LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Doc. MUDr. Květoslava Nováková, CSc., se narodila na Drahanské vrchovině v malé vesničce Suchý, východně od Boskovic. V kraji hlubokých lesů a zimní pohádky – když nasněžilo, děti nemusely do školy, život se jakoby zastavil. Vládla tam pospolitost a svornost, dokonce tam za války působilo partyzánské hnutí. Lidé se rychle učili houževnatosti a jak říká paní docentka: „Tyhle vlastnosti se dostaly i do mojí krve.“ Oba její mladší sourozenci zasvětili život medicíně. Starší bratr, prof. MUDr. Vlastimil Ščudla, CSc., je náš přední odborník na interní lékařství a hematoonkologii. MUDr. Josef Ščudla se zase vydal cestou chirurgie a dlouhá léta působil jako traumatolog a primář chirurgie ve šternberské nemocnici.

Paní docentka zahájila svou stomatologickou kariéru v letech 1962 – 1974 ve Fakultní nemocnici Olomouc a od roku 1974 dosud působí na I. stomatologické klinice FN LF Olomouc (dnešní název je Klinika zubního lékařství LF Univerzity Palackého v Olomouci).

doc. MUDr. Květoslava Nováková, CSc.

Všetečná otázka na úvod – co vás osobně přivedlo ke studiu stomatologie?

Poctivě řečeno – utekla jsem studiu na konzervatoři. Ve Šternberku byla výborná hudební škola a já hrála docela dobře na klavír. Ale tak úplně jsem si nevěřila, že je to pro mě to pravé. Cítila jsem, že mi něco chybí, čím bych překročila ten svůj dobrý průměr. Bylo to samozřejmě hezké a zábavné. Doprovázela jsem houslisty, hrála jsem i v klavírním kvartetu, dokonce jsem s žákovským orchestrem koncertovala na harmonium.

Nakonec tedy moje volba mezi hudbou a něčím jiným padla na medicínu. Brzy mě upoutala stomatologie. Ovšem vždycky je něco jinak, a tak, když jsem po studiích už měla nakročeno do svého milovaného Šternberku, zavolal si mě tehdejší přednosta kliniky docent MUDr. Josef Šimek a řekl mi:

Nastupuješ na klinice!

Né, já už mám smlouvu ve Šternberku!

Už ji nemáš, já už ji dal zrušit...

A bylo to. A tak jsem tady dodnes.

Kdo vás na počátku ovlivnil?

Z Olomouce především docentka MUDr. Sylvia Fialová, CSc. Pedostomatoložka, úžasný diagnostik. Měla intuici opřenou o hluboké znalosti a širokou medicínskou erudici. Současně disponovala obdivuhodnou vnitřní kázní a takovou celkovou sebekontrolou – a předávala mi je. Společně jsme také napsaly skripta Vybrané kapitoly z pedostomatologie.

Je moc důležité mít vzor a oporu ve zkušenějším kolegovi. Mladý lékař má pocit, že všechno umí, že mu patří svět. Ale aby mohl dobře diagnostikovat, ošetřovat, musí být pokorný. Jinak není dobrý lékař. Na pacienta se musíte umět podívat, nebát se zeptat na vše potřebné. Také v sobě najít tu rozhodnost, kdy je třeba pacienta poslat ke specialistovi.

Rovněž prof. MUDr. Emil Jirava, DrSc., pro mě představoval nejen skvělého odborníka, ale zaujal mě svou starostí o studenty. Když před námi stálo nějaké vážnější rozhodování, šli jsme se poradit, on se zamyslel a pomohl. Můj obdiv získal, když jsme sloužili noční služby a měli samozřejmě strach, abychom něco nepokazili. Spoustu věcí jsme neuměli a teprve se je učili. A prof. Jirava byl tím, kdo přišel, když měl příslužbu. Rozhlédl se a zeptal se: Kolik toho máš? Pak nechal připravit druhé křeslo a pomohl nám. V tom byl výjimečný. Když jsme ho v noci v rámci příslužby volali k pacientovi, na radu a pomoc, vždy pacienta důkladně vyšetřil a sám hned ošetřil. Přitom nedal najevo, že by ho to obtěžovalo. Vždycky jen říkal: Když budeš potřebovat, zavolej.

Z těch věhlasných lékařů mimo naši kliniku jsem trochu zažila prof. MUDr. Jaroslava Komínka, DrSc. Fascinující odborník se širokým záběrem po všeobecné medicíně. Základ pedostomatologie u nás vytvořil on. Jeho učebnice jsou už překonané, ale stále tam člověk nachází inspiraci či informaci. Studentům ho doporučuji a sama se tam občas podívám.

Pro mě byl jakýmsi guruem prof. MUDr. Jan Kilian, DrSc. Osobnost v každém směru. Když jsem poprvé přednášela, on mě pozorně poslouchal, pak přišel a říkal mi, jaké to bylo pěkné. A co ho v mém vystoupení zaujalo. To se ví, to nám dodávalo takový elán a energii do další práce!

Profesor Kilian s profesorem Komínkem také pečovali o pedostomatologickou společnost...

Ano. I já jsem byla členkou organizačního výboru, scházeli jsme se a opravdu žili tou naší pedostomatologií. Nejen v Čechách a na Moravě, ale měli jsme také přátelskou vazbu na slovenské kolegy, zejména na doc. MUDr. Dušana Beluše, CSc., z Košic. Společně jsme se radili, pomáhali si a těšili se, až se zase uvidíme při nějakém společném setkání.

V dětské stomatologii jste si vybrala specializaci na ošetřování tzv. neošetřitelných pacientů. S prof. MUDr. Borisem Mrňou, DrSc., jste před lety připravili skripta s názvem Psychologie ve stomatologii. Co vás k tomu vedlo?

Když jsem ještě při studiu pracovala jako poloviční asistentka, tak jsem si všimla, že děti se často bojí zubaře. A tak jsem se od počátku snažila ten stres eliminovat. Věděla jsem, že během několika návštěv mohu zvládnout i děti, které zprvu doslova vyváděly. Byla jsem přesvědčená, že z nich časem s naší pomocí budou vzorní pacienti. S lety jsem se naučila číst v chování dětí a rozpoznat také to, jaký vztah mají děti s rodiči. A obráceně. Bohužel se objevovaly i děti týrané. Ale i s těmi lze navázat důvěrný a pro ošetření tak důležitý funkční vztah. Bylo nezbytné tyto situace usměrňovat a chování dětí pozitivně ovlivňovat.

Samozřejmě existují také děti psychicky nemocné. Tam nemá stomatolog šanci ošetření zvládnout jen sám. Pro ošetřování těchto už opravdu neošetřitelných pacientů se nám podařilo vytvořit tým, jehož součástí byli psycholog a psychiatr se zaměřením na problematiku dětského pacienta. Později jsme získali i obětavého ortodontistu, logopeda a mikrobiologa a formou poradny jsme řešili nejen individuálně terapeutické postupy, ale zaváděli zde i nové metody, včetně prevence.

U anxiózních, ustrašených dětí jsme rozšiřovali škálu psychoterapeutických metod. Naši psychologové přijímali děti s dentálními fobiemi do vlastní péče a různými formami behaviorálních postupů – někdy aplikovaných také i v průběhu hospitalizace na psychiatrické klinice – jsme dosahovali jejich návratu mezi běžně ošetřitelné pacienty. Nejtěžší případy přebírali dětští psychiatři, kteří po důkladném vyšetření navrhovali premedikaci. Ambulantní nebo při hospitalizaci. Tím připravovali děti na naše bezpečné ošetření. Někdy přímo doporučili ošetření v celkové anestezii.

Naučila jsem se pracovat také s Wolpeho desetietapovou desenzibilací. S těmito pacienty jsme začínali zpravidla v pondělí a v pátek jsme už mnohdy úspěšně ošetřili i zubní kaz. Nezřídka jsme děti tak dobře zvládli, že je mohli následně převzít nejen zkušení lékaři, ale pod jejich vedením také naši studenti. Těch jsem se pak vždycky s jistou shovívavostí ráda zeptala: Měli jste pocit, že je to neošetřitelné dítě...?

Zvláštní kapitolu pak ve vaší práci tvořila péče o pacienty s Downovým syndromem.

Morbus Down. Velké téma, bohužel přetrvávající až do současnosti. Bylo nám líto, prostě lidsky, že tyto děti už na první pohled svou fyziognomií vzbuzují u zdravé populace a dětí v okolí nechtěnou, nežádoucí pozornost. Tak jsme vyzkoušeli metodu Castillo Morales, která pomáhala řešit lapálie v orofaciální oblasti těchto malých pacientů a pro svoje dobré výsledky byla velmi vyhledávaná také jejich rodiči. Pro zlepšení estetiky jsme s kolegou MUDr. Petrem Pírkem, Ph.D., zaváděli kompozitní korunky na dočasné i stálé zuby, protože tehdy se adhezivní ještě nepoužívaly. Jezdili k nám pacienti až z Prahy. Bohužel jinde chyběli erudovaní lékaři. V době, kdy ještě nebylo módní starat se o handicapované pacienty, jsem o nich přednášela všude možně. Těšilo mě, že ortodontisté, ale i psychologové tuto námi prověřenou metodu převzali.

Jak víme, pacienti s Downovým syndromem se liší na první pohled svým zjevem. Střední etáž je malá, retní uzávěr je volný, děti mají permanentně otevřená ústa, pacienti sliní. Typický velký jazyk ovšem představuje pseudomakroglosii. Je pouze relativně velký. Málo svalů a naopak přemíra vaziva způsobuje, že jazyk se jakoby rozplácne v dutině ústní. A tím opticky působí jako neúměrně velký. Vidíme na něm otlaky od zubů. Nic není platné, že jsou to třeba hodné, dobře vedené děti, přiměřeně se o sebe dokážou postarat... Ten hendikep prvního dojmu je výrazný a je třeba s ním pracovat. Například pomocí specifických logopedických cviků, zhotovením vestibulární clony a patrové desky se stimulačními prvky, ale zejména obrovským úsilím a trpělivostí rodičů, kteří cvičením s dětmi mohou dosáhnout úpravy retního uzávěru. My jsme vždy usilovali o posílení svalů jazyka. Kombinací patrové desky s ortodontickými prvky se dařilo rozšíření apikální báze zubního oblouku v horní čelisti. Ke kosmetické úpravě zubů přispívaly právě již zmíněné kompozitní korunky, které jsou pro děti při jejich zhotovování akceptovatelné. Spolu s celkovým estetickým zlepšením obličeje zmizel po léčbě také cirkumorální ekzém, když přestalo nebo se výrazně utlumilo nežádoucí slinění. Tyto úspěchy pro nás byly povzbuzující, daly nám sílu do budoucna.

Obecně je třeba zdůraznit, že ne každý zubní lékař umí ošetřit dítě, a to i běžného malého pacienta. Tzv. rodinný zubní lékař nemůže fungovat stoprocentně. Samozřejmě se to netýká péče o dobře vedené děti s výbornou dentální hygienou. Ale v okamžiku, kdy má rodinný stomatolog ošetřit například malý kaz, provést extrakci či jiný běžný výkon, vzniká problém. Ten se dnes prohlubuje, protože zrušením nástavbové atestace z pedostomatologie se zredukovala šance, aby takový sebekritický rodinný zubní lékař měl dítě kam poslat. Tedy s výjimkou kliniky, což je ale špatné řešení. To, že nejsou kvalifikovaní dětští specialisté, je velké minus pro náš obor – především pro malé pacienty, pro jejich budoucnost.

Na druhé straně jsem v současné době velmi potěšena, že mnohé soukromé ordinace dobře zvládají kvalitně ošetřovat tyto dětské pacienty. Obdivuji některé mladé lékařky, jejich nápaditost a iniciativu při ošetřování problémových dětí. Jako vysokoškolský učitel mám radost, že jsme naše někdejší studenty naučili vážit si každého pacienta. Že jsme jim vštípili důležitost empatie ve vztahu k nemocnému. Naši mladí lékaři nejsou, jak se někdy říká, jen a jen ekonomové, nějací technokrati. Mnoho z nich cítí a v praxi uplatňuje humanistické poslání naší profese. Děkuji jim za to.

Doc. MUDr. Květoslava Nováková, CSc., nositelka Zlaté medaile za zásluhy o rozvoj UP a FNO (vyznamenána v r. 2010 rektorem LF UP Olomouc) a čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie z r. 2017.

21. 11. 2020

LKS 11/2020

Print: LKS. 2020; 30(11): S160 – S161

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: