který už tehdy měl mezinárodní zkušenosti, tuším, že také ze svého delšího pobytu v Japonsku. Ale jistě mnoho lékařů v menších místech po celé republice nemělo takové možnosti. Tím víc uvítali příležitost dozvědět se, jak se to dělá jinde v Evropě. Bylo to krásné, ten upřímný zájem a touha něco nového se dozvědět a uvést to doma do svých praxí.

Velká šance k výměně zkušeností přišla na jaře v roce 1993, kdy přijelo do Prahy asi osmdesát Francouzů. Setkali jsme se tehdy na tzv. Prvním mezinárodním stomatologickém setkání v Praze asi s půl tisícovkou českých a slovenských kolegů. Dobře si vzpomínám, že předsedou vědecké části setkání byl náš francouzský lékař Dr. Jacques Charon. Já jsem tehdy působila jako koordinátorka této úžasné česko-slovensko-francouzské akce. Bylo to moc milé, až dojemné setkání. Vznikl tam tehdy také nápad, že by na oplátku mohli kolegové – tehdy už z právě vzniklé České republiky – přijet do Paříže. Pozvali bychom je, postarali se o ně, ubytovali je... Během jejich návštěvy bychom si pak vyměnili vzájemné zkušenosti z francouzských privátních praxí přímo na místě. Pozvali bychom vás do našich ordinací a pomohli tak dalšímu vzniku a rozvoji těch nových, českých. Tak jsem ve francouzských stomatologických časopisech tuhle myšlenku zveřejnila a přišlo mi docela dost adres od kolegů, i z okolí Paříže, kteří by měli o setkání zájem. A tak na podzim téhož roku přijeli do Francie stomatologové z České i Slovenské republiky.

Když jsem mluvil s českými zubními lékaři, kteří se toho zúčastnili, tak na to moc vděčně vzpomínají a hovoří v samých superlativech, jaká to byla vydařená akce.

Začali jsme společnou snídaní, pak se naši hosté rozjeli do všech těch různých rodin a byla to opravdu veliká akce. Všechno bylo tehdy ještě nové. Svoboda cestování, svoboda slova, kdy se mohlo o všem svobodně mluvit, kdy jsme si vyměňovali vzájemně svoje zkušenosti. Měli jsme na to moc hezké ohlasy. Ta atmosféra byla krásně neformální. Snad se nám podařilo zajistit i zajímavé odborníky. S dalšími setkáními a získáváním mezinárodních zkušeností a možností se pomalu vyrovnávala v každém směru úroveň stomatologie v České republice a v zahraničí. Snad až na tu cenovou, ale i tam jistě došlo k velkému pokroku.

Občas se mě čeští kolegové ptají, proč tahle naše spolupráce nepokračuje. Ta odpověď je snadná. Už to není potřeba. Dneska není problém pro českého zubaře vyjet na odborný kongres či výstavu kamkoliv do ciziny a jak ukazují například Pražské dentální dny, tak také vynikající odborníci z celého světa přijíždějí do Prahy se svými zkušenostmi a přednáškami či workshopy. Trošku jsme pomohli, aby se to nastartovalo. Dnes už to žije svým vlastním, dospělým životem.

Paní doktorko, vlastně toho o vás víme málo. Žijete stále v Paříži? Jak jste vůbec přišla na to, že se stanete zubní lékařkou?

Můj život je zajímavý – a současně obyčejný, docela běžný. Moje čtyři děti jsou už dospělé. Nejmladšímu synovi, kterého jsem ještě jako miminko měla před lety s sebou v Praze, tuším na PDD, je už sedmnáct let.

Jako úplně malá jsem chtěla mít farmu a zvířata. Narodila jsem se v New Yorku, v pěti letech jsme přesídlili do Francie s rodiči i babičkou. Potom, někdy v osmi letech, jsem začala říkat, že chci být doktorkou. Jako jiné děti. Až se to stalo. Myslela jsem, že mým oborem se stane gynekologie, chtěla jsem pomáhat rodit děti – ale nakonec se na mě dostala stomatologie.

Vystudovala jsem v Paříži a nastoupila jako asistentka na fakultě. V roce 1991 jsem založila společnost pro postgraduální vzdělávání s názvem Feedback Medical. Opravdu jsem chtěla vytvořit takovou specializovanou skupinu lidí pro organizaci, management a zejména vztahy lékař-pacient. Věnovala jsem se tomu skoro dvě desetiletí, do roku 2010. Organizovala jsem konference, stýkala se s řadou odborníků.

A samozřejmě do toho všeho přišel listopad 1989. Svět se začal měnit. Vznikla i spolupráce s rodnou vlastí mých rodičů.

Možná stojí za zmínku i moje cesta v privátní ordinaci. Zpočátku jsem spolupracovala s jedním už zavedeným kolegou. Pak jsme založili společnost, následně jsem koupila byt v jednom novém domě, a v roce 1996 jsem si otevřela další ordinaci. Ráda bych vzpomenula, že jsem se tehdy v Olomouci setkala s českým, tedy vlastně moravským, truhlářem, panem Kováčem, a ten přijel do Francie a za deset dní mi vyrobil a instaloval nábytek do celé ordinace. Dneska už nežije, v jeho firmě pokračuje jeho syn. Dobrá práce, moc pozdravuji do Olomouce, ten nábytek tam mám dodnes!

Teď trošku legrace, ale generační výměna to přináší. Zatímco jsem praxi začínala se starším zubařem, tak teď zase s mladším kolegou pomalu končím – a ordinaci mu předávám. Pracujeme spolu už čtyři roky, je mu devětadvacet let a jsme dohodnuti, že ordinaci převezme.

Zmínila bych také, že pro moji generaci, když začala pracovat, neexistovalo nic jiného než privátní praxe. Od rána do večera, i v noci. Současná nastupující generace zubních lékařů je trošku jiná. Mladí už nechtějí tolik pracovat, tolik investovat, převzít tolik osobního rizika – a tak se spojují. Hodně z nich chce být zaměstnáno ve větších stomatologických centrech a na klinikách, kde nemají tolik individuální zodpovědnosti a k tomu navíc také spoustu starostí o různé nezubařské věci. Jak víte, výdaje jsou v tomto směru velké. Takhle se tedy rozdělí mezi více lidí.

Situace se ovšem mění celoevropsky. V Paříži, ve Francii máme dnes doslova nával zubařů z jiných zemí. Naše ordinace kupují například Rumuni. Cena praxí je dnes u nás malá, výrazně nižší než před deseti lety. Je třeba jednat otevřeně a pravdivě, trh je nemilosrdný. Můj už zmíněný kolega velmi dobře ví, co kupuje. Kam investujeme. Má reálnou jistotu, že nekupuje zajíce v pytli. Je to pro něj bezpečné.

Není to tak vždycky. Většina zubařů dnes odchází na odpočinek a jen za sebou zavřou dveře. Nic neprodají. A naopak. Někdo neznámý, mladý, si založí novou ordinaci tam, kde je málo zubařů a o pacienty není nouze – a lidi k němu pochopitelně chodí. Je to různé.

Přesto – dlouho jsme vás mezi českými zubními lékaři neviděli. Jezdíte stále do Čech?

Možná se budou kolegové divit, ale ano. Věnuji se nové aktivitě. Zpívám, v sboru Chorale Atout Choeur. Před třemi lety jsem byla s padesáti zpěváky v Praze. Seznámili jsme se se sborem v Řevnicích, který se jmenuje Canto Carso. Společně jsme koncertovali v Praze a pozvali je na výměnu k nám do Francie. A loni kolem Vánoc jsme měli zase jet do Prahy, ale covid nám to překazil. Naše – a moje – vztahy s Českou republikou pořád pokračují a dál se rozvíjejí.

Jak vás znám, určitě byste chtěla něco vzkázat našim zubním lékařům.

Jestli mohu... Jsem vděčná, že jsem měla takový mezinárodní život. Já vlastně neznala Čechy. Tedy jako zemi a lidi, kteří v ní žijí. Byla jsem Češka po rodičích, doma jsme mluvili česky, ale najednou jsem v těch devadesátých letech viděla, kde jsou moje kořeny. Velký zážitek! Všichni ti lidé, z Komory, kolegové na našich setkáních. Nádherná země.

My, zubní lékaři, máme obrovsky zajímavou profesi. Komplexní. Děláme rukama, pracujeme s lidmi, a samozřejmě musíme taky myslet – vědět, znát, přemýšlet o věcech a vymýšlet, co a jak dobře udělat. Mám radost, že můj táta, který se celý život těšil, že udělá něco pro Československo, se nakonec mohl s námi vrátit domů. Tam, kde se narodil a kde díky historii vlastně půl století nemohl a nesměl být. A snad i trošku pomoct tam, kde to bylo potřeba.

Všechny kolegy a známé, přátele, moc zdravím. Bonne chance! A někdy zase na viděnou...

20. 2. 2021

LKS 02/2021

Print: LKS. 2021; 31(2): S26 – S27

Autor:

Fotografie

  • archiv Deborah Tigrid-Marguerat

Rubrika:

Téma: