Jaké jsou, pane docente, vaše vzpomínky na tuto výraznou, ale podle mnohých pamětníků kontroverzní osobnost československé stomatologie? Lékaře, který se v 70. letech stal hlavním odborníkem pro obor stomatologie na MZ ČSR?

Musím říct, že jsme spolu poměrně dobře vycházeli. Docent MUDr. Vladimír Šícha, později profesor, přišel do Brna v pětašedesátém z Hradce Králové jako odchovanec profesora Leona Sazamy. Spolu dělali chirurgii. Brněnští chirurgové ho ale mezi sebe nijak nadšeně nepřijali, a tak potřeboval, aby na klinice začala chirurgie žít svým vlastním životem a on se mohl v klidu věnovat své zálibě – záchovné stomatologii. To byla příležitost i pro mě.

Připomněl bych, že v té době z Českých Budějovic přišel MUDr. Josef Bilder, později profesor, s univerzálními zkušenostmi a dvěma atestacemi z tzv. velké chirurgie, který se následně specializoval na léčbu onkologických pacientů. Kolega a pozdější profesor MUDr. Jiří Vaněk tehdy už působil na protetice a posléze se přesunul na ambulantní chirurgii.

Tím se do jisté míry začala přirozeně profilovat vaše budoucí chirurgická specializace...

Dá se to tak říct. V roce 1973 jsem získal nástavbovou atestaci z chirurgie. MUDr. Šícha z kliniky odešel, aby se následně v roce 1976 stal ředitelem Ústavu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků. Ve funkci přednosty ho vystřídal doc. MUDr. Lubomír Oudrán, DrSc., později profesor, s nímž jsme si jako se šéfem dobře rozuměli. Kolegové doc. MUDr. Miloš Šlesinger a MUDr. Karel Muška, DrSc., později profesor a otorinolaryngolog, odešli do zahraničí.

Našel jsem si tedy svoje budoucí zaměření – traumatologii. Denní praxe mě k tomu navedla jak spoluprací s někdejší Úrazovou nemocnicí, tak i vzhledem k tomu, že se v Brně nacházel Výzkumný ústav traumatologický.

Měli jsme výhodu, že na nás v rozpočtu tehdy zbyly poměrné slušné finanční prostředky, a tak bylo v 70. a 80. letech například možné využívat aplikace dlah z austenitické nerezové oceli. V kladenské Poldovce se tehdy vyráběly i malé dlahy na fixaci hlavně dolní čelisti. Bývaly to ale složité operace, po zhojení se zase vše muselo vyjmout. Minidlahy, které se začaly u nás objevovat a používat v 80. letech, léčbu výrazně zjednodušily. Ostatně používají se dodnes, byť už jsou z titanu. Teoreticky se mohou nechat v kosti navěky.

V 90. letech, ještě na Šilingrově náměstí, jsme založili akci Brněnský traumatologický den. Dominovaly tam přednášky a referáty z čelistní traumatologie. Pokračovali jsme i tady v Bohunicích a s přestávkami jsme zrealizovali třináct ročníků. Účast na kongresu přijali i světové kapacity prof. Hans-Dieter Pape a prof. Maxime O. Champy. Na dvoudenním kurzu si přítomní lékaři mohli vyzkoušet práci na čelisti, naučit se nasazovat dlažky a správně čelisti fixovat. Byla to tehdy velká sláva. Nakonec se oba pánové na ty modely účastníkům podepsali. Co bylo ale důležitější, udělali jsme další důležitý krůček k lepší kvalifikaci našich specialistů.

Můžete připomenout poněkud košatý místopis brněnských pracovišť maxilofaciální chirurgie?

Je pravda, že jsme v Brně působili na více místech. Náš hlavní stan, jak jsem zmínil, byl historicky na I. stomatologické klinice FN v Brně na Šilingrově náměstí. V budově, jejíž architektura a dispozice byly na hony vzdálené potřebám nemocničního zařízení.

Významná byla naše spolupráce s Úrazovou nemocnicí v Brně v ulici Ponávka. Tam se před vznikem areálu v Bohunicích soustředila polytraumata. Dokonce se využívalo letecké záchranné služby, i když starší vrtulníky neměly šanci na tamním heliportu z termodynamických důvodů přistát, resp. bez problémů odletět. Pacienti proto byli překládáni z vrtulníku do sanitky na nedalekém autobusovém nádraží na Zvonařce. Nemocnice ale nabízela komfort konsiliárního vyšetření a léčby vícečetně a těžce zraněných pacientů – včetně poskytování péče v rozsahu maxilofaciální chirurgie se zázemím jipky a školeného personálu dvacet čtyři hodin denně. Tehdy jsem si však víc a víc uvědomoval problém našeho izolovaného pracoviště. Když to trošku odlehčím: komu by se z nemocnice od sv. Anny chtělo cestovat dvě zastávky tramvají nebo dokonce šlapat do kopečka k nám na Šilingrák na konsilium k pacientovi?

Provozovali jsme také výjezdovou skupinu a náš mobilní tým operoval v přilehlých okresních nemocnicích. Odoperovali jsme, vypili kafe, někdy snědli zabijačku – a zase jeli zpátky do Brna.

Dnes je pacient doručen až na práh našich operačních sálů sem do Bohunic. Vysněné řešení. Moderní, komplexní, komfortní.

Jak se vlastně stalo, že jste se ocitli v tomto novém centru brněnské medicíny, tedy ve fakultní nemocnici v Bohunicích?

Paradoxně nám pomohly restituce a to, že jsme přišli o obě naše dlouholetá působiště v centru. O sídlo I. stomatologické kliniky FN v Brně čili budovu na Šilingrově náměstí a ztratili jsme také objekt někdejšího židovského gymnázia v Pekařské ulici naproti dnešní stomatologické klinice, tedy budovu II. stomatologické kliniky FN v Brně. V nové situaci jsme museli hledat náhradní prostory.

Připomeňme, že nemocniční mrakodrap v Brně-Bohunicích byl otevřen v roce 1986 a okamžitě se celý naplnil. Tehdy ještě bez nás. Na počátku 90. let jsme ovšem museli aktuální ztrátu našich pracovišť řešit a první volbou byly právě Bohunice.

Léta jsem se znal s tehdejším ředitelem bohunické nemocnice MUDr. Janem Burianem, a tak jsme spolu začali hledat řešení. Navrhnul jsem mu, že se sem kompletně nastěhujeme, tedy obě maxilofaciální chirurgie z dřívějších budov. V té době se také vyprofilovalo řešení, které dnes v Brně máme.

V roce 1991 jsem se stal přednostou I. stomatologické kliniky, a v roce 1999 jsem spojil chirurgické týmy z obou pracovišť a přemístili jsme se do Bohunic. Tam jsem v roce 2000 vyhrál konkurs a stal se přednostou nově vzniklého lůžkového oddělení. V roce 2010 po mně vedení kliniky převzal kolega doc. MUDr. Oliver Bulik, Ph.D., a já jsem zde zůstal na zkrácený úvazek dodnes.

Samozřejmě nejdůležitější akvizici – vedle dvou menších operačních sálků, jež jsou přímo zde na patře – reprezentuje sdílení velkých operačních sálů, jež ve vyhrazených termínech patří pouze a jen maxilofaciální chirurgii. K tomu nezapomeňme připočítat spolupráci na řešení polytraumat v traumatologickém centru naší nemocnice a samozřejmě velké lůžkové oddělení.

Ovšem v okamžiku, kdy jste měli nové pracoviště, chyběli vám lidé. Střední generace z klinik odcházela do privátu.

Bylo to tak. Naši odbornost měli tehdy čtyři lékaři. Spolu se mnou a prof. MUDr. Josefem Bilderem, CSc., ještě MUDr. Ludmila Procházková, CSc., a MUDr. Luboš Štětka.

Začali jsme nabírat mladé lékaře. Ovšem v podmínkách přetahování se mezi úvazkem učitelským a možností pracovat v privátní praxi nebylo reálné je na klinikách udržet s nějakou rozumnou perspektivou. Jako člen sněmu ČSK jsem v 90. letech po tři volební období bohužel nedokázal s kolegy tuto věc výrazněji ovlivnit, natož změnit. Názor pojišťoven byl jasný. Klinik-učitel nemá podle nich co dělat v privátní praxi. Souběh obou činností jak pojišťovny, tak Komora nepodpořily. Až někdy po roce 2005 se situace začala měnit.

Zbývala otázka vzdělání vašich lékařů.

Dřív bylo možné, aby si vystudovaný stomatolog doplnil ve zkráceném studiu vzdělání všeobecného lékaře. Získal tak dva tituly MUDr. a mohl bez problémů nejen u nás, ale i v zahraničí vykonávat práci maxilofaciálního chirurga. Pochopitelně s příslušnými atestacemi. To dnes není prakticky realizovatelné. Více se vyskytuje opačný gard dvouoborového studia, kdy si všeobecný lékař s titulem MUDr. doplní během dvou a půl až tří let specializaci zubního lékaře, získá titul MDDr. a je tak plnohodnotně připraven pro výkon naší profese.

Pokud se na vzdělání našich lékařů budeme dívat pouze z pohledu tuzemského, tak je to jednodušší. Zubní lékař nastoupí k nám na kliniku a postupně získá potřebné chirurgické vzdělání. Může pak v celém rozsahu vykonávat práci maxilofaciálního chirurga. Tato kvalifikace ovšem platí jen v České republice.

Pane docente, dopřejme si na závěr aspoň skromný happy end.

Pro mě je radostné, že se u nás v Brně, v našem oboru, podařilo naplnit potřebný počet specialistů. Vychovali jsme jedenáct lékařů s příslušnou kvalifikací. Kdekoliv mohou vykonávat práci maxilofaciálního chirurga. Jsou vzájemně zastupitelní. O tom se nám před lety ani nesnilo. Tím jsme se dostali na určitou úroveň praktické jistoty, že se kvalifikace v našem oboru udrží a bude reálně naplňovat potřeby náročné péče o pacienty. Nová generace komunikuje se světem. Je už jen otázkou času, kdy intenzivní mezinárodní spolupráce upevní pozici našich lékařů v Evropě. Pak nastane ten vysněný skok pro stomatologii a maxilofaciální chirurgii v ČR – posílení její prestiže ve světě. Kariérní růst mladé generace tak povede, doufejme, jinými cestami, než to bylo za nás, kdy jsme museli usilovat v publikačně neatraktivním medicínském oboru o sběr impakt faktorů a klopotně dobývat vědecké a pedagogické hodnosti.

A ještě něco. Letos přijímáme v Brně ke studiu více studentů než v předchozích letech. Samozřejmě musí je také mít kdo učit. U sv. Anny byl velký boom mladých lékařů, ale ti postupně odešli za lepším výdělkem. Teď tam učitelé chybí, a ještě nějaké ty roky zřejmě chybět budou. U nás v Bohunicích tenhle problém necítím. Máme lidi z dozrávající střední generace, kteří mohou předávat svoje zkušenosti studentům a začínajícím lékařům. Z toho mám radost.

Doc. MUDr. Milan Machálka, CSc., nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2009).