Pane docente, proč jste se stal zubním lékařem?

Na počátku mého rozhodnutí studovat medicínu byl třetí infarkt mého otce. Poprvé a zblízka jsem spatřil onu vypjatou situaci na hranici mezi životem a smrtí. Vztah pacient versus lékař. Chtěl jsem se původně stát venkovským doktorem. Osud to ale posunul a já promoval roku 1961 v Olomouci jako zubní lékař.

Měli jsme tehdy na klinice štěstí na progresivního šéfa. Několik z nás už během studia fiškusovalo a získali jsme tak cenné praktické zkušenosti. Přednosta doc. MUDr. Josef Šimek se mimo jiné zasloužil o získání budovy stomatologické kliniky na Palackého třídě v roce 1960. Měsíc co měsíc také přednášel v rámci stomatologických pátků v pražském Lékařském domě. V roce 1961 se právě při takové příležitosti jeho život naplnil. Zemřel čtrnáct dní před našimi státnicemi.

Jako asistent jsem nastoupil na kliniku hned spolu s pěti dalšími kolegy – dr. Kamínkem, dr. Opravilem, dr. Soviakem, dr. Švarcovou, dr. Pařízkovou. Každý měl svou specializaci.

Po krátké, ale intenzivní praktické zkušenosti v severních Čechách, kam jsem byl narychlo poslán jako zástup do Jirkova, jsem se vrátil do Olomouce a působím tam, až na malé přerušení vojenskou prezenční službou v Chebu, do současnosti. Do Prahy jsem se odstěhoval v roce 1988, pak jsem jezdil jednou týdně do Olomouce, až do jara 1990, kdy mi na univerzitě skončil úvazek, jsem operoval. Nicméně v Olomouci jsem dál působil jako lékař a posléze tam vybudoval i stomatochirurgické zařízení.

Jak jste se dostal ke své klinické specializaci?

Nastoupil jsem do interní aspirantury a připravoval se, že půjdu do Prahy k prof. Tomanovi na stáž. Kandidaturu jsem dělal na persteril, kyselinu peroxyoctovou. Tedy prostředek, který v setinové koncentraci ničí živé organismy do jedné vteřiny a v desetinové koncentraci ničí i sporuláty. Má jedinou nevýhodu, jíž je vysoké povrchové napětí, protože je to vodný roztok. Farmaceutické firmy ale šly směrem ke chlorovým preparátům a jejich kombinacím. Ty bohužel mohou způsobit i nevratné škody. Pro zajímavost – jako soudní znalec mám zachyceny čtyři případy, kdy při endodontickém ošetření nebyl dobře oddrénovaný kanálek, kolegové aplikovali výplach chlorovým preparátem pod tlakem a pacient byl poškozen. Je na to zvlášť citlivý Bischatův polštář, tuková tkáň, která tímto zásahem vyhubne, s fatálními následky, kdy vznikne prakticky nevratné znetvoření v obličeji. Nesmí se tedy aplikovat pod tlakem a když to tam tzv. vletí, tak je třeba provést rychlou incizi, zub extrahovat, podávat kortikoidy, antibiotika – a hlavně neváhat a nečekat několik dnů, co a jak.

V sedmdesátých letech jsem se začal věnovat onkologii. Domluvil jsem se s krajským stomatologem primářem Tomáškem, maxilofaciálním chirurgem v Ostravě, a pochopitelně s otorynolaringology, že nádory v orofaciální oblasti budu léčit v rámci celého kraje. V roce 1977 jsme otevřeli novou moderní kliniku, kde jsem v této specializaci pokračoval.

Mám zpracováno necelých devět set případů onkologických operací. Jazyka, tváře, orofaryngu, maxily, méně pak mandibuly a vzácně karcinomy rtu. Ty tvoří základ mojí doktorské práce.

Habilitoval jsem na statistickou diagnostiku a epidemiologii karcinomu. Velký doktorát jsem pak dělal na epidemiologii a terapii karcinomu. Tam jsem využil i statistické studie ze zahraničí a uvedl nové, tehdy neznámé poznatky. Zejména regionální infuzi cytostatik do arterie temporalis, kdy se do spánkové tepny zasunula kanyla napojená na lineární dávkovač. Byl to můj patent, inspirovaný samozřejmě v zahraničí. Tímto zařízením jsme zásobovali i kolegy na dalších pracovištích. Prof. Bildera v Brně, dr. Jirouska v Hradci Králové a také prof. Mazánka v Praze. Bohužel tyto regionální infuze v 90. letech skončily, protože byly zavedeny takové předpisy o zacházení s cytostatiky, že to zdaleka ne každá klinika mohla naplnit. My jsme tu možnost měli. Tehdy jsem poprvé viděl karcinózní vředy zhojené jinak než operací. Při správně indikované kombinaci cytostatika. Jako jeden z prvních u nás jsem použil bleomycin. U nás ho využíval prof. MUDr. Boleslav Wiedermann, CSc., jako hematoonkologikum. Ovšem protože tehdy ještě neměli propracovaná léčebná schémata, nemohl ho aktuálně aplikovat, a tak, aby nepropadla expirace preparátu, postoupil preparát nám a já jsem jej pak uplatnil u řady pacientů. Bylo to bezrizikové cytostatikum, bez prokázaných vedlejších účinků.

Vy jste se také brzy začal věnovat práci v řízení nemocnice.

Měl jsem už kandidaturu, dvě atestace, takže mi řekli, že musím taky dělat něco pro společnost. Patřil jsem k vedení nemocnice přes odbory. Stranickým funkcím jsem se vyhnul. A ty odbory mi pomohly prosazovat další odborné zájmy, takže jsem mohl působit ve vědecké radě apod. Mohl jsem také od zkušených profesorů, dobrých organizátorů, odkoukat, jak se to dělá.

V roce 1985 jsem byl jmenován náměstkem ředitele a v roce 1986 jsem se stal ředitelem Fakultní nemocnice v Olomouci. Do funkce jsem jmenoval řadu přednostů. Prosazoval jsem odborníky s organizačními schopnostmi a když bylo nejhůř a stranické orgány na mě cenily zuby, tak jsem je, přiznávám poněkud výhružně, odbyl větičkou typu: Za tohodle člověka já ručím. A jestli tam chceš jiného, tak za mnou pak nechoď, až budeš něco potřebovat vyléčit nebo odoperovat...

Nenechal jsem se také připravit o svou medicínskou praxi. Denně jsem chodil na vizitu. Prof. Jirava byl přednosta kliniky, já jsem vedl lůžkové oddělení. I jako ředitel nemocnice. Dvakrát týdně jsem operoval. Takhle jsem to dělal i jako náměstek ministra. V pátek večer jsem přijel z Prahy do Olomouce, operovali jsme a eventuálně pokračovali v sobotu. Pendlerství mezi Prahou a Olomoucí se stalo mým osudem.

Kde vidíte největší úskalí organizace českého zdravotnictví?

Před listopadem bylo vše řízeno centrálně. Decentralizace bohužel proběhla překotně. První chyba nastala, že spousta ředitelů provedla rychlý outsourcing nemedicínských činností nemocnic. Údržby, servisu, prádelny atd. V teprve se rodícím konkurenčním prostředí. Nemocnice tak odhadem přišly zhruba o 30 % prostředků, které skončily jako marže u dodavatelů.

Druhou chybou bylo okamžité a plošné zrušení centrálního systému nákupu zdravotnického zařízení a materiálu. Ředitelé dostali volnou ruku. Malá domů se stala pokušením a jak se postupně ukazuje, nikoliv ojedinělou praxí. Okresní nemocnice si pořídily CT. Přitom chyběl kvalifikovaný personál. Lékaři to neuměli a ani je neměl kdo školit. Zařízení morálně zastarávala a investované peníze se propadly v nenávratnu. A tak bychom mohli pokračovat...

Optimální je, když nemocnici řídí lékař s ekonomickým cítěním, nebo má k sobě ekonomického náměstka. Ale musí to být tandem, který táhne za jeden provaz. Byť jen tušená provize takovou vzájemnou důvěru oslabuje a ta se brzy rozpadá.

Vy máte také zkušenosti se systémem našeho zdravotního pojištění. Můžete k tomu říct několik poznámek?

Už jako náměstek ministra jsem pracoval na pojišťovacím systému. Získal jsem manuály pojišťoven ze Švýcarska a Holandska. U nás to stačilo nastudovat, vybrat jeden fungující systém, prakticky ty zkušenosti okopírovat a zavést do praxe. Bohužel jsme vymysleli náš vlastní model, který se pak léta dopilovával a vlastně dodnes není hotový. Vznikly dvě desítky pojišťoven. To jsem zažil přímo v letech 1992 – 1993, kdy jsem se sám stal zdravotním ředitelem jedné z nich. Cítil jsem tehdy potřebu spoluvytvářet to konkurenční prostředí. Působilo nás ale na trhu víc, než bylo zdrávo. Ekonomická moc se předala pojišťovnám. Začalo dohodovací řízení a zamotalo se to. Významný vliv měly zpočátku odborné společnosti. Pak nastoupily Komory. Mimochodem, ať si říká kdo chce co chce, dr. Jiří Pekárek, olomoucký absolvent, šel správnou cestou. Kdyby všeobecní lékaři postupovali stejně, tak bylo dobře.

V pojišťovnictví jsme od začátku přemýšleli nad platbami pro nemocnice. Zvažovala se zprůměrovaná platba za diagnózu, a v případě, kdy by se náklady vymykaly, muselo by se zdůvodnit, proč to tak je. Nikdo tomu pro předpokládanou velkou administrativu nebyl nakloněn. Dopadlo to, jak to dopadlo. A bohužel rozsáhlá administrativa zatěžuje systém i dnes.

Nedávno se zaváděly eRecepty. Ale SÚKL zpočátku nestíhal vyřídit žádosti lékařů. Tohle se nesmí stát s neschopenkami. Recept se dá napsat ručně a je možnost to zdůvodnit. U neschopenek může mít selhání systému fatální následky.

Zarážející také je, že každá pojišťovna si platí svého informatika a dělá si to po svém. Máme sedm pojišťoven. Zcela nepochopitelně účtujeme pojišťovnám přes tři portály: ZP MVČR, VZP a spojený zbytek má také svůj... Měl by být samozřejmě jenom jeden! Chybí centralizace a kompatibilita systému.

Peněz jde do zdravotnictví relativně dost. Postrádáme však reálnou kontrolu jejich čerpání. Sledují se formální chyby, překlepy. Nikoli skutečné problémy a černé díry systému. Obecně to představuje otázku řízení státu jako celku. Opravovat D1 třicet let, a za ty peníze, to je neslýchané.

Jak z toho ven, na to je obtížné odpovědět. Samozřejmě, když si někdo ničí zdraví, měl by na to doplácet, ale také to je z politických důvodů prakticky nemožné.

Ale člověk musí být soudný. Věk je tady, to se nedá zastavit. Ruce se mi sice netřesou, odborné věci stačím sledovat, mám těm mladším co ukázat. To ostatní už přece jen zůstává opodál. Berte tedy prosím moje poznámky s rezervou...

Za šedesát let života v medicíně jste vykonal neuvěřitelný objem práce. Je něco, co jste nestihl, ač jste chtěl?

Neměli jsme příležitost, tedy celá naše generace, získat jazykové znalosti. Těžko se to pak v dospělosti dohání.

Také jsem se nenaučil hrát na žádný hudební nástroj. Minulo mě to. Je to můj nesplněný sen, na který často myslím. Jsem tedy aspoň posluchač, když už nemohu být interpretem.