Dále oznamuje, že je činným od r. 1879 jako zubní lékař v Praze. Tři léta po ukončení studia strávil jako operační elév chirurgické kliniky a poté byl povolán jako vojenský lékař při obsazování Bosny a Hercegoviny. Pokud se týká jeho vědecké práce, uvádí, že se věnoval mikroskopickým studiím tvrdých zubních tkání, což je obsahem jeho habilitační práce. Na zasedání profesorského sboru 15. prosince 1883 přednesl Nessel její teze pod názvem „Racionelní léčení kariesních zubů“. V zápisu z tohoto zasedání čteme mimo jiné:

„Caries vzniká organickou kyselinou, jejíž chemická podstata dosud určena nebyla. To umožňuje bujení prvků infekčních, čímž rozpadávání zuboviny se urychluje. Přecházeje k léčbě praví přednášející, že karies zubu není schopna napravení. Léčení může k toliko k tomu směřovati, aby caries ve svém postupu zadržána byla. Zubní kaz není schopen zhojení a vzniklý defekt nemůže být nahražen zubovinou, jak by snad z analogie z kostí bylo možno očekávat.“

Vedle skutečnosti, že zápis uvádí formu „caries“ a v další větě „karies“, to vše ženského rodu, je zajímavé, že později E. Nessel hledá vysvětlení vzniku zubního kazu ve své „vitální teorii“.

Habilitován byl v lednu 1884 a pokračuje ve své činnosti v zubním ambulatoriu (přesný název: C. k. ambulatorium pro nemoci zubů české lékařské fakulty), které od r. 1892 sídlilo ve Vodičkově ulici v domě „U Hopfenštoků“. Je to pracoviště, kde se na pedagogické práci s E. Nesselem podílí i Mořic Baštýř, dále jeden asistent a dva demonstrátoři.

V r. 1906 opouští budovu na rohu pražské ulice Viničné dětská klinika. Je to místo, kde se protínají ulice Viničná, Kateřinská, Lipová, U nemocnice a Benátská. Dům byl proto nazýván „Na Křižovatce“. Do opuštěných prostor domu se stěhuje zubní ambulatorium, které se v budově dělí o místo s ambulatoriem laryngologickým. Tam Nesselovo pracoviště využívá první a druhé patro, kde své místo nalezl operační sál, deset křesel určených pro ošetřování zubů a jedna místnost pro práce protetické. Pro pacienty byla k dispozici čekárna, zapisovací síň a nechyběl ani prostor pro sbírky a přístroje. Výuce studentů sloužila malá posluchárna pro třicet osob.

E. Nessel vydává v r. 1895 učebnici „Zubní lékařství“ pro ty „kdož se odborníky státi hodlají a pro ně tato kniha znamená úvod do praxe zubolékařské.“ Nesselovy formulace v jednotlivých kapitolách jsou velmi výstižné. Pulpitické bolesti líčí takto: „Bodavé, škubavé, trhavé bolesti, které se záhy stávají bludivými, vystřelujícími jako blesk, proletující drahou 2. nebo 3. větve, podle toho, do které čelisti zub schvácený náleží, stále většího a většího rozsahu nabývajíce, později po trvání celého pochodu v drahách obou větví bloudí, dospívajíce zvláště noční dobou k největší své intensitě s denním poměrným klidem.“

Popisuje i ošetření kořenových kanálků zejména u frontálních zubů „jejichž zachování nemocným téměř vždy na srdci leží“. Opatrně trepanuje pomocí „stroje vrtacího dřeňovou dutinu, tak aby piliny nebyly vtlačeny do dřeňové dutiny“. Aby se přesvědčil, že zprůchodnil celý kanálek, zavádí do něho žíni, neb jemnou štětičku tak hluboko, až nemocný sebou trhne, což je znamení, že proniklo otvorem na hrotu kořene.

Zamýšlí se znovu nad vztahem celého organismu k zubnímu kazu a tak formuluje již zmíněnou „vitální teorii“. Podle ní s krevním zásobením pulpy do ní přicházejí i ionty kalcia a ty z pulpy prostřednictvím dentinových tubulů pronikají do zuboviny. Vznikne-li v organismu nedostatek vápníku, je stejnou cestou vápník z dentinu opět odčerpáván. Tak se vytvářejí podmínky pro vznik zubního kazu. Tato teorie ale nebyla přijata ani Nesselovými žáky a nástupci – nejvýmluvnější doklad její slabiny je, že retinovaný zub nikdy není postižen kazem, neboť není ve styku s ústní dutinou a jejími mikroorganismy.

Nesselovy další časopisecké publikace se věnují neuralgii trigeminu, odontogenním sinusitidám, osteomyelitidám a tehdy nepříliš vzácným luetickým osteonekrozám.

Eduard Nessel soustavně pečoval o rozšíření a vylepšení zubního ambulatoria. Když se z budovy odstěhovalo laryngologické ambulatorium, Nessel ihned uvolněné místnosti obsadil, aniž čekal na povolení. To mu přineslo pozvání „na kobereček“ a nepříjemnosti s nadřízenými.

Profesor Eduard Nessel odchází na odpočinek v roce 1920 a krátce poté 8. května téhož roku umírá.

Michal Navrátil, autor „Almanachu českých lékařů“, o Eduardu Nesselovi napsal: „Jako reprezentant oboru, jehož velká část je umění, dovedl vždy uhájiti si vedle technické zručnosti, která jinde svádí ráda k obchodnímu těžení, čistou tógu nezištné vědy.“

Poznámka redakce:

Připomeňme, že E. Nessel stál také u zrodu prvního Spolku zubních lékařů v Čechách, o němž je zmínka v rubrice „Jak nás vidí“ v tomto vydání LKS na str. S148. Poté byl v r. 1897 jedním ze zakládajících členů Spolku českých zubních lékařů, který vstoupil do mezinárodní federace FDI už v r. 1901, tedy záhy po jejím založení v Paříži. K tradici tohoto spolku se hlásí také Česká stomatologická komora, která v r. 1997 uspořádala oslavy 100. výročí založení Spolku českých zubních lékařů, jejichž součástí byla také velká – a návštěvnicky velmi úspěšná – historická výstava v Národním technickém muzeu.

Fotogalerie