Jak jste se dostal ke studiu stomatologie?

Měl jsem štěstí. Svoje nevalné kádrově politické předpoklady jsem nakonec převálcoval dobrými výsledky přijímacího testu z fyziky. Byl jsem přijat na Lékařskou fakultu v Olomouci a v roce 1990 jsem ji úspěšně absolvoval.

V Listopadu 1989 jsem se stal zástupcem stomatologů ve stávkovém výboru a byl jsem tak u všech tehdejších změn. Progresivních, i těch, které nás bolely, když někteří oblíbení profesoři museli z fakulty odejít kvůli jejich nehezké minulosti. Tehdy se zrodil můj celoživotní respekt k prof. MUDr. Milanu Kamínkovi, DrSc. Za studenty jsem navrhnul, aby po doc. MUDr. Zdeňku Fagošovi, CSc., vedl druhou ze tří tehdejších olomouckých stomatologických klinik – specializovanou na protetiku a ortodoncii.

Mimochodem – dodnes, když o čemkoliv rozhoduji, jak v léčebných plánech, tak v řízení ČOS, zaznívá mi v hlavě okřídlená větička mojí sebekontroly: Co by tomu řekl pan profesor Kamínek...? A jsem rád, že se stále ještě mohu kdykoliv zeptat na jeho názor.

Jako čerstvý absolvent jsem se rozhodl, že pojedu do světa, naučím se jazyk a získám ještě trochu času a pár životních zkušeností. Po absolvování vojenské služby jsem se v Praze chvíli zabýval byznysem a následně jsem odcestoval do kanadského Vancouveru. Kromě toho, že jsem se tam během svého půlročního pobytu chodil dívat na Dental School a do privátních praxí, jsem také v malém vraku za tři sta dolarů cestoval po celých Spojených státech, od Aljašky až po Mexiko. Ideální mladické dobrodružství na začátku kariéry. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že stomatologie byla zprivatizována a pro mě vlastně v tom novém světě nezbylo místo. Začal jsem tedy v Břeclavi a vždycky, když na nějaké vesnici někdo chyběl, tak mě tam poslali. Bylo to neúnosné. Dnes a denně jsem řešil ty největší průšvihy, které tam vznikaly a hrnuly se na mě. Nakonec mi oznámili, že jsem zbyl jako poslední, co není zprivatizován, dali mi takový malý kamrlík a já se konečně – takřka z vůle osudu – stal privátním stomatologem.

Se vším všudy, v nové epoše...

Tak, přesně. Prosazoval jsem moderní postupy. Tehdy se pořád dělaly výkony deset, patnáct minut. Já tam ordinoval od rána do večera, abych to stíhal podle svého. Věnoval jsem se konzervační stomatologii a protetice. Když už jsem byl na hranici vyhoření, zavolala mi moje spolužačka MUDr. Eva Šrámková, že se přihlásila na ortodoncii – a jestli si prý z fakulty vzpomínám, jaký je to zajímavý obor. Přijel jsem se tedy do Olomouce podívat a rozhodl se vrátit na fakultu, na studium ortodoncie. V roce 1996 jsem se stal prvním postgraduálním studentem v ČR, který vyměnil privátní praxi za opětovné full time studium, a to rovnou na tři roky. Jenže protože jsem potřeboval z něčeho žít, tak jsem ve tři hodiny na fakultě skončil, sedl do auta a v pět začal ordinovat v Břeclavi. To jsem vydržel ty tři roky, až jsem jednou usnul v autě a vyboural se. Přežil jsem, ortodoncii dostudoval s vyznamenáním a měl jsem velkou chuť na fakultě zůstat. To se také stalo. Externí učitel, později odborný asistent – a nakonec jsem nastoupil ke studiu Ph.D.

Vrátil jsem se ale i ke své dávné myšlence, snu, který se zrodil ještě v Kanadě – tedy založit interdisciplinární centrum. Chirurg, ortodontista, dva praktici, dětský stomatolog, hygienistka. Takže v roce 1999 jsem otevřel v Břeclavi svoje první privátní centrum. S deseti zaměstnanci, z nichž čtyři byli lékaři. Postupně nám to začalo být těsné, během čtyř let jsme se rozrostli a ve finále jsme se přestěhovali do nových prostor, kde jsme dosud. Je nás dvanáct doktorů. Následně jsem otevřel tři další centra, která jsem nazval STOMMA. V Hodoníně, Mikulově a v Praze. Jsme zřejmě největší stomatologické zařízení tohoto typu v Česku, celkem máme nějakých pětaosmdesát zaměstnanců. Stabilní tým – moc si vážím toho, že stále pracuji s lidmi, s nimiž jsem před čtvrt stoletím začínal, a také toho, že zde vyrostli špičkoví čeští odborníci v různých oborech.

Jak se tedy specializovanému ortodontistovi dařilo rozvíjet myšlenku interdisciplinární spolupráce?

V konkrétnější podobě mě vždycky lákala, takřka fascinovala, interdisciplinární spolupráce s parodontologem, implantologem a protetikem. Na fakultě jsem se hodně kamarádil s doc. MUDr. Martinem Starostou, Ph.D., který studoval o rok níže. Martin je ranař, který se ničeho nebojí. Když jsem něco nového přivezl ze světa a hecoval ho, abychom to zkusili, šel do toho se mnou, s odvahou, rozumem a zdravou drzostí. Mimochodem podobně jako nyní MDDr. Michal Novosad v Břeclavi. Takhle jsme realizovali první autotransplantaci v České republice, první distrakci zubu apod. Máme na svém kontě i věci, které jsou unikátní světově – například nyní s dr. Novosadem autotransplantace do rozštěpových mezer či do míst s rozsáhlou nepřítomností kosti. Chtěli jsme také publikovat. Začali jsme dávat odborné články do komorového časopisu LKS a do časopisu Ortodoncie. Když jsem získal titul Ph.D., vzal jsem si k sobě studenty Ph.D. a vrhli jsme se na velkou vědu. Vždycky jsem vybral téma a vytipoval slibného postgraduanta. Ortodoncie má v tomhle výhodu. Student musí napsat atestační práci vědeckého typu. Každoročně absolvuje cca 10 – 15 nových ortodontistů a to už je docela slušný odborný potenciál. Proto ortodontisté v ČR produkují viditelné množství zajímavých článků vycházejících z jejich vědeckých studií.

V Americe jsem se seznámil s prof. Vincentem G. Kokichem. Rozuměli jsme si v odborných tématech, i lidsky. Na jeho popud jsme začali s MUDr. Soňou Nováčkovou, Ph.D., pracovat na výzkumu tvorby kosti při ortodontickém posunu zubu a její stability. Výsledky jsme otiskli v prestižním American Journal of Orthodontics a byl to první odborný článek z československého prostoru v historii časopisu. Odborná sdělení nám tam od té doby vyšla už čtyři plus dalších šest nám otiskli v podobně významných časopisech.

Samozřejmě jsem to nebyl jenom já, kdo začal u nás s interdisciplinární spoluprací stomatologů. Ale chtěl jsem ji učit, popularizovat. Vše začalo kurzy s doc. Starostou od roku 2002, to byl základ. Nyní pokračujeme s MDDr. Janem Stibalem a MDDr. Michalem Novosadem a tematiku šíříme už i mezinárodně. Stomatologie je komplexní obor, má své specializace a spolupráce je nezbytná. Mám velkou radost z popularizace a rozšíření především autotransplantačních postupů. Chirurgů, kteří ovládají autotransplantaci, jsou u nás dnes desítky. Spolu s Holandskem, Japonskem či Polskem jsme v tomto směru opravdu velmoc. Také díky tomu jsme u nás před třemi lety zorganizovali světový autotransplantační kongres, jehož dozvuky rezonují v odborných kruzích dodnes. Přijely k nám čtyři stovky lékařů ze třiceti zemí světa, včetně prof. Mitsuhiro Tsukiboshiho, jednoho z nejrespektovanějších světových odborníků a propagátorů metod a technik v oblasti autotransplantace. Snažím se celý život interdisciplinární postupy propagovat, dříve jsem organizoval několik ročníků úspěšné konference Dva obory – jeden cíl. Nyní toto téma rozvíjí především skvěle vedená odborná společnost ČADE, uznání patří také implantologickým společnostem IKČR/EKČR.

Jak si u nás dnes ortodoncie stojí jako samostatný obor?

Myslím si, že dobře. Především díky aktivitě členů naší odborné společnosti, její velké semknutosti a společnému nadšení. Členem výboru České ortodontické společnosti jsem se stal kolem roku 2003 – 2004. Zpočátku jako vědecký sekretář a místopředseda, v současnosti jsem její předseda. Vnímám nás jako jednu velkou ortodontickou rodinu. Náš obor je složitý a překvapující. Prof. Ravindra Nanda z univerzity v Connecticutu říká, že my, ortodontisté, si nejdřív zuby poskládáme za tři měsíce do roviny a pak je dva roky skládáme, aby spolu kousaly. A to je ten základní problém ortodoncie – narovnat zuby umí každý, ale donutit je, aby pak dobře artikulovaly, vše bylo plně funkční – to už je často velké umění.

Naše tříleté specializační vzdělávání pro atestaci v ortodoncii se řídí programem Erasmus. Organizaci zkoušek po prof. Kamínkovi v současnosti převzala doc. MUDr. Magda Koťová, Ph.D., kontinuita je tak zachována. Když přijedeme do zahraničí na setkání ortodontických společností, vždy berou Českou republiku, a také Slovensko, Slovinsko a Norsko, jako místa, kam by chtěly další státy směřovat. Máme obrovský kredit v evropské organizaci EFOSA, která zastupuje více než jedenáct tisíc specializovaných ortodontistů a příslušné národní společnosti profesních ortodontických asociací v celé Evropě. Pět let jsem působil ve výboru EFOSA. Zpracovali jsme pro ni několik významných dokumentů o postgraduálním a celoživotním vzdělávání, o celém systému, jak učit ortodoncii. Tohle dobré jméno si uchovejme a pěstujme do budoucnosti.

Připomeňme si také, že už čtyřiatřicátým rokem vychází čtvrtletník Ortodoncie, recenzovaný bilingvální stomatologický časopis v ČR.

Pravidelné kongresy ČOS přivítaly v ČR skutečný výkvět ortodoncie z celého světa. Jsou to třídenní akce, na nichž se zúčastňují zhruba dvě třetiny všech členů naší odborné společnosti, jichž je cca 380. Vše má systém, logiku, kvalitu – a věřím, že také slibnou budoucnost.

Důležitá je i práce doma, v ČR. Třeba loňská edice našeho doporučujícího letáku k ošetření ortodontistou: KDY NEPOSÍLAT pacienta na ortodoncii. Ne všechno je nutné rovnat a už vůbec ne okamžitě. I když to tak nemusí na první pohled vypadat.

Naše ortodoncie začala být vidět celoevropsky poté, kdy jí brány do světa alespoň v sousedních zemích už dávno předtím otevřel prof. Kamínek a také ostravský MUDr. Bedřich Neumann, doslova světová ikona ortodoncie, která zatím obecně mezi stomatology upadla v zapomnění.

Můžete tedy jméno dr. Neumanna trošku přiblížit?

Tenhle ostravský zubní lékař napsal s americkým prof. Graberem v šedesátých letech knihu věnovanou snímatelným ortodontickým aparátům a u nás to tehdy vlastně nikdo nevěděl – jen prof. Kamínek s dr. Štefkovou nám popisovali jejich vzájemná setkávání. Přitom dr. Neumann už v roce 1930 zorganizoval první ortodontické sympozium v Praze. Je také nositelem medaile Jana Evangelisty Purkyně nebo čestného titulu Life Membership udělovaného Evropskou ortodontickou společností. Vzácnou odbornou korespondenci z pozůstalosti dr. Neumanna jsem díky jeho dceři před časem převzal a dal kompletně zdigitalizovat.

Jak je to vlastně s kompetencemi toho či onoho odborníka ve stomatologii? Existuje reálně tzv. univerzální specialista?

Ukážu vám to na příkladu 3DK v Praze. Když MUDr. Jan Streblov s MUDr. Martinem Tomečkem otevírali svoje nové privátní zařízení, snažili se pro své pracoviště získat ortodontistu, protože si byli vědomi, že ho potřebují. Nabídli mi pronájem ordinací, a tak už spolupracujeme skoro deset let. Působím tam jednou za čtrnáct dní, náš tým tam tvoří stabilní skvělé ortodontistky. Podobně jako v Břeclavi organizujeme náročné porady, kde všechny interdisciplinární případy konzultujeme tak, aby je viděli ostatní kolegové.

Něco jiného znamená multidisciplinární. Vidím v tom jistý rozdíl. Inter znamená mezi, tedy vzájemná spolupráce. Multi je výčet více specializací, kde si však často každý hraje na tom svém písečku a nerozhlíží se už tak moc kolem sebe.

Jasně, existují desetibojaři – dr. Jan Streblov, dr. Martin Tomeček, dr. Ladislav Gregor a další, zubní lékaři, kteří na vysoké úrovni ovládají více specializací. Ti jsou však výjimeční. Ano, občas potřebují špičkovou ortodoncii, ale zpravidla i pokročilejší věci zvládnou vlastními silami.

Pak samozřejmě potkáme bytostné specialisty, kteří se ortodoncii nevěnují. S těmi je potřeba diskutovat a poskytnout jim komplexnější a detailnější pohled na věc face to face.

Co je vaším zamilovaným tématem v ortodoncii?

Nejvíc dnes přednáším tzv. biologically driven v ortodoncii. Plánování interdisciplinární péče s maximálním využitím biologického potenciálu pacienta. Typicky autotransplantace a posun zubů pro tvorbu kosti. Kromě toho jsou to případy chybějících zubů z důvodu ageneze anebo úrazu. Kdysi jsme zveřejnili pár případů interdisciplinárního řešení mnohočetné ageneze, kdy pacientovi chybí větší počet zubů, někdy patnáct i více. Kolegové nám takové pacienty, možná až příliš často, posílají i ze Slovenska. Mnohdy nás čeká velmi komplikovaná, léčebně náročná situace v ústech pacienta. Naším strategickým cílem je používat co nejméně implantátů. U ageneze nezaložených laterálních řezáků máme dnes úplně jiný protokol. Bez použití implantátu. Zjednodušeně řečeno – uzavření mezery posunem špičáku anebo náhrada mezery adhezivním můstkem. Důvody pro podobné neimplantologické řešení s použitím adhezivního můstku jsou nasnadě: srovnatelně nižší náročnost protokolu, spolehlivost a konečně i cena.

Nedávno uvedl MDDr. Patrik Pauliška v jednom rozhovoru, že česká stomatologie je na velmi vysoké úrovni, ale ve světě se o tom moc neví. Myslím, že má pravdu... My jsme teď díky dr. Streblovovi přednášeli na významné stomatologické konferenci v Rakousku s účastí nejlepších odborníků z německy mluvících oblastí. Poskytli nám plné dva dny z pěti k prezentaci našich odborných sdělení. Byli doslova v šoku, co v Česku dokážeme.

V čem je tedy problém?

Naší stomatologii bohužel chybí to, co dřív také postrádala česká ortodoncie – o špičkových odbornících se málo ví, protože nepublikují. Jistě, je to strašně náročná řehole. Příprava kazuistiky představuje tak rok práce. Skutečné vědecké bádání je ovšem ještě něco docela jiného. Letos v lednu nám byl v AJODO otištěn článek o stabilitě kosti při posunu zubu. A teď prosím pozor – zkoumané pacienty jsme poprvé změřili skoro před dvaceti lety! Pak jsme výsledky publikovali po pěti letech, a nyní po deseti až patnácti letech... Práci nám ve finále schvalovali další dva roky. Je to největší výzkum, který jsme udělali – s dr. Soňou Nováčkovou z olomoucké kliniky a s doc. MUDr. Josefem Kučerou, Ph.D., z pražské kliniky. V jiném výzkumu jsem ve své privátní praxi sledoval na tři tisíce pacientů s retenčními dráty po ortodontické léčbě. Šest let. Tři roky doc. Kučera zpracovával výsledky a psali jsme článek. Dostáváme se tedy na deset let, které jsme jednomu výzkumu a článku nakonec museli věnovat.

Ale je samozřejmě důležité publikovat i v našich odborných periodicích. Jsem rád, že jsem kdysi našel se svými kolegy sílu a v letech 2016 – 2017 jsme zveřejnili v LKS našich sedm interdisciplinárních kazuistik. Mimo jiné jsme se snažili vyladit styl sdělení, kdy jsem se řídil formou zpracování kazuistik v časopisu American Journal of Orthodontics. Je moc dobře pro důstojný růst našeho zubního lékařství, že LKS v roce 2009 dosáhlo na to stát se recenzovaným odborným časopisem.

Díky za milý kompliment „elkáesce“. Vraťme se ale ještě k vám – tedy k tomu, čím se zabýváte...

Před šesti lety jsem se rozhodl, že prozkoumám retainer, čili ten drátek zezadu na zubech. Probíhají diskuze, z jakého materiálu a jaké kvality by měl být. Tak jsme vzali šest nejpoužívanějších druhů a nalepili je šesti stům pacientů, abychom měli opravdu srovnávací studii. Je to naprosto unikátní soubor, který nemá ve světě obdoby. Čekali jsme pět let a teď všechny pacienty zveme a vše důležité registrujeme. Pochopitelně takový výzkum nelze zrealizovat na klinice, v privátě je to jednodušší. Nicméně jako u všech jiných článků plánujeme i tento publikovat pod hlavičkou mojí alma mater v Olomouci. Vděčím jí za mnohé, chci, aby byla vidět.

Kam dál bude podle vás směřovat ortodoncie?

Prof. Kamínek to jednou hezky řekl: Když jsem začínal, dělal jsem snímatelnou ortodoncii a zavedl jsem fixní aparáty. Teď končím svůj profesionální život a ono se to zase vrací ke snímatelné ortodoncii. Tím samozřejmě myslel fóliové aparáty.

Jistě, neviditelná rovnátka jsou velmi módní, oblíbená u pacientů i u ortodontistů. Nicméně nezapomeňme na biomechaniku. Protože ať už bude řešení fóliových aparátů jakékoliv, stále zůstane omezená možnost správně posunout kořen zubu. Biomechanika fixních aparátů, zámků, funguje jinak a je nenahraditelná. Před patnácti lety jsem v Irsku získal licenci na Invisalign a několik let jsem pak tato rovnátka u nás v Česku dělal sám. Dnes mám však stále jen nějakých deset procent pacientů s fóliemi, devadesát procent jich zůstává s fixem! V komplikovaných případech nemůžu fóliové aparáty efektivně použít. Kromě toho v našich malých městech nežije taková klientela jako v Praze – a fóliové aparáty jsou také o finančních možnostech pacientů. Navíc za uplynulých patnáct let vidím ve fóliových systémech minimální pokrok. Jistě, AI dokáže ze spousty dostupných dat optimalizovat výslednou cestu. Aktuální řešení teď vidím ve fóliových aparátech, které si sami vyrábíme v laboratoři na základě vlastní 3D simulace pohybů. Děti bych určitě rád víc léčil fóliovými aparáty, protože vidím problémy s hygienou apod. Nemyslím si však, že by zanikla fixní ortodoncie. Fixní ortodoncie má proto u mě stále dobrou prognózu.