LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Studium na středověkých univerzitách bylo zakončeno obhajobou písemně zpracovaného textu, která se nazývala inaugurační disertace. Obhajoby disertací byly starou tradicí. Byly sice v roce 1785 v rámci reformy studia Marie Terezie zrušeny, ale znovu byly obnoveny Dvorským dekretem roku 1810 a trvaly až do roku 1848. Byly psány tradičně latinsky, přestože středověká univerzitní latina byla Josefem II. na všech rakouských univerzitách nahrazena němčinou.

Jaká témata si studující pro své práce vybírali? Josef Jan Čejka, internista a literát, podal práci „De valore auscultationis ac percussionis“, tedy „O poslechu a poklepu“, v čemž se jako profesor interního lékařství stal nepřekonatelným mistrem. František Kuřák, pozdější profesor fyziologie, podal přehled dvou a půl tisíce porodů za poslední dva roky v disertaci nazvané „Conspectus partuum“. Josef Hamerník, také profesor lékařské fakulty, psal o zápalech plic, tedy „De pneumonia“. Neobvyklé téma zvolil Jan Dlabač, pozdější lékař v Nymburku, který se stal vzorem pro obětavého lékaře z povídky Boženy Němcové „V zámku a v podzámčí“. V disertaci „De vino Melnicensi“, kde píše o původu a pěstování vinné révy. Víno nazývá mezi všemi nápoji lidské povaze nejpřátelštějším.

Ve 30. letech 19. století mezi lety 1832 až 1838 se v krátkém sledu objevuje sedm disertací věnujících se nemocem zubů a ústní dutiny. Vznik sedmi disertací v rozmezí pouhých šesti let není jistě náhodou. Vysvětlení je prosté: v roce 1828 se totiž na seznamu přednášek pražské lékařské fakulty objevil nový předmět – zubní lékařství. Zásluhu o to měl František Nessel. Ten zaslal 23. srpna 1827 dvorské studijní komisi ve Vídni žádost, aby mu bylo povoleno přednášet v Praze zubní lékařství. Svou žádost přesvědčivě zdůvodnil: ošetřování chrupu provádějí převážně ranhojiči bez dostatečného vzdělání o chorobách zubů a neznají ani anatomii čelistí. Jejich léčení se omezuje výhradně na extrakce zubů, pokud vůbec nemocní jejich pomoc vyhledají a neobrátí se na lazebníky, holiče, kostelníky nebo kováře. Zuby tahají v Praze i mniši v nemocnici Milosrdných bratří. Trhání zubů je však často zbytečné a o zuby přicházejí i mladí lidé. Žádost lékařská fakulta pražská doporučila, a tak František Nessel zahájil výuku.

Měl k tomu nezpochybnitelnou kvalifikaci. Když ukončil ve Vídni studia jako magistr chirurgie, požádal o stipendium, aby mohl pokračovat v postgraduálním vzdělávání u profesora Georga Carabelliho. To mu císař František I. udělil, a tak Nessel zůstává v metropoli na Dunaji ještě dva roky jako žák a později asistent Carabelliho. Byl to jediný profesor, který tehdy v habsburské monarchii zubní lékařství na univerzitě vyučoval.

Nesselovy přednášky a praktická cvičení byly vedeny jako mimořádné – nebyly tedy povinnou součástí studia. Nový obor a Nesselova osobnost však přilákaly na přednášky nejen studenty, ale i lékaře, kteří vítali příležitost prohloubit své vzdělání v tomto oboru. Zubní lékařství bylo dosud vyučováno v rámci chirurgie, kde se mu však věnovala jen minimální pozornost.

Nový předmět zubní lékařství se stal i tématem disertačních prací. Nesselův vliv a vliv jeho přednášek zahájených v roce 1828 je tedy nepochybný. Jedná se o následující disertace:

  • Klug, Wenceslaus: „De morbis dentium eorumque cura“, Pragae 1832 (obr. 1).
  • Kittelt, Carolus: „De extractione dentium“, Pragae 1834 (obr. 2).
  • Strassak, Jos, M.: „De trismo neonatorum“, Pragae 1836.
  • Joshul, David: „Glossologia foliorum“, Pragae 1836.
  • Ubl, Bartholomeus: „De conservatione dentium“, Pragae 1837 (obr. 3).
  • Friedberg, Adolph: „De dentitione respectu physiologico et pathologico“, Pragae 1838.
  • Lilling, Josephus: „De semiotica dentium et gingivae“, Pragae 1838 (obr. 4).

Nejstarší Klugova disertace věnovaná léčení nemocí zubů a jejich léčení obsahuje 104 stránek a uvádí 67 citací z literatury latinské, francouzské, německé i anglické. Názory Václava Kluga jsou však pro současného čtenáře opravdu překvapivé. Původ defektů skloviny, tedy počátek zubního kazu, vidí v prudkých změnách teploty, když horká jídla zapíjíme studenými nápoji. Z toho vzniká onemocnění, které nazývá „odontitis“, projevující se vznikem prudké bolesti, kterou vyvolá studené. Jde tedy o příznaky hlubokého kazu až pulpitidy. Pacienty léčí sázením pijavek do okolí zubu nebo za uši pacienta, jako pomocný prostředek doporučuje koupel nohou v hořčičném nálevu. Defekt dentinu ošetřuje tím, že porušenou, kazivou zubovinu odstraňuje pilníčkem, pokud vznikne hlubší defekt, plní ho voskem nebo též olovem. Na spodině kazu předem vysušuje vlhkou zubovinu žhavým železem. Všímá si též obtížného prořezávání zubů moudrosti, což správně vysvětluje nedostatkem místa v čelisti, ale za příčinu považuje i nervózní konstituci pacienta, nadměrné přejídání a přestálé nemoci v dětství. Správně vidí i to, že v krajním případě obtížné prořezání může vést až ke kolemčelistnímu zánětu. Mezi vlivy, které se mohou uplatnit při vzniku zubního kazu, vidí křivici, těhotenství, onemocnění zažívací soustavy a nadměrné užívání některých léčiv, nepříznivě působí i dlouhodobý pobyt na vlhkých místech.

Další disertaci předložil Karel Kittelt. Ta se týká výhradně extrakcí zubů, techniky, indikací a komplikací tohoto výkonu. Disertace o šedesáti stránkách je zajímavá i obrazovou přílohou nástrojů používaných k tahání zubů (obr. 5). Vedle kleští podobných dnešním zná i Leclusovu páku a zná i nástroj zvaný odontagra – to jsou zahnuté kleště, jejichž delší zaostřené a rýhované chapadlo se nasazuje při extrakci pod dáseň, kratší chapadlo se přitiskne k zubu a postupným páčením se zub uvolňuje až vytáhne. Kittelt, stejně jako Klugl, v předmluvě děkuje profesoru Nesselovi za jeho podporu a pomoc.

Bartoloměj Ubl podává krátkou disertaci o pouhých dvaceti šesti stranách a zabývá se mechanickými a chemickými příčinami poruch zubů. Uvádí i předpisy na přípravu prášku k čištění zubů. K plnění zubů užívá různé materiály, také plátky zlata nebo olova. Jménem tohoto kovu (olovo je latinsky plumbum) vysvětluje výraz plombování zubů (i v němčině plombieren).

V roce 1836 se objevuje v časopise „Krok“ příspěvek: „O ústrojnosti zubů člověčích“. Na první straně článku v „Kroku“ je dole pod čarou připojena poznámka: „Díl mých pozorování na světlo vydán jest v onehdejší disertaci: M. Fraenkel, De penitiori dentium humanorum structura.“ Tedy opět odkaz na disertaci. Autorem tohoto článku v „Kroku“ byl Jan Evangelista Purkyně. Ten v té době působil jako profesor fyziologie na univerzitě v dnešní polské Vratislavi, která tehdy byla částí pruského státu. Univerzitní katedru ve Vratislavi přijal Purkyně v roce 1823 po opakovaných neúspěšných pokusech získat profesuru na některé univerzitě v tehdejším Rakousku. Po celou dobu svého pobytu v cizině však nepřestal toužit po návratu do vlasti a s pražskými přáteli a univerzitními kolegy byl v pravidelném písemném styku. Je tedy téměř jisté, že mu neuniklo ani zavedení přednášek ze zubního lékařství v Praze. Purkyně v roce 1832 získal Plösslův mikroskop, nejmodernější přístroj té doby, a s nadšením se vrhl do mikroskopických studií. „S vlčím hladem propátral jsem všechny oblasti říše živočišné a rostlinné,“ píše svému příteli. Mezi zkoumané tkáně zařadil i zuby. Měl k tomu dobré předpoklady: když v roce 1833 připravoval pro „Encyklopedický slovník“ hesla k písmenu D, zpracoval i heslo „dens“. To zpracoval velmi podrobně na devíti stranách tištěného textu, s podrobným seznamem užité literatury. Z toho můžeme usuzovat, že Purkyně shrnul dosavadní znalosti, a uvědomil si, které otázky si zaslouží důkladnějšího objasnění.

Purkyně totiž v tomto období intenzivních mikroskopických studií předával některá témata k podrobnému zpracování svým žákům pro jejich disertace. Sám Purkyně píše: „Dával jsem příležitost kandidátům doktorství lékařského mým návodem a pod mou dohlídkou pozorovati mikroskopem, kresliti, popisovati části těla lidského či vůbec zvířecího, z čehož povstaly následující disertace.“ Mezi tyto práce patří i uvedená disertace Fraenkela, jejíž název v češtině zní „Pozorování o podrobnější skladbě lidských zubů“. O tom, že Purkyně se na této práci významně podílel, svědčí předmluva uvedené práce, kde Fraenkel o Purkyňovi píše: „Nejenže mi poskytl všechny prostředky nutné k těmto pokusům, ale také ochotně část pozorování konal sám.“ Píše dále, že Purkyně rovněž nakreslil obrázky, které jsou součástí jeho disertační práce. Článek v „Kroku“ se tím stal prvním textem věnovaným otázce zubů vydaným v češtině.

Toto desetileté období František Nessel uzavírá v roce 1840 vydáním své knížky „Handbuch der Zahnheilkunde“ – nazývá ji tedy skrovně „příručkou“. V úvodu vysvětluje, že k jejímu sepsání ho přiměly opakované žádosti studentů, kteří měli obtíže s přesným zapisováním přednášek, a připomíná, že text spisku obsahuje nejen jeho vlastní zkušenosti a názory, ale i postup a myšlenky jeho učitele, profesora George Carabelliho, který sám pro své rozsáhlé zaneprázdnění neměl dostatek času, aby je vtělil do plánované knížky, z níž stačil napsat jen první část věnovanou historii zubního lékařství. Tím se Nessel vlastně představuje jako nejen žák, ale i spolupracovník a pokračovatel Carabelliho.

Obr 1: Titulní strana disertace Václava Kluga, rok 1832.
Obr 2: Titulní strana disertace Karla Kittelta, rok 1834.
Obr 3: Titulní strana disertace Bartoloměje Ubla, rok 1837.
Obr 4: Titulní strana disertace Josefa Lillinga, rok 1838.
Obr 5: Zobrazení nástrojů k extrakcím zubů v Kitteltově disertaci, rok 1834.

22. 1. 2022

LKS 01/2022

Print: LKS. 2022; 32(1): S8 – S11

Autor:

Fotografie

  • Archiv Otakara Brázdy

Rubrika:

Téma: