LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

V domku v Plzni v Doubravce, který byl vystavěn před necelým stoletím tehdy šestadvacetiletým dentistou Karlem Houbou, dnes najdete ordinace dalších tří generací – doc. MUDr. Heleny Houbové, CSc., jejího syna MUDr. Roberta Houby, Ph.D., a vnuka MDDr. Roberta Houby, který představuje už čtvrtou generaci. Do své smrti zde také ordinoval manžel paní docentky Bohuslav, syn zakladatele stomatologické dynastie, již zmíněného dentisty Karla Houby.

Doc. MUDr. Helena Houbová, CSc.

Studijní léta mladičké Heleny Houbové byla zároveň léty padesátými, takže o životní peripetie nebyla nouze. Intenzita zájmu o medicínu a posléze o stomatologii nakonec zvítězila nad všemi nástrahami osudu, a tak v r. 1958 nastupuje jako promovaná zubní lékařka (vysokoškolské tituly byly v 50. letech zrušeny a až v r. 1967 opět navráceny) na krátkou štaci do Domažlic a už v r. 1959 získává v konkursu místo sekundární lékařky na plzeňské stomatologické klinice. Tam působí až do svých sedmdesátin a s občasnými přednáškami se na kliniku vrací dodnes.

Tehdejšího přednostu prof. MUDr. Josefa Švejdu, DrSc., v r. 1960 střídá prof. MUDr. Andrej Edlan, DrSc. Ale už prof. Švejda chtěl, aby na klinice vzniklo, jako jedno z prvních, parodontologické oddělení. Vedením parodontologie pověřil pozdějšího profesora a přednostu kliniky v letech 1969 – 1989 MUDr. Bořivoje Mejchara, CSc. (1922 – 2017). Promovaná zubní lékařka Helena Houbová se začíná připravovat k atestaci v oboru parodontologie.

Paní docentko, můžete čtenářům přiblížit svoje první kroky ve stomatologii, svůj vstup do rodícího se oboru parodontologie?

Po nástupu na kliniku jsem prošla běžným kolečkem a parodontologie mě hned zaujala. Nejvíc proto, že měla blízko k všeobecné medicíně. K parodontologii byla přiřazena onemocnění ústní sliznice, to bylo velmi zajímavé. V r. 1963 byl vypsán konkurs na asistentské místo, a já jsem opět měla štěstí a uspěla. Dala jsem se tak na pedagogickou dráhu.

Nakonec jsem byla v r. 1968 mezi prvními čtyřmi, kdo měl v tehdejším Československu parodontologickou atestaci. Se mnou to byli ještě odborní asistenti MUDr. Marie Ter-Manueliancová, MUDr. Stanislav Zábrodský a také MUDr. Marcel Preisler.

Dramatická situace po srpnu 1968 se samozřejmě promítla i do dění na fakultě. Veškerá přípravná řízení a veškeré obhajoby byly pro politicky neperspektivní osoby dočasně pozastaveny. Posléze opět uvedeny v chod, ale za zdlouhavého šetření a schvalování ve stranických organizacích. Nakonec mi snad pomohla, jak se dnes říká, genderová vyváženost, a tak jsem v r. 1980 opět mohla začít s přípravným procesem završeným obhajobou kandidátské práce. Docentury jsem se dočkala v r. 1990.

Považovala jste někoho za svůj vzor?

Mě inspiroval sám obor parodontologie. Chtěla jsem ji studovat sama, vlastními silami. A musela jsem se vším prokousat, protože veškeré poznání se teprve rozvíjelo a pomalu uvádělo do praxe. Takže nemůžu říct, že bych někoho napodobovala nebo se k někomu hlásila jako k jediné autoritě.
Ovšem otcem naší parodontologie a oboru onemocnění ústní sliznice byl prof. MUDr. Miroslav Škach, DrSc. Ten dal vše organizačně dohromady a napsal sám nebo jako spoluautor řadu učebnic a odborných prací na toto téma. Inspirativní člověk, před kterým se všichni dodnes hluboce skláníme.

Připomenula bych, že během 60. let se při Stomatologické společnosti začaly také zřizovat odborné komise. Jedna z prvních byla parodontologická. Zpočátku ji vedl prof. MUDr. Jarmil Kostlán, DrSc.

Čím se parodontolog před tím asi půl stoletím zabýval? Jaké bylo typické onemocnění, s nímž za vámi pacienti přicházeli?

Když jsem nastupovala na parodontologii, tak jsme hlavně odstraňovali zubní kámen. As. dr. Mejchar nám v tom šel příkladem a přiměl mě, abych to také pořádně ovládala. Všechno ostatní jsem se ale musela naučit sama. I operace, počínaje gingivektomií přes postupně přicházející nové operační techniky.

A zaznamenala jste v parodontologii nějaký okamžik zlomu?

Ano. Byla to změna názoru na vznik a příčiny parodontitidy. Tehdy se přikládal velký význam různým vnitřním faktorům. Ale právě v 60. letech Dánové na základě širokých epidemiologických studií dokázali, že hlavním etiologickým faktorem jsou u parodontitidy mikroorganismy obsažené v zubním plaku. To byl opravdu zlom. S rozvojem ostatních medicínských oborů, především imunologie, genetiky a interny, se opět ukázalo, že pro vznik parodontitidy v některých případech není klíčová jen dentální hygiena a zubní plak, ale v určité konstelaci také úplně jiné příčiny. Takže obor se začal velmi zajímavě rozvrstvovat, tedy podle etiologie.

Jaká byla soudobá doktrína – a praxe – dentální hygieny?

V době, kdy jsem nastoupila na parodontologii, vládl i ve stomatologii obecný názor, že lepší než si večer vyčistit zuby, je sníst před spaním jablko. Nicméně zubní kámen jsme odstraňovali, protože se předpokládalo, že významně dráždí dásně a způsobuje v nich zánět. Zuby se čistily běžně, horizontální metodou, ač již doc. MUDr. Zdeněk Mézl zmiňuje ve své monografii Paradentosa (1949) Stillmanovu a Chartersovu metodu. V průběhu 60. let jsme z literatury vyčetli, že se nově doporučují kartáčky s tzv. „V“ zástřihem. U nás se prodávaly hrozné kartáčky, nepoužitelné. Jednak moc velké a samozřejmě bez tehdy propagovaného „V“ zástřihu. Ale v NDR začali velice brzy kopírovat to, co se vyrábělo na Západě, a tak ty modernější kartáčky postupně také uváděli na trh. Vzpomínám si, že když jsem někdy kolem pětasedmdesátého roku jela do NDR, za svoje peníze jsem nakoupila kartáčky právě s tím „V“ zástřihem a provezla je do Československa. Klinika mi je proplatila a pak jsem doporučovala pacientům, aby si je v tehdejší NDR také koupili.

Z literatury jsme se samozřejmě dozvěděli o flossingu, tedy o používání dentální nitě. Začali jsme tuto metodu modifikovat podle tuzemských možností. Doporučovali jsme pacientům, aby si koupili háčkovací přízi z umělého vlákna, jmenovala se Horalka. Velké klubíčko přišlo asi na 4,50 Kčs. A to jsme už věděli, jak se má flossing provádět, takže jsme to naše pacienty na klinikách učili.

Pak jsme ještě doporučovali k masážím mezizubních papil rybí kůstky, takové ty větší hladké, co nemají ostrou špičku, co zbyly po vánočním kaprovi.

Připomeňme si tedy nějaké dávné parodontologické téma...

Víte, berte to jako takovou moji malou obsesi. Mě totiž pořád zajímalo, kde se vzal termín chobot. Profesor František Neuwirth mi jednou půjčil první dvě česky psané stomatologické učebnice z 19. století. Tu jednu napsal Eduard Nessel v r. 1885 a nesla název Učebnice zubního lékařství. Číst si v ní je něco úžasného. Naši předchůdci měli tak fascinující pozorovací talent, že to i dneska můžeme obdivovat a učit se z toho. Zjevně tušili i to, že se zubním kazem souvisí čištění zubů. Ve 20. století byly často jejich hypotézy už jenom vědecky potvrzeny. Medikům vždycky říkám při přednáškách, že už Antoni van Leeuwenhoek, průkopník mikroskopie, si někdy v druhé polovině 17. století naškrábal „bílou hmotu, která je na zubech“ (tedy plak), rozetřel ji na sklíčko, pozoroval pod mikroskopem a kouzelně, byť hodně laicky to popsal, jako že je tam „zvířátek více, nežli je všech obyvatel v Nizozemí a jeho koloni ích“. Tu druhou učebnici pak napsal docent dr. Mořic Baštýř (1835 – 1894). Pod názvem Zubní lékařství byla vlastním nákladem autora vydána v r. 1886 a patří k nejvýznamnějším dílům odborné stomatologické literatury u nás.

Avšak co se týče chobotu, tento termín se neobjevuje ani v jedné z nich. Autoři prostě chobot, tedy tu „kapsu“, asi neznali. Všímali si však už gingiválních recesů, čili toho, jak „ustupuje dáseň“. Nakonec jsem se dostala k Jungmannovu slovníku a tam zjistila, že slovo chobot označuje nejen ten sloní, ale chobotem se nazývala i slepá ramena řek a též výřezy v listech jednoho druhu filodendronu. Ale o chobotu v parodontologickém slova smyslu v tomto slovníku celkem pochopitelně zmínka není. Záhadu, jak se dostal název chobot do české parodontologické terminologie, se mi tedy vyřešit nepodařilo. Ve světové odborné literatuře se pro to, co my nazýváme v parodontologii chobotem, používá pouze slovo kapsa. A to je skutečně výstižné.

Můžete na závěr jako lékařka s více než půl stoletím praxe vysokoškolského učitele stručně charakterizovat vývoj stomatologie a jejího studia v uplynulém půl století?

Existovala spousta paradoxů a věcí, které jak dnešní studenti, tak i čtenáři LKS sotva pochopí. To, jak jsme na klinice z konzervačního oddělení dědili opotřebované vrtáčky a ostatní nástroje, nebo jak jsme zápasili o zapůjčení každého čísla zahraničního časopisu či titulu odborné literatury. Žádné kopírky, žádný internet.

Učili jsme se sice základní stomatologické výkony na extrahovaných zubech, které jsme zasazovali do sádry, ale především jsme získávali i elementární zkušenosti „na živo“, na pacientech. Po pravdě řečeno tehdejší ošetřování převodovými vrtačkami s opotřebovanými nástroji muselo často představovat bolest a utrpení. První turbínovou vrtačku jsem viděla v Mariánských Lázních na stomatologickém kongresu, tuším v r. 1960. Než se ale stala běžným vybavením a součástí mé práce v ordinaci, trvalo to ještě mnoho let. Zažila jsem spoustu klasifikací parodontopatií a zase musím vyzdvihnout přehled i nadhled profesora Škacha, který například parodontitidu rozdělil na „převážně exogenního“ a „převážně endogenního“ původu. On uměl vždy perfektně vystihnout podstatu věci. Dneska už používáme řadu let klasifikaci americkou, ale ne všechno se mi na ní líbí.

Myslím si stále, že ono základní pojetí stomatologie, které se vyvinulo během tzv. totáče, mělo úroveň. Za prvé tam bylo dané, že stomatologie není nějaký učební obor s mechanistickým pojetím, ale že je to medicínský obor. A jsem přesvědčena, že jsme díky kvalitním učitelům dostali kvalitní přehled i ze všech možných nestomatologických oborů. Tenhle všeobecný medicínský pohled se mi líbil.

Po r. 1989 jsme začali trošku kopírovat, co bylo aktuální na Západě. Tam byl v některých zemích preferován takový ten čistě zubolékařský styl. Ovšem možná někoho překvapí, že naopak některým učitelům se začal líbit ten náš, všeobecnější medicínský pohled. Cesty ale mohou býti rozličné. Tyhle změny jsem už tolik nesledovala, protože jsem už řadu let v penzi. Berte to tedy spíš jako můj vnější a povrchní dojem...

Doc. MUDr. Helena Houbová, CSc., patří mezi nositele čestného titulu Osobnost české stomatologie. Česká stomatologická komora jí ho udělila v Karolinu v r. 2009 právě za její osobní přínos k rozvoji parodontologie. Obdobně ocenila její zásluhy také Stomatologická společnost ČLS JEP. Letos, 22. února, paní docentka v plné aktivitě oslavila své pětaosmdesátiny. Jubilantce ze srdce gratulujeme a nezbývá než smeknout před jejím obdivuhodným elánem, kterým umí okořenit život svůj i svých blízkých, kolegů, studentů...

15. 3. 2018

LKS 03/2018

Print: LKS. 2018; 28(3): S40 – S41

Autor:

Rubrika:

Téma: