Co vás přivedlo k zubnímu lékařství?

Má cesta k zubnímu lékařství byla docela klikatá. Začátek byl ale jasný. Narodila jsem se pár dnů po jednadvacátém srpnu 1968 v lázních Jeseník a když se mě jako malé holčičky ptali, čím chci být, odpovídala jsem: zubařkou. Všichni se tomu divili, až jsem si vlastně nebyla jistá patřičností téhle volby. Nebo životního přání. Tehdy se ale preferovalo odborné vzdělání a řemeslo. Takže jsem absolvovala Střední elektrotechnickou průmyslovku ve Frenštátě pod Radhoštěm. Vzpomínám na to období ráda, poznala jsem tam i svého manžela. Pokračovala jsem pak na VUT v Brně na Elektrotechnické fakultě. Tam jsem na konci prváku, v roce 1987, poprvé zkusila dostat se na medicínu. Nebylo to snadné a vyšlo to až o rok později – a tak jsem začala studovat vysněnou stomatologii na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Promovala jsem v roce 1994. Byli jsme první ročník, kterému se tehdy prodloužilo studium z pěti na šest let. Takže mám za sebou krásných osm let vysoké školy.

Jak vzpomínáte na svoje pedagogy?

Na medicíně jsem zažila profesory, kteří mě po odborné i lidské stránce ovlivnili a mnoho mi dali. Nejdřív to byla prof. MUDr. Alena Dapeci, DrSc., která byla přednostkou, když jsem na kliniku přišla. Po revoluci ji vystřídal prof. MUDr. Josef Bilder, CSc., stal se prvním děkanem naší fakulty coby stomatolog a on mě také přijímal do prvního zaměstnání. Dalším člověkem a učitelem byl samozřejmě náš dlouholetý přednosta prof. MUDr. Jiří Vaněk, CSc. Tři vyučující, kteří pro mě byli velmi inspirativní mimo jiné tím, že měli široký vědecký přehled. Konečně dodnes, když zkoušíme státnice, vzpomenu si na paní profesorku Dapeci. Náročná, přísná – ale spravedlivá.

Co se týká ortodoncie, tak to byla vedoucí našeho studijního kruhu, asistentka MUDr. Eva Jaškowská. Jako ortodontistka mě doslova nadchla v rámci výuky propedeutiky pro tento obor. Současně jsem měla štěstí, že jsem studovala s MUDr. Jiřím Jedličkou, synem doc. MUDr. Olgy Jedličkové, CSc. Díky němu jsem se s jeho maminkou seznámila a už za studií jsem si domluvila odborné stáže na doškolovacím ústavu v Brně, kde byla specialistkou právě pro obor ortodoncie. Představovala pro mě takového ortodontického guru.

Co vás přivedlo k rozhodnutí zůstat a pracovat na klinice?

Ortodoncie mě lákala. Nemůžu říct, že bych měla ve stomatologii nějaký neoblíbený obor, ale ortodoncie, snad pro tu její určitou techničnost, a také díky práci s dětmi, mě oslovila nejvíc. Přispěla i trocha štěstí. Lékaři, kteří tehdy pracovali na klinice, odešli do privátu, takže na ortodoncii vzniklo volné místo. Tehdy jsem ještě musela absolvovat legendární kolečko a také první atestaci. Systém tříleté ortodontické přípravy na akreditovaných pracovištích, jak ji známe dnes, právě vznikal. Mezitím jsem si odskočila na mateřskou, ale v roce 1998 po složení první atestace jsem už pokračovala na ortodontickém oddělení na Stomatologické klinice a v roce 2001 jsem pak složila atestaci z ortodoncie.

Čemu se v ortodoncii věnujete?

Zajímají mě retinované zuby. Vlastně mě k tomu na přelomu tisíciletí přivedla náhoda. Navštívila nás pacientka, která měla retinovaný špičák ve velmi nevýhodné, skutečně zvláštní poloze. Typický postup začíná chirurgickým výkonem, kdy se zub v kosti obnaží, aby se na něj dal nalepit ortodontický zámek, pomocí kterého se zub táhne do dutiny ústní. Pacientka byla na operaci, ale chirurgovi se nepodařilo špičák v kosti najít. Pátrali jsme a pátrali a já jsem z literatury zjistila, že by nám mohlo pomoci CT vyšetření. Náš tehdejší přednosta prof. Vaněk mě seznámil s kolegou doc. MUDr. Petrem Krupou, CSc., který byl přednostou Kliniky zobrazovacích metod LF MU a FN u sv. Anny v Brně. Doslova renesanční člověk, otevřený všemu, s obrovským přehledem. Pro můj nápad se nadchl, přesvědčili jsme pacientku – a právě díky tomuto vyšetření se podařilo zub přesně lokalizovat a posléze léčit. Nejspíš jsem byla první v republice, kdo začal CT vyšetření v těchto případech už před čtvrt stoletím používat.

Již ve své atestační práci jsem se zabývala možnostmi využití CT například u retinovaných, neprořezaných či nadpočetných zubů. Soustředila jsem se na vše, s čím se můžeme setkat uvnitř čelisti a souvisí to s ortodontickou léčbou a nutností léčebného řešení. Zprvu jsme využívali CT přímo na zmíněné Klinice zobrazovacích metod. Představovalo to značnou časovou náročnost, nicméně mě to velmi bavilo a odborně dlouhodobě směřuji právě k této problematice.

Od roku 2003 stojíte v čele ortodoncie na brněnské stomatologické klinice a současně tam přednášíte. Jaký vývoj v přípravě budoucích zubních lékařů jste za těch více než dvacet let zaznamenala?

Úplně stručně: vedle pregraduálního zajišťujeme i postgraduální studium, kdy se zpravidla šestice zubních lékařů připravuje k atestační zkoušce po absolvování zmíněného tříletého studia, tedy s dlouhodobou stáží na naší klinice. Věnuji se také těm, kteří chtějí prohloubit svou odbornost ve vědeckém směru, to je získat titul Ph.D. V současnosti rozvíjíme systém motivačních odměn, abychom stabilizovali naše mladé lékaře pro jejich další aktivní pobyt a výuku na klinice. Ovšem teprve budoucnost ukáže, jestli to bude stačit.

Jak vnímáte ortodoncii v sousedství dalších stomatologických oborů?

Předpokládám, že základ našich pacientů budou stále tvořit děti. Máme samozřejmě dospělé pacienty, kterých postupem let přibývá. Jejich motivace jednoznačně směřuje k estetice chrupu. Existuje také menší množství klinických případů, kdy je třeba řešit funkčnost chrupu, a to většinou ve spolupráci s dalšími stomatologickými a medicínskými obory. Tam je důležité, aby ortodontista byl hned na začátku léčby přizván do multioborového týmu. Pro úspěšné plánování a výsledek je to zpravidla zcela nezbytné.

Kdy má praktický zubní lékař poslat pacienta ke specialistovi, tedy ortodontistovi?

Začátkem roku 2024, s třetím číslem LKS, jsme jako Česká ortodontická společnost rozesílali leták s titulem „Kdy (ne)odeslat na ortodoncii?“. Text je dostupný na webu komorového měsíčníku LKS, tedy www.lks-casopis.cz. Celé to funguje na základě konsensu, z něhož vyplývají konkrétní diagnózy. Včetně toho, kdy je třeba léčbu začít, nebo kdy je s ní možné vyčkat.

Provozuji souběžně privátní ambulanci a musím říct, že si nejsem jistá, zda se náš edukativní záměr ujal v praxi. Nadále k nám telefonují a chodí pacienti bez diagnózy od praktického zubního lékaře. Vyvstává tedy otázka, jestli se tato snaha ortodontické společnosti vůbec prosadí. My především usilujeme o to, aby se pacienti s nějakou závažnou a často relativně neodkladnou diagnózou dostali k ortodontistům včas. Věřím, že je to otázka času, než se navrhovaný systém odesílání pacientů na ortodoncii zaběhne v praxi.

Na druhou stranu řada ortodontistů má velmi dlouhé objednací doby pro nové pacienty. Myslím si, že to není dobře. Musím vzpomenout doporučení doc. Jedličkové, které nás učila: Když zavolá pacient, měli byste se na něj alespoň podívat. Nejpozději do tří měsíců. Měli bychom brzy zjistit, jaký má pacient problém, jak je jeho diagnóza komplikovaná a závažná – a zejména jak naléhavé, neodkladné je zahájení ortodontické léčby.

Jak funguje spolupráce ortodontistů s ostatními obory?

Je extrémně důležitá. Jak už jsem řekla, od samého počátku. Aktuální je také otázka finanční náročnosti. Může se stát, že protetické řešení u dospělých pacientů nakonec vyjde laciněji a třeba se realizuje v kratší době než v mnoha směrech náročnější ortodontická léčba. Obecně si myslím, že spolupráce s ostatními specialisty zubního lékařství je na vysoké úrovni. Určitě na to má vliv kvalita vzdělávání studentů. Ale i množství odborných akcí, díky kterým si zubní lékaři mohou svou odbornost a dovednosti neustále zlepšovat.

Je ortodontista skutečně tak privilegovaným odborníkem? Kdy ho reálně může nahradit praktický zubní lékař? Tedy zdali...

Počet ortodontistů se neustále zvyšuje, i když ne rovnoměrně po jednotlivých regionech. Co se týká odbornosti, osobně jsem zastáncem zmíněné tříleté přípravy završené atestační zkouškou. U této zkoušky musí kandidát prokázat hluboké znalosti. Dále musí obhájit odbornou práci. V současnosti jsou odborné atestační práce na velmi vysoké vědecké úrovni. Kandidáti musí také připravit kazuistiky svých pacientů a obhájit před komisí způsob a postup léčby. Tato tříletá příprava na akreditovaných pracovištích je náročná, avšak vede k vysoké kvalifikaci ortodontických specialistů.

Myslím si, že není v podstatě možné, aby praktický zubní lékař reálně zvládnul nějakou část ortodontické práce. Jistě, měl by zvládnout diagnostiku. Ale vlastní léčba je tak variabilní, obsahuje takové množství faktorů, které ji ovlivňují, že podle mých zkušeností musí být nezbytně předána a svěřena do rukou specialisty.

Samozřejmě je tu otázka fóliových aparátů. Tedy to, zda by jejich aplikace mohla zůstat u praktických zubních lékařů. Řekla bych k tomu asi tolik: s tím, co znám za čtvrt století práce v ortodoncii, bych se jako zubní lékařka v terénu ke specializované léčbě neodvážila. A upřímně bych se divila těm lékařům, kteří by tuhle odvahu našli. Vím, je to diskutované téma: zda by jednodušší věci zvládli svými silami. Ale položme si otázku: Co je to ta jednoduchá léčba, co je ten jednoduchý ortodontický problém v ústech pacienta? Odpověď se bude hledat velmi těžko.

Co pro vás znamená ortodoncie dnes?

Ortodoncie je nádherná disciplína, z mnoha úhlů pohledu. Pro stomatologa, který se chce věnovat jak pacientům, tak vědecké či pedagogické práci. V každém směru je to komplexní a krásný, naplňující obor, zkrátka láska na celý život.