Jak se vám, paní docentko, poštěstilo zůstat v Praze a působit na klinice?

Ještě za studií jsem na fakultě získávala zkušenosti jako pomvěd, tedy pomocná vědecká síla. Po promoci jsem rozesílala životopis, kam to jen šlo, abych mohla zůstat v Praze. Chodila jsem na pohovory, ale všude bylo obsazeno. Poslala jsem svůj životopis dokonce do jedné věznice na Příbramsku – ale i ti mi velice poděkovali. Potřebovali asi zkušeného a otrkaného muže-ranaře. Moji blízcí se mi smáli, že mě ani v base nechtějí...

Nakonec se uvolnilo místo na první stomatologické klinice v Kateřinské ulici a já tam mohla hned po škole nastoupit. Absolvovala jsem samozřejmě obligátní kolečko, ale zároveň jsem hned od prvního září nastoupila na protetiku. Bylo nás tam tehdy několik. Primář MUDr. Jaroslav Vavrejn, CSc., stomatochirurg, nám prostě řekl: vyberte si. Začala jsem tedy jako sekundář na protetickém oddělení pod vedením doc. MUDr. Blanky Kozákové, CSc., a měla kolem sebe zkušené protetiky. Pracovali tam doc. MUDr. Jan Škopek, CSc., MUDr. Milan Hanek, MUDr. Jiří Nigrín. Mezi jejich radami a neradami jsem se zocelovala. A díky tehdejšímu rozložení zdravotní péče to rovněž představovalo obrovský trénink komunikace se všemi generačními a sociálními vrstvami pacientů.

Pak přišlo miminko, mateřská a v devadesátých letech jsem se do toho znovu pustila. Byla jsem, ještě s jedním kolegou, jednou z prvních Ph.D. u nás na klinice. Téma mojí práce bylo vázané na zhotovování korunek z různých materiálů a porovnání jejich kvality. Plasty, kompozitní materiály, keramika a kovy. Mnoho času jsem také věnovala dalším tématům – např. kompatibilitě stomatologických materiálů s vyšetřením v magnetické rezonanci či možnému využití účinků ozónu při léčbě zánětů v ústní dutině. Tehdy se také rozvíjela moje týmová spolupráce. Také s prof. MUDr. Taťjanou Dostálovou, DrSc., MBA, která k nám nastoupila z výzkumného ústavu, s doc. MUDr. Marií Bartoňovou, CSc., která se věnovala protetice v oblasti rozštěpů, a s MUDr. Jindřichem Charvátem, CSc. Byli jsme a dodnes zůstáváme jako takový malý tým, býváme spoluautory odborných sdělení – i když dneska kromě fakultní kliniky všichni pracujeme v privátní sféře.

Vaším tématem v protetice jsou pooperační náhrady, epitézy.

Tedy něco, co je především z estetických a psychologických důvodů použito na povrchu lidského těla jako náhrada za ztracenou část. V chirurgii hlavy to mohou být umělé nosy, boltce, části tváří, rtů, doplnění očnice. Představuje to mnohaoborovou spolupráci, na níž se podílejí spolu s chirurgem onkologové, plastičtí chirurgové, otorinolaryngolog, oftalmolog, stomatolog, někdy neurolog, psycholog, psychiatr.

Tuto mezioborovou spolupráci dokládá např. monografie pod titulem Chirurgie očnice, která vyšla před několika měsíci. Moc mě potěšilo, že i já mám v publikaci svoji kapitolu. Naplňuje mě to hřejivým pocitem spoluautorské hrdosti...

Jak jste se k problematice epitéz dostala?

Už v osmdesátých letech jsme na klinice měli onkologická lůžka, a i když byli pacienti léčeni ve spolupráci s onkologickou klinikou, tak mnohdy po léčbě zůstával v obličeji nějaký defekt a my jsme se o něj museli postarat. Rozvinuli jsme spolupráci s vinohradskou klinikou plastické chirurgie. Čas ovšem ukázal, že i ta má svoje limity, že musíme pokročit ještě kousek dál. A tak tam, kde končí možnosti plastické chirurgie, tedy práce s živou tkání, tam nastupuje epitéza. Dnes už kvalitní, na první pohled těžko rozeznatelná od živé tkáně. Moje specializace v běžné protetice od počátku přesahovala i do této oblasti, na kterou jsem se časem specializovala.

V praxi jde o to, jak pojišťovny s jednotlivými zdravotnickými zařízeními nasmlouvají operace a výkony podobného zaměření. Podle toho se pak formují týmy. Dříve tyto operace řídila klinika, tedy u nás konkrétně prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., který budoval a řídil tenhle kolektiv. Dnes každá medicínská specializace na těch složitých výkonech udělá to svoje. Pacienti občas trošku putují po republice. Jakéhosi šéfa či garanta – z povahy zdravotního systému – ty operace nemají. Vyvstala zde dokonce určitá soutěživost mezi stomatologií a ORL. Chirurgie hlavy a krku se začíná stěhovat na kliniky otorinolaryngologie. Je to trend. Jde ovšem o to, aby i tam měli stomatologickou erudici, aby fungovalo všechno tak, jak má. Zubní lékaři a stomatologicky orientovaní maxilofaciální chirurgové proto bývají členy těchto početných týmů.

V roce 2007 jsme získali lektora z Německa, který se školil ve Spojených státech. Ten nás naučil zhotovovat epitézy klasickým způsobem, tj. přes otisky defektu a pak přímou modelací v laboratoři.

Pokud se týká digitalizace a všech modernizací v této oblasti, tak to všechno běží rychle kupředu. Je to samozřejmě otázka vybavení. 3D rentgen nebo CBCT, k tomu naskenování situace v dutině ústní nebo přímo konkrétního defektu a samozřejmě 3D obraz obličeje. Dnes už se dá pomocí digitálních výpočtů získat plán, jak vytvořit náhradu například s využitím lýtkové kosti. Už dopředu se na kosti připraví implantáty, pak se kost vyjme, upraví a přišroubuje se pacientovi na zbytky jeho obličejového skeletu. Jsou to dost náročné věci. Ještě za prof. Mazánka kolegové, zejména MUDr. Ing. Radek Jirman, Ph.D., MBA, tímto způsobem odoperovali několik pacientů. Byl to např. nádor na dolní čelisti. Musela se odstranit půlka mandibuly až ke kloubu a pomocí tohoto postupu se z titanu vyfrézovala přesně ta původní, chybějící část čelisti i s implantáty. Všechno v jednom. Kost, zuby, měkké tkáně. Rozhodujeme se většinou mezi dvěma alternativami. Buď umělý materiál, nebo kost. Vlastní, přirozený materiál je jistě ten nejlepší, ale není vždycky vhodný, a tam nastupuje např. titanová náhrada. Pro pojišťovnu jsou to obrovské výdaje, takže není jednoduché tuto metodu u nás uvést do běžné praxe. Bez grantů by to prakticky nešlo.

Stojíte v čele protetické společnosti...

Po asistentu MUDr. Josefu Vackovi, CSc., jsem ji převzala před deseti lety. Protetika byla dříve jedním ze tří nosných oborů stomatologie. V rámci Purkyňky fungovala roky, pak se vedení ujal náš významný protetik doc. MUDr. Jiří Bittner, CSc. Protetická společnost má díky proměnám stomatologie nejen u nás, ale i ve světě zvláštní postavení. Jednak tím, že dnešní kvalitní endodoncie dokáže zachránit spoustu zubů, které se dřív extrahovaly. A ortodoncie zase dokáže srovnat chrup tak, aby mohlo dojít např. k léčbě pomocí implantátu. Posun protetiky, tak jak jsme ji vnímali ještě na přelomu tisíciletí, je tedy markantní.

Když jsem začínala, měli lidé kolem padesátky často více chybějících zubů a bylo třeba pro ně udělat můstky. Endodoncie měla omezené možnosti, zub se extrahoval. Dnes mají padesátníci často plné počty zubů. Samozřejmě je rozdíl mezi velkými městy a třeba pohraničím, roli hraje i rozdílné socioekonomické prostředí, tradice v rodině a další faktory. Ošetření protetikou se však posouvá víc a víc do vyšších věkových kategorií. Najednou k nám přichází úplně jiný pacient než dříve. Jenže současní pětašedesátiletí a starší senioři nezřídka trpí komorbiditami. Projevují se také ekonomické limity související s jejich skromnějším příjmem z důchodu. Navíc – jsou to lidé konzervativní, nehrnou se do nějakých větších zákroků podle rozsáhlých a dlouhodobých plánů. Nakonec jsou pro ně snímatelné náhrady po všech stránkách přijatelným řešením – samozřejmě s výjimkou toho komfortu v ústech.

Na druhou stranu rozvoj digitalizace hodně otevřel dveře k osvěžení celého toho protetického prostoru. Protože jsem měla tu čest být po dva roky prezidentkou Evropské protetické asociace, pozvali mě v roce 2017 do Japonska. Jejich protetická společnost má na sedm tisíc členů! Reprezentovala jsem tam evropskou i českou protetiku přednáškou s názvem „Modern prosthetic dentistry and its impact on current European clinical practice“, což pro mě bylo opravdu velké vyznamenání. A také jsem sbírala zkušenosti. Japonci mají jednu z nejstarších populací na světě. Statisíce hodně starých lidí. Setkávají se tedy např. s problémy, jak ošetřit pacienty postižené demencí. K tomu velké ztráty chrupu, komorbidity... Je dobré vidět a vědět, jak to běží jinde ve světě.

Co s sebou přinesou aktuální proměny protetiky?

V té přicházející CAD/CAM masovosti nebude, zdá se, potřeba tolik umu. Ať lékařů, nebo zubních techniků. Začneme se pomalu stávat uživateli technologií. Už dnes vznikají nové profese inženýrů. Existují zvláštní specializace na ČVUT a dalších technicky orientovaných školách. Studuje se přístrojová medicína. Posunuje se pracovní náplň, vlastně celé pojetí naší profese.

Obdivu se též těší tak zvaný holywoodský úsměv. Ale skutečné kouzlo krásy stojí dle mého názoru o kousek vedle – totiž v té nepravidelnosti, přirozenosti, se všemi drobnými nuancemi a odchylkami, jak je příroda s sebou přináší.

Pacientovi dnes můžeme skutečně vyhovět prakticky v každém směru. Samozřejmě – zlatý zub představuje už trochu problém. Ale zirkonová keramika dokáže zlato mnohdy nahradit.

Jako citlivou otázku vnímám i to, zda chceme, aby naše práce opravdu tak dlouho vydržela. Tedy snad několik desetiletí. Na ni si budou zejména privátní zubní lékaři také muset odpovědět. V Evropě je záruka na práci dva roky a tím to končí...

Zaznamenáváme velký rozdíl v pohledu na zdraví a zdravotnictví, než jak to bylo v devadesátých letech. Dřív platil zákon č. 20/1966 – zákon o péči o zdraví lidu. A ta péče byla na státu. Zdravotník víceméně zodpovídal tomuto státu za zdraví pacienta. Legislativa ale prošla změnou. Dnes máme zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Odpovědnost je už na každém jednotlivci. Zdravotník jen nabízí a poskytuje. Bohužel setrvačnost myšlení, zejména u starších lidí, pořád trvá. Zdaleka ne všichni si uvědomují, že oni, pacienti, představují tu první instanci, která odpovídá za jejich zdraví. Ve stomatologii to přinejmenším znamená pravidelné preventivní prohlídky a dobrou dentální hygienu.

Naše stomatologie by měla do budoucna nabízet obě základní možnosti léčby. Funkční ošetření jako optimální standard. Tedy tu variantu, na niž by mohli dosáhnout všichni. A vedle toho bude jistě nabízet vysoký nadstandard pro ty, kteří na to mají. Velmi aktuální bude také operativní, pružná a fungující mezioborová spolupráce. Zejména s ohledem na prohlubující se specializaci. Moderní protetika se stala pozoruhodným indikátorem proměn společnosti, vstupující do 21. století.