Tím ale dobrodružné peripetie a zlomy ve vašem studentském životě nekončily...

Na konci druhého ročníku mě potkala taková zdravotní lapálie, vlastně osudová. Po angíně mě postihnul těžký kloubový revmatismus, včetně toho, že bylo zasaženo srdce. Musela jsem se asi půl roku léčit. Mám na to špatné vzpomínky. Ve špitále nás tam leželo třicet, včetně těžce nemocných pacientů – až jsem si říkala, jestli tu medicínu vůbec ustojím. Jestli je to pro mě to pravé.

Načež za mnou přišel vedoucí našeho studijního kroužku a začal mi vyprávět, jak už pitvají, jak to budu těžko dohánět, a na rozloučenou mě povzbudil opravdu zvláštním způsobem: Pitvali jsme teď čtyřiadvacetiletého mladíka, který umřel na postrevmatickou vadu... Tehdy ale už za mnou do nemocnice chodil můj budoucí muž. A když viděl v mých očích slzy beznaděje a slyšel, jak mi to všechno, jak se říká, jde na nervy, začal se starat o moji budoucnost. Jednoho dne mi pak řekl: Copa dybys šla na zuby? To bys vystudovala levou zadní.

V prosinci tedy, když mě propustili z nemocnice, jsem zašla za prof. Švejdou a otevřeně mu řekla, o co jde – a že pomýšlím na něco schůdnějšího než na dostudování všeobecné medicíny. Navíc, zubařina se studovala jenom pět let oproti šesti na velké medicíně. Pan profesor se na mě tázavě podíval přes ty svoje pověstné brejličky, požádal mě o index a položil mi znepokojující otázku: Tys neudělala nějaké zkoušky? Odpověděla jsem, že mám jen jednu dvojku, jinak samé výborné. Takže kývnul na moji prosbu a já začala studovat stomatologii. Musím říct ještě jednu maličkost. Seznámila jsem se tehdy se svou celoživotní kamarádkou a kolegyní doc. MUDr. Helenou Houbovou, CSc., která mi pomohla dohnat ty začátky, které jsem na podzim ve třetím ročníku zameškala.

Co vás, paní docentko, přivedlo k myšlence zůstat na fakultě?

Nejdřív jsem jako promovaná zubní lékařka, jak se tehdy náš titul nazýval, dostala umístěnku do Klatov. Jenže já už tehdy byla vdaná, v pátém ročníku jsem porodila syna a mateřská byla tři měsíce. Můj manžel, který tehdy nastoupil v Plzni na fakultu jako asistent na patologickou fyziologii, opět zasáhl a poradil mi, abych se přihlásila na konkurs na místo asistentky na zubní klinice. Jenže já byla bez praxe. Nakonec jsem se ale se čtyřmi dalšími uchazeči přihlásila. Skončila jsem třetí. Ti dva, co byli přede mnou – a měli na rozdíl ode mě už za sebou praxi – nedostali v Plzni byt. A tak jsem byla na řadě já a přijali, se štěstím, mě. My jsme bydleli sice skromně, vícegeneračně. Ale v Plzni, pár minut od kliniky.

Nastoupila jsem na dětské. Bohužel moje oslabená imunita musela bojovat s často nemocnými malými pacienty, a tak jsme si nakonec s mladým asistentem, později profesorem a v 90. letech mým šéfem MUDr. Janem Kilianem, DrSc., vyměnili svoje působiště. Já šla za něj na konzervační a on se upsal dětské stomatologii.

Musím vzpomenout na prof. MUDr. Josefa Švejdu, DrSc. Já jsem ho považovala za ideálního šéfa. Byl náročný, někdy až pedant. Jednou jsem se ráno opozdila a nestačila se přezout. Sice jsem stála u křesla v půl osmé, ale v černých semiškách. To se panu profesorovi opravdu nelíbilo... Byl to ale skvělý šéf. Stále nás hecoval k dalšímu studiu. Když někde přečetl nějaký zajímavý článek, napsal tam tužkou Eva, a hned mi ho dal přečíst. Věnoval mi také několik starých a vzácných knížek o zubním lékařství, včetně knihy z r. 1936 od B. W. Hermanna: Biologische Wurzelbehandlung.

Konečně, na šéfy jste měla v Plzni štěstí. Nástupcem prof. Švejdy byl doc. MUDr. Andrej Edlan, DrSc., který se také těší obecné úctě a vážnosti mezi těmi, kteří ho ještě zažili a pamatují před jeho odchodem do exilu.

I on byl skvělý. Měl výborný přehled o tom, co kdo dělá, a podobně jako prof. Švejda všemožně podporoval náš odborný a profesionální růst. Schválil téma pulpy pro moji kandidátskou práci a říkal mi: Rád bych tě poslal na nějaké školicí místo, ale musíš do strany. Prošel boji v Dukelském průsmyku, měl za sebou zkušenosti s partyzánským odbojem. Na rozdíl od prof. Švejdy byl komunista. Nicméně mě přemluvil, a tak jsem pár let svého bádání nad pulpou strávila pod ochrannými křídly KSČ. Než přišel osmašedesátý, kdy prof. Edlan emigroval přes Švýcarsko do Izraele, a já položila tu stranickou legitimaci...

Nadále jste ale pracovala na klinice a bádala nad biologií a patologií pulpy.

Profesor Edlan, jako by byl býval tušil, že kliniku jednou opustí, si vychovával svého nástupce. Byl jím pozdější profesor MUDr. Bořivoj Mejchar, CSc., který kliniku řídil v letech 1969 – 1989. Ten zřejmě usoudil, že stačím zastat hodně práce a že by někoho podobného těžko sháněl. Tak nade mnou v nelehkých 70. letech svým způsobem držel ochrannou ruku. Mimochodem, zemřel nedávno, koncem roku 2017, ve svých pětadevadesáti letech.

Ovšem dokončení mojí kandidatury bylo v nedohlednu. Chtěla jsem vyjet na stáž do norského Osla načerpat zkušenosti od prof. Langelanda. Tenhle sen samozřejmě s okupací vojsky Varšavské smlouvy v osmašedesátem skončil. Nakonec mě počátkem 70. let poslali do Moskvy a Leningradu. Připadalo mi hrozné, jak tam většina lidí byla doslova zblblá tou jejich propagandou. Aspoň jsem tedy chodila po galeriích, na koncerty, do divadel. A taky jsem si z tehdejšího Sovětského svazu přivezla anglickou literaturu – v ruštině: Seltzer and Bender’s Dental Pulp.

Po návratu do Plzně jsem si našla nového koníčka. Začala jsem se starat o vybudování fantomárny. Před půl stoletím to u nás byla úplná novinka. Kdo si chtěl něco zkusit, vzal si extrahovaný zoubek pěkně do prstů a technickou vrtačkou zkoušel svoje první zubolékařské pokusy. Tehdy nám pomohl primář MUDr. Jiří Šmejkal a sehnal peníze, abychom tento, jak se tehdy říkalo, zlepšovací návrh, mohli realizovat. Spolupracovala jsem s MUDr. Jiřím Majerem na protetice, také s MUDr. Milanem Neumannem, mimochodem tatínkem olympioničky Katky Neumannové. Měli jsme také skvělou laborantku Květou Monhartovou, která tíhla k výtvarnému umění a dávala celému projektu designovou podobu. Dokonce jsme spolupracovali i s filmovým studiem na Barrandově, jež pro nás realizovalo masky-obličeje pro fantomy. A tak na Borech, dnes je tam rekonstruovaný Loosův interiér, začínala první plzeňská fantomová laboratoř. Později byla ve zdokonalené formě vybudována z domku pro stavební dělníky v areálu FN Bory. Jezdili se na ni dívat ze stomatologických klinik z celé republiky. Musím se pochlubit, že jsem tam prosadila dokonce mikroskop pro vyhodnocování preparátů.

Co vás přivedlo k bádání kolem pulpy?

Tehdy to bylo aktuální, doslova vzrušující téma. Zkoumala jsem obranyschopnost pulpy a její výjimečné možnosti uzdravit se. Zahojit se v tom malém a uzavřeném prostoru. Čili bádala jsem nad souvisejícími reparačními procesy a nad tím, jak mohou pulpu poškodit. Včetně iatrogenních poškození způsobených nevhodným, nešetrným postupem stomatologa. Tehdy to typicky bylo spálení v průběhu preparace bez chlazení, při vysokých otáčkách vrtačky. Nebo narušení pulpy leptáním před aplikací kompozitních výplní. Pro různé výzkumné úkoly jsem prozkoumala asi tisícovku lidských zubů a také několik set zubů zvířecích.

Samozřejmě jsem v tomto duchu vedla i svoje studenty. Snad bych vzpomněla na jednoho z nejtalentovanějších, dnes doc. MUDr. Pavla Poleníka, CSc., s nímž jsem měla nějakou dobu dokonce společnou zubní praxi.

Nakonec došlo i na tu kandidaturu. Zasáhla jakási genderově-politická intervence z ÚV KSČ (Pozn. red.: ústřední výbor KSČ, který tehdy de facto všechno řídil...), kdy vytáhli moji zaprášenou žádost o kandidaturu, protože potřebovali zvýšit počty žen s „CSc.“. Najednou šly kádrové předpoklady stranou. Tedy poněkud stranou. Zkoušky na kandidaturu mi propadly, a tak jsem je musela znovu zopakovat. Dneska to vypadá absurdně. Teprve v 90. letech jsem se pak směla habilitovat na docentku.

Jací jsou dnešní studenti zubního lékařství? 

Zdají se mi podstatně vzdělanější, informovanější, jazykově vybavení. Myslím si, že všeobecné medicínské vzdělání nemá smysl víc rozšiřovat. Jde o jeho zacílení na obor stomatologie. Samozřejmě se nesmí zanedbat vztahy zubního lékařství k aktuálnímu rozvoji medicíny a přibývajícímu množství tzv. rizikových pacientů.

Škoda, že byly zrušeny zkoušky zručnosti. Ta je podle mě základním předpokladem pro profesi zubního lékaře. Když je stomatolog nešikovný, tak se trápí. On i jeho pacienti. Je pak lepší, když se ordinační praxi jako aktivní zubní lékař vyhne.

Na fakultě jsem neváhala nechat opakovat zkoušku studenta, který odbýval praktika. U státnic už je pozdě. Asi jsem byla hrozná... Ale nesnášela jsem lhaní a podvádění. Třeba na propedeutice. Když si student práci půjčil od kamaráda a vydával ji za svou. Zubní lékař nemusí mít až tak strašně velkou hlavu – ale měl by být zručný, vytrénovaný – a poctivý. Při práci v čestné radě plzeňské OSK jsem viděla někdy věci, o kterých by se mi těžko mluvilo. Zejména například v implantologii.

Strašně důležitá je také komunikace s pacientem. Umět se ho zeptat na jeho anamnézu, aby se něco nezanedbalo, a také si udělat představu o tom, co vlastně pacient od ošetření očekává. Jaká je jeho zubní hygiena, finanční představy, vztah k vlastnímu zdraví. Při všech změnách, kterými v současnosti medicína a její prohlubující se specializace procházejí, by se na to nemělo zapomínat.

Doc. MUDr. Eva Záhlavová, CSc., nositelka čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2005).