Absolvoval jste tehdy jedinečnou olomouckou tříletou přípravu, přišel listopad 1989, a co bylo dál?

Po tři roky, 1987 – 1989, jsem z Moravské Třebové dojížděl jeden den v týdnu do Olomouce k panu prof. Kamínkovi a současně zde absolvoval měsíční stáže, takže jsem za tu dobu nasbíral plus minus roční pobyt na klinice. Ten byl samozřejmě obrovským přínosem. Pár dnů po 17. listopadu 1989 jsem složil z ortodoncie atestaci. Díky olomoucké škole jsem měl, stejně jako další kolegové z Čech, Moravy, Slovenska i ze zahraničí, obrovskou šanci naučit se ortodoncii na soudobé moderní úrovni, včetně tehdy ještě ne zcela běžných fixních aparátů.

Události pak dostaly rychlý spád. Začátkem roku 1990 jsem nastoupil u prof. Kamínka na kliniku jako asistent a přestěhoval se do Olomouce. Stal jsem se členem klinického ortodontického týmu, který pod vedením pana profesora tvořily ještě as. Štefková, dr. Konečná a dr. Fritschová.

Moravské Třebové jsem ale zůstal věrný i potom. Pravidelně jsem tam každé pondělní odpoledne dojížděl za svými pacienty, vlastně až do konce roku 2019.

Po listopadu 1989 začala i ortodoncie mít lepší podmínky a začali jsme přemýšlet o privátních praxích. Ortodontická společnost se vyčlenila z Purkyňky a vznikla samostatná Česká ortodontická společnost. Její jádro tehdy tvořili a zakládajícími členy byli: prof. Kamínek, dr. Bednář, doc. Jedličková, prof. Racek, dr. Štefková, dr. Petr, dr. Horal, dr. Floryk, dr. Havlík, dr. Stecherová, dr. Velíšková a vlastně také já. Tehdy začal výbor společnosti velmi aktivně připravovat podmínky pro samostatný obor ortodoncie se specializační atestací.

Jak se zrodil časopis Ortodoncie?

Ve výboru společnosti vznikl názor, že je třeba mít vlastní časopis. Kolega Bednář byl tehdy předsedou společnosti a na jedné schůzi prohlásil: potřebujeme svůj časopis a potřebujeme šéfredaktora. Doc. Jedličková pak už jen dodala: Špidlen nemá co dělat, je na klinice, tak bude šéfredaktor. Poté se ustavila redakční rada. Takže počátkem roku 1991, po předchozím nultém čísle, vznikl čtvrtletník Ortodoncie v té podobě, jak ho znají i dnešní čtenáři. Tedy s titulem, kde se postupně rovnají písmenka slova ORTODONCIE... Jen formát byl tehdy menší – A5.

Jak jste v těch divokých dobách plných změn získával materiály a celý projekt uvedl do pohybu?

Přes zmíněnou Českou ortodontickou společnost. Všechno se řešilo velmi rychle, iniciativně, ale doslova na koleně. Jeden známý pomohl při sazbě – a zůstal celých 29 let. Druhý, z Moravské Třebové, zase pomohl s tiskem. Pak jsme se podělili o distribuci a časopis se v nákladu asi tři sta výtisků za pár dnů dostal ke čtenářům, včetně slovenských, později i polských.

Za čas jsme z formátu A5 přešli na A4 a celobarevný tisk. De facto od začátku byla Ortodoncie recenzovaný časopis. Nepovedlo se nám zatím proniknout do registrace v databázích PubMed, Scopus nebo jim podobných. U nás zveřejňované odborné práce jsou sice dvojjazyčné, ale splnit všechny podmínky pro registraci v databázích je obtížné.

Nepochybnou výhodou časopisu je to, že ortodoncie je atestační obor. Postgraduální studenti píší odbornou atestační práci. Zároveň vypracují verzi, která je určena pro tisk. Po recenzním řízení je pak práce připravena k publikaci.

Kolik má dnes ortodontická společnost členů?

Podle posledních údajů máme evidováno celkem 492 členů, z toho 347 se standardním členstvím.

Cílem je, aby se stávající počet ortodontistů plus minus ustálil. Tedy aby noví ortodontisté plynule nahradili ty, kteří odcházejí do důchodu. Je dobře, že ortodoncii nemůže oficiálně provozovat nikdo, kdo z ní nemá atestaci. Tím se udržují standardy potřebné odborné specializační úrovně.

Co je z pohledu dlouholetého přednosty kliniky a proděkana největším problémem současného studia zubního lékařství?

Personální zajištění. To je kámen úrazu. A ten by se měl rychle řešit. Podobně jako v Olomouci jsou personálně vyprahlá prakticky všechna naše stomatologická klinická pracoviště. Se vším ostatním si dokážeme poradit, včetně vybavení učeben a ordinací špičkovou technikou, zvládli jsme nakonec i rekonstrukci budovy.

Dnes máme slušnou nabídku mladých lékařů, kteří právě skončili školu a chtějí k nám nastoupit. Jsou šikovní, zvídaví, vzdělaní. Jenomže jednoho dne dojde na lámání chleba a ekonomické zájmy zvítězí nad vědou a výzkumem. Mladé lékařky a lékaři založí rodinu. Když se mají ekonomicky poměřit s privátními kolegy, nastane problém. Přijdou na vedení kliniky, že by si jeden den někde jinde potřebovali přivydělat. Pak jsou z toho dva dny, tři... Až u nás na klinice nakonec zůstanou možná na jeden den v týdnu. To je z hlediska provozu kliniky a zejména vědecké budoucnosti začínajících stomatologů zcela špatně.

Asistent na stomatologické klinice by měl ovládnout – a také časově zvládnout – tři základní oblasti své práce. Výuku studentů, zejména praktickou, a vedení seminářů. K tomu péči o pacienty včetně té, kdy zároveň předává svoje zkušenosti studentům při výuce u křesla. A pak vědu a výzkum, což obnáší granty, publikační, přednáškovou a další činnost.

Vloni jsem končil po dvanácti letech ve funkci přednosty. Za tu dobu, kdy jsem měl možnost upravit podmínky včetně finančních, ani jeden z kolegů, i přes naši veškerou snahu, nedokázal dotáhnout docenturu do zdárného konce.

Problém je v tom, že se rozvírají nůžky mezi možnostmi a požadavky na vědecký a pedagogický růst. Získat Ph.D., to se ještě dá zvládnout. Podmínky pro habilitaci jsou však už reálně takřka nesplnitelné. V rámci všeobecné medicíny jsou obory, kde to zvládnou poměrně snadno. Zubní lékařství a jiné, hlavně menší klinické obory, s tím ovšem mají až fatální problém. Například nedosáhnou na grant ve vlastní specializaci. Musí vymyslet mezioborovou spolupráci s teoretickými obory, jako jsou biofyzika či biochemie, tedy tam, kde je dostupnější grant získat. Což je sice hezké – ale... Jakkoliv totiž spolupracují s těmito nadějnými grantovými obory, jejich vlastní práce na zubní klinice s tím obvykle příliš nesouvisí. Nebo souvisí jen velmi okrajově, spíše formálně. Na to navazuje nezbytnost publikovat odborné práce v časopise s impact faktorem, co možná nejvyšším. Přičemž běžná klinická práce, není-li tzv. vědecká, do IF časopisů neprojde a odborné práce publikované v češtině a v časopisech bez IF jsou považovány za méně kvalitní.

Kde je ale zakopaný pes? Proč se systém už dávno nereformoval?

Těžko říct. Stomatologie je jen jednou, ale zároveň velmi specifickou částí lékařské fakulty a jejích teoretických a klinických oborů. Základním úkolem výuky stomatologie je téměř individuální výuka studentů v ordinaci u křesla či na simulátorech tak, aby absolventi byli schopni okamžitě po promoci ošetřovat své pacienty. Na vědeckou a další činnost tak zubním lékařům zákonitě zůstává méně času než jejich všeobecným kolegům. A tady začíná začarovaný kruh – chybí potřebné penzum vědecké činnosti, nejsou splněny podmínky pro habilitaci. Když není habilitace, nejsou příslušně erudovaní pedagogové na zubních klinikách. A když scházejí erudovaní pedagogové na klinikách, tak kdo bude učit?

V průběhu let došlo k fatální situaci v kádru docentů a profesorů. Úbytek perspektivních lékařů z devadesátých let se nikdy nepodařilo zacelit. Jestliže má stomatologie sedm základních oborů, tak by každá z našich pěti stomatologických klinik v České republice měla mít na každý obor habilitovaného odborníka. To je iluze, sen. Pětatřicet docentů nemáme. Bohužel dnes nenaplníme ani to úplně minimální číslo. Půjde-li to takhle dál, za chvilku nebude mít kdo vyučovat náš obor.

Ostatně ve světě je zvykem, že zubaři mají svoje fakulty. Tak si zajištění výuky erudovanými učiteli mohou přizpůsobit reálným podmínkám. Na našich lékařských fakultách nic takového pro specializovaný odborný růst v oblasti stomatologie nemáme. Vyhovět podmínkám pro obory všeobecné medicíny je pro stomatology reálně těžko splnitelné, byť ten prestižní background všeobecné medicíny je jistě lákavý.

Větší samostatnost stomatologického směru pro budoucí zubní lékaře může být jednou z možností, jak tuhle věc řešit.

V systému fakultních nemocnic je pro stomatologii problémem zajistit peníze. Ředitel fakultní nemocnice mi jednou řekl: Vaše klinika je prodělečná. Pro fakultní nemocnici je lepší, když nefungujete, protože na vás méně proděláváme. Ale my vás musíme mít, protože to potřebuje fakulta. Problém je, že zubní péče na klinickém pracovišti je ohodnocena stejným bodovým systémem jako v privátu. Jenže když stomatolog zároveň vyučuje studenta, vše trvá podstatně déle a s většími náklady. To samozřejmě předpokládá úplně jinou kalkulaci – ale na to nikdo neslyší – anebo dofinancování z jiného zdroje. Prostě privátní zubaři vydělají víc peněz...

Důležitá je prestiž pracoviště, a to nejen odborná. U privátního lékaře stačí, aby byl erudovaný, šikovný a komunikativní. Tím je zajištěna jeho prestiž. Klinika v jistém smyslu poskytuje pacientovi méně komfortu kvůli výuce a přítomnosti studentů. Ne každý ocení kvalitní odevzdanou péči. Mnohdy to pacient ani nepozná. A ne každý privátní lékař má potřebu říct, že na klinice, tedy špičkovém pracovišti jeho oboru, jakési poslední instanci, jsou ti nejlepší lékaři. On sám má dobře vybavenou ordinaci a usměvavou recepční.

Kdo by měl být iniciátorem těchto změn? Nějaké kolegium děkanů či proděkanů pro stomatologii? Nebo Komora?

Osvícený děkan možná. Proděkani se marně dlouhodobě snaží, jejich hlas by potřeboval profesní podporu. Stomatologická komora je právě taková profesní organizace a určitě jí záleží na vzdělávání příští generace stomatologů. Myslím si proto, že bude dobré, když se touto situací Komora začne intenzivně zabývat, asi ve spolupráci s proděkany. Náprava je nutná hned. I tak potrvá ještě dlouho, než se změny projeví v praxi.