LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Ortodontista MUDr. Jiří Petr není z dynastie lékařů. Pochází z hudební rodiny. Maminka je klavíristka. Jeho otec, hudební skladatel Zdeněk Petr, složil s textařem Vladimírem Dvořákem legendární Píseň pro Kristýnku, kterou jste v podání Waldemara Matušky určitě někdy slyšeli. MUDr. Jiří Petr je mezi našimi stomatology známý i jako organizátor a průkopník moderní ortodoncie u nás. V letech 2004 – 2016 stál v čele České ortodontické společnosti, na jejímž vzniku se hned po listopadu 1989 aktivně podílel, když provázal spolupráci exprezidenta tehdejší Lékařské komory stomatologů MUDr. Jiřího Pekárka s věhlasným a zavedeným pracovištěm olomoucké stomatologické kliniky vedeným prof. MUDr. Milanem Kamínkem, DrSc. Předsedal také oblastní stomatologické komoře v Praze 5 a působil jako člen sněmu ČSK. Mimo jiné byl prezidentem prvního společného kongresu České ortodontické společnosti a Slovenské ortodontické společnosti roku 2002 v Bratislavě.

MUDr. Jiří Petr. V letech 2004–2016 předseda České ortodontické společnosti.

Proč jste si, pane doktore, zvolil právě ortodoncii?

Když nám na přírodovědném gymnáziu náš profesor na biologii Vaníček ukazoval, jak chodí srna, tak mě to tak vzalo, že jsem chtěl na medicínu. (Pozn. LŠ: Pan doktor se hbitě vymrštil ze židle a na jednom volném metru čtverečním svého kabinetu předvedl nádhernou etudu plavných pohybů srny...) To byl úplný začátek. Na všeobecnou medicínu ale už nebrali, tak mě vzali na zuby. To bylo v roce 1975. Měli jsme tam, tedy na pražské fakultě, prima partu – MUDr. Jiří Nožička, pak jeden kamarád z Děčína, MUDr. Vítězslav Charvát, později také ortodontista, a další. Náš lektor anatomie byl pozdější profesor MUDr. Leo Lemež, DrSc. Velice důkladný, skvěle nás orientoval v anatomii. Náš kroužkový vedoucí byl tehdy asistent, později přednosta patologického ústavu prof. MUDr. Ctibor Povýšil, DrSc. Velmi vlídný, držel nad námi ochrannou ruku.

Nakonec jsem tedy nepřestoupil na všeobecný směr, ale vystudoval stomatologii. Samozřejmě jsem chtěl zůstat v Praze. Po fakultě jsem nastoupil na kliniku do Kateřinské, ale pod podmínkou, že musím v termínu složit atestaci. V roce 1983 se mi to podařilo. Za odměnu jsem byl vyslán na ortodoncii. Tehdy opravdu hodně nevděčný obor. Potkal jsem tam ale dva dobré kolegy, Jirku Dosoudila a Mirka Rejchrta. Naším šéfem byl vynikající prof. MUDr. Jaroslav Toman, DrSc. S tím jsem ale měl malý zádrhel, ještě z fakulty. My jsme tehdy jako studenti, pomvědi, s Jiřím Nožičkou spolupracovali na nějakém onkologickém výzkumu u MUDr. Jiřího Mazánka a chodili se také dívat na operace. Později jsem se přednostovi stomatologické kliniky profesoru Tomanovi svěřil, že maxilofaciální chirurgii dělat nechci a nebudu. Byla to na mě příliš razantní stomatologická oblast. Pana profesora Tomana, který žil a dýchal zejména onkologickou orofaciální chirurgií, se to trošku dotklo. I to byl pak jeden z důvodů, proč jsem musel na tu ortodoncii. Samozřejmě chyběly materiály, teprve vznikalo know-how, improvizovalo se. Pár rovnátek jsme nasadili, učili jsme se extrahovat. Spolupráce s maxilofaciálními chirurgy se objevovala spíš výjimečně a probíhala jaksi bez nadšení. Bylo to dost náročné období.

Nakonec mi jednoho dne nabídli místo ortodontisty v Praze 5 a já skončil na detašovaném pracovišti ve Stodůlkách, v takovém paneláčku, v populární kostce. Soustředila se tam celá ortodoncie pro Prahu 5. Zůstal jsem tam ještě i chvíli po revoluci. Než jsem si roku 1994 otevřel ordinaci v Uruguayské.

Naznačil jste, že spolupráce ortodontisty a chirurga byla v osmdesátých letech jen příležitostná. Kdy se to změnilo?

Koncem devadesátých let minulého století mě vyzval prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., abych mu na klinice pomohl rozhýbat ortodontické oddělení. Existovala tam i podnětná mezinárodní spolupráce s dr. Stephenem Williamsem, původem z Anglie, který tehdy působil v Dánsku. Ten nás hodně naučil. Nakonec tahle aktivita skončila, ale tým externích lékařů-lektorů ortodoncie, jak jsme ho dali s prof. Mazánkem dohromady, funguje a samozřejmě v personálních obměnách se vyvíjí dosud.

Zásadní pro mě bylo, když se po roční stáži v roce 2000 vrátil z Velké Británie současný přednosta stomatologické kliniky VFN v Praze prof. MUDr. et MUDr. René Foltán, Ph.D. Doslova nás vyhecoval, že bychom měli dělat ortognátní chirurgii. A otevřít poradnu pro pacienty. Měl jsem už trochu zkušeností. Spolupracoval jsem předtím s doc. MUDr. Jiřím Rambou, DrSc., a MUDr. Petrem Schützem, což byli chirurgové z Motola, a později s nynějším docentem MUDr. Oliverem Bulikem, Ph.D., z brněnské kliniky. Slovo dalo slovo a my jsme s prof. Foltánem začali organizovat kurzy. Za osmnáct let se jich uskutečnilo asi dvacet, a tak dnes už u nás ortodontisté vědí, jak vzájemná mezioborová spolupráce může vypadat.

A jak to tedy funguje?

Nejčastěji tak, že pacient přijde k ortodontistovi, a má nějaké křivé zuby. Nebo dokonce se mu nelíbí čelist, tedy vlastně obličej. Ortodontista řekne: Aha, tady je skeletální vada. Tak. Já sice tyhle zuby mohu narovnat, ale ten problém tím nevyřeším. Je třeba, aby pomohl čelistní chirurg. Když pacient souhlasí, připravíme dokumentaci a pacient od nás putuje na konzultaci k některému ze spolupracujících chirurgů. U nás typicky k prof. Foltánovi, MUDr. Vladimíru Machoňovi, MDDr. Josefu Šebkovi... Tam si pacient poslechne i názor z druhé strany. Proberou tam můj ortodontický návrh řešení, a pak už je na pacientovi, jak se rozhodne. Nakonec zpracujeme léčebný plán a můžeme začít. Takovým způsobem funguje pro terénní ortodontisty na ortodontickém oddělení stomatologické kliniky v Kateřinské (a také na těchto odděleních v jiných městech) každý týden ortognátní poradna, které se účastní několik zkušených chirurgů a ortodontistů.

Operační termíny na naší klinice bývají za 2 – 3 roky. Poté, co jsou vykonány přípravné práce u nás na ortodoncii. Obvykle chrup pacientovi nejprve narovnáme, dekompenzujeme. Příroda se totiž už postarala, aby zuby i při té anomálii nějak fungovaly. My musíme zuby přizpůsobit tak, aby byly v čelisti vyrovnané, v duchu toho, kam směřujeme. Následuje operace a pacient se samozřejmě vrací zpátky k ortodontistovi. Přichází finishing. Vše doladíme, aby to dobře kousalo, pacient měl hezký úsměv, nešišlal. Samozřejmě zajistíme retenci.

Vedle klasického tříetapového systému existuje už také systém surgery first. To se hned operuje a pak se rovná. Léčba je kratší, ovšem složitější na přípravu. Chce to dobrou diagnostiku, výtečného operatéra a erudovaného ortodontistu.

Základem úspěchu celého systému je ovšem dobrá spolupráce ortodontistů a praktických či dětských zubních lékařů.

Komunikace zejména s dětským a praktickým zubním lékařem je aktuální téma moderní ortodoncie a v posledních letech se na tom nejvíc podepsal MUDr. Ivo Marek, Ph.D., který usiluje o to, aby interdisciplinární spolupráce byla naprosto běžnou součástí naší léčby. Samozřejmě, praktický nebo dětský zubní lékař může indikovat určité vady – ale pak musí poslat pacienta k ortodontistovi. Pokoušet se o léčbu bez odborné erudice naší specializace, to považuji za velmi riskantní a neodpovědné. Ostatně už dvě desetiletí u nás běží vzdělávací systém, kdy zubní lékař absolvuje tři roky nepřerušené stáže na ortodontickém pracovišti.

Rád bych v této souvislosti vyzdvihnul vynikající osobnost našeho oboru, prof. MUDr. Milana Kamínka, DrSc., jehož rozvaha, odbornost a prozíravost stály u zásadních a progresivních změn tohoto oboru vlastně po celé uplynulé půlstoletí. Patří mu za to náš velký dík! Mimochodem, byl to také pan profesor, který mě motivoval, abych v roce 1996 ukončil spolupráci s pojišťovnami a celý svůj ortodontický projekt převedl výhradně na přímé platby pacientů. Samozřejmě se ve mně tloukly tři momenty: etika, odbornost a ekonomika. Ty spolu ale asi zápasí u každého, ať má za sebou pojišťovnu, nebo nemá. A mně to pojišťovna hrozně komplikovala. Proto jsem pojišťovny opustil a začal budovat celé pracoviště bez nich tak, aby fungovalo s perspektivou. Dnes vím, že ceník je potřeba vytvořit s rozmyslem, aby ceny odpovídaly zákonným normám a zároveň aby je pacient akceptoval. Cenu konstruuji tak, abych kvůli ekonomice neustupoval v tom základním, tedy etice a odborné úrovni. Chci dát pacientovi to nejlepší. Ze svého pohledu a v souladu s jeho představou. Nesu i odpovědnost za jedenáct zaměstnanců.

Nastal v ortodoncii nějaký výrazný okamžik zlomu?

Pro mě určitě a zmíním jich hned několik. 1) Sametová revoluce, 1989. Totální změna, česká ortodoncie ztratila odborná, technická i ekonomická omezení. 2) Digitální fotografie, 1999. Možnost okamžité prezentace, sdílení s kolegy. 3) Počátek rozvoje moderní spolupráce ortodoncie a ortognátní chirurgie, 2000. 4) Digitální rentgenový snímek, 2006. Pro mě další revoluce, rozvoj interdisciplinární spolupráce. 5) V roce 2011 mě kolega Ivo Marek přesvědčil na technologii snímatelných estetických fólií. To byla pro mě a moje pacienty zásadní změna. 6) Intraorální skener, leden 2016, neskutečná pomoc především při léčbě foliovými aparáty. 7) Nejčerstvější okamžik zlomu v mojí práci představuje od podzimu 2018 3D rentgen.

Jak si dnešní ortodontista poradí s neúspěchem?

Musíme samozřejmě rozlišovat. Něco udělám a ono se mi to zbortí. Chyba jde za mnou, bezplatně ji opravíme.

Druhý případ je komplikovanější. Pacient po mnoha letech přijde s reklamací. Že došlo k nějakým změnám. Jenže ty změny jsou vývojové. Na to se pak musíme podívat jako na novou věc. Musí se rozlišit, jde-li o mou chybu, nebo o nástrahy přírody.

Pokud se týče stability léčebného výsledku, mám, obecně řečeno, rád kšandy i pásek. Tedy raději více retence než méně. Používám léčebné metody, které vycházejí z komplexní diagnostiky s cílem od základu problém odhalit a popsat. Snažíme se neznásilňovat přírodu. Musíme jí v zásadě vyhovět a jen se s ní trošku začít přetlačovat při hledání optimálního finálního řešení. Cílem je dosáhnout trvalé stability a výborného výsledku ve všech funkcích. Objevují se samozřejmě situace, kdy tu přírodu jako ortodontista nemilosrdně přetlačím. A výsledek je perfektní. Jenže ty svaly jsou tak silné, že nám skvělou práci budou časem kazit a vracet všechno do původního stavu. Proto je třeba předvídat a předem s pacientem dohodnout, zda po aktivní léčbě, tedy vlastním rovnání chrupu, strpí do konce života stabilizační drátky neboli fixní retainery nebo dokonce že na noc bude celý život nosit rovnátko. Někdo řekne: ano, beru, mně to nevadí. Bohužel, ne každý pacient dobře odhadne svoje skutečné odhodlání se dlouhodobému režimu přizpůsobit. To je pak lepší ten, kdo si na takový závazek prostě netroufne – a rovnou to řekne. Pak většinou zvolíme kompromisní, méně náročnou variantu. Nejlepší léčebný plán je ten realistický.

Komu svoje celoživotní dílo předáte?

Moje dcera absolvovala specializační studium ortodoncie na Vinohradech v rozštěpovém centru u kolegyně MUDr. Magdaleny Koťové, Ph.D., a atestovala na podzim 2019. Sbírá zkušenosti na jiných pracovištích. V budoucnu s ní počítám v naší praxi.

Jsou tu ale také studenti-lékaři v přípravě na atestaci. Mám to štěstí, že jim mohu svoje know-how předat. Otevřeně. Od roku 1999 pracuji jako externí učitel lékařů ve specializačním studiu na ortodontickém oddělení stomatologické kliniky v Kateřinské. A při návštěvě mojí ordinace uvidí teorii v praxi. Přesvědčí se, že ty věci a postupy fungují i na našich pacientech. Učit – to je pro mě velká radost.

19. 12. 2020

LKS 12/2020

Print: LKS. 2020; 30(12): S176 – S177

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: