LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Souhrn: První sdělení ze seriálu Ergonomie v ordinaci zubního lékaře pojednává v úvodu o historii a vývoji ergonomie, základních i speciálních oblastech ergonomie a organizacích, které se touto problematikou zabývají. Dále krátce informuje o onemocněních pohybového aparátu z nadměrné pracovní i nevhodné mimopracovní zátěže. V prevenci vzniku obtíží hraje důležitou úlohu pracovní pozice zubního lékaře vůči pacientovi. Vlastní postura, neboli držení těla lékaře při práci, vychází z pozice aktivního, stabilizovaného sedu. Pro pohodlí pacienta a uplatnění ergonomických zásad při práci je pacient polohován do supinální nebo semisupinální polohy. Pro zachování pracovního pole ve středu těla ošetřujícího lékaře je třeba využít i polohování hlavy pacienta. Závěr první části tvoří desatero zásad pro práci s minimální zátěží pohybového aparátu.

Klíčová slova: ergonomie, zubní lékař, postura lékaře, poloha pacienta

Ergonomics in the dental office / Part I.

Review article

Summary: The first article of the series Ergonomics in the dental office deals with the history and development of ergonomics, basic and special ergonomic branches and about ergonomics organisations Brief information is given about musculoskeletal disorders associated with on-the-job overloading and unsuitable off-the-job loading. The position of the dentist towards the patient plays an important role in the prevention of these problems. The correct posture is derived from an active stabilised sitting position. The patient is set into supine or semisupine position to increase his comfort and to enable an application of the ergonomic principles. The working field should be situated in the centre of the body. This can be achieved by adjusting the patient’s head. The conclusion of the first part brings ten principles of work with minimal loading of the musculoskeletal system.

Key words: ergonomics, dental practitioner, dentist’s posture, patient’s position

Úvod

Z výsledků dotazníkového šetření provedeného mezi českými zubními lékaři vyplynulo, že téměř 90 % respondentů získalo v minulosti informace o ergonomii v zubním lékařství a že převážná většina jich pracuje s technickým vybavením, které ergonomické pojetí práce umožňuje. Přesto 96,9 % zubních lékařů uvedlo za poslední rok obtíže s pohybovým aparátem. Obtíže střední nebo velké intenzity, u kterých lze předpokládat již značný vliv jednostranné, statické a kumulativní zátěže při výkonu povolání, přiznalo v posledním roce téměř 70 % dotázaných žen a bezmála 60 % mužů (1). Lze tedy usuzovat, že znalosti a možnosti pracovat „ergonomicky“ naši zubní lékaři mají, ale chybí jim informace, jak s nimi naložit.

Cílem naší práce je připravit souhrn informací, rad a doporučení pro praktickou aplikaci ergonomických zásad práce v zubním lékařství. V úvodním sdělení se dotkneme krátce historie ergonomie a zaměříme se zejména na pracovní pozici lékaře, polohu pacienta a správné držení těla (posturu) lékaře při práci. Následné sdělení se bude týkat umístění instrumentária, pracovního prostředí a managementu práce s ohledem na ergonomii. V závěrečné části tohoto seriálu doporučíme sérii vhodných relaxačních cvičení, která lze provádět přímo v průběhu pracovní doby.

Historie ergonomie

Pojem ergonomie je převzat z anglického slova „ergonomics“. Vznikl spojením řeckých slov ergo (práce) a nomos (zákon, pravidlo, systém). Práce jako plánovitá činnost člověka začala být v 19. století v době průmyslové revoluce mechanizována a člověk byl nucen se přizpůsobovat a vyrovnávat zvýšenému výkonu nástrojů a strojů, mnohdy nad své biologické limity. Do rozvoje ergonomie významně zasáhla 2. světové válka, při které byly zkoumány vztahy a limity člověka při práci s nástroji a technikou v extrémních válečných podmínkách (2).

Počátky ergonomie jako vědní disciplíny tedy sahají do 20. století, kdy spojením názorů odborníků z mnoha vědeckých disciplín byla hledána pravidla, normy a zákonitosti, jak přizpůsobit nástroje a stroje člověku a zvýšit tak jeho výkonnost bez překročení jeho biologických limitů a poškození zdraví.

Do vývoje této vědní disciplíny vstoupila antropometrie, anatomie, hygiena, pracovní právo, ekonomie, sociologie, ale i psychologie a technické vědní obory. Významným rokem pro rychlý rozvoj ergonomie pro všechny oblasti lidské práce se stal rok 1949, kdy byla ve Velké Británii ustanovena interdisciplinární skupina odborníků zabývající se touto vědní disciplínou. V roce 1950 byl zaveden pojem ergonomie.

V průběhu dalších let se formovaly profesní organizace v Evropě i v zámoří. International Ergonomics Associati on (IEA) byla založena v roce 1961 ve Švédsku (3). V rámci Evropy působí Federation of European Ergonomics Societies (FE ES). V naší republice vznikla v roce 1970 Československá ergonomická společnost a v roce 1993 Česká ergonomická společnost (ČES).

IEA definovala v roce 2000 v San Diegu ergonomii jako vědeckou disciplínu, která aplikací vhodných metod, teorií a dat zlepšuje lidské zdraví, pohodu, zajišťuje bezpečnost a optimalizuje výkonnost člověka, přispívá k řešení designu a hodnocení práce, úkolů, produktů, prostředí a systémů tak, aby tyto byly kompatibilní s jeho potřebami, schopnostmi a výkonnostním omezením (4).

Problematikou ergonomie v zubním lékařství se zabývá European Society of Dental Ergonomics (ESDE), založená v roce 1987 v Německu. Úkolem této společnosti je vytvářet pracovní standardy, kritéria a parametry pro ergonomickou práci zubního lékaře, spolupracovat s výrobci zubních souprav, přístrojové techniky a instrumentária a stanovit a sjednotit podklady pro výuku ergonomie studentů zubního lékařství i lékařů, kteří již své povolání vykonávají.

Ergonomie jako vědní disciplína je v současné době uplatňována prakticky ve všech oborech lidské činnosti a lze ji rozdělit na oblasti základní a oblasti speciální.

Mezi základní oblasti ergonomie patří ergonomie fyzická, kognitivní a organizační. Fyzická ergonomie zahrnuje antropometrii, anatomii, fyziologii a biomechaniku ve vztahu k lidské práci a zabývá se i vlivem pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví člověka. Zkoumá soubor onemocnění, u kterých lze předpokládat negativní ovlivnění zdraví pracovním výkonem. Kognitivní ergonomie zahrnuje mentální procesy, jako je percepce, paměť, stres a psychické zatížení, jejich vliv na pracovní výkon a výskyt onemocnění spojených s výkonem povolání. Organizační ergonomie navrhuje plánování práce, režim práce a odpočinku, zásady práce v kolektivu, vyplnění volného času, relaxaci a trénink, vše s cílem zvýšit pracovní výkon člověka při zachování pracovního pohodlí a zdraví.

Ze speciálních oblastí ergonomie se zubního lékařství dotýká myoskeletální ergonomie, která se zabývá onemocněním pohybového aparátu, zejména páteře a horních končetin, plynoucím z profesionálně podmíněné nadměrné jednostranné zátěže (5).

Při dlouhodobém a denně opakovaném způsobu práce v jednostranném statickém zatížení vzniká nebezpečí vzniku souboru patologických stavů s bohatou symptomatologií a multifaktoriální etiologií, postihující svaly, šlachy, nervy a podpůrné struktury, které se označují jako Work-related Musculoskeletal Disorders (WRMSDs) nebo též Musculoskeletal Disorders (MSDs), ale také Cummulative Trauma Disorders (CTD) (6).

Výkon povolání zubního lékaře je spojen s nahromaděním nepříznivých faktorů, které k rozvoji WRMSDs přispívají. Zubní lékař denně pracuje fixován v dlouhodobé statické pozici, používá opakované pohyby s malou variabilitou, koncentruje se na detail v malém, obtížně dostupném pracovním poli, pracuje s malým instrumentáriem, často však za použití značné/nemalé síly. Ve snaze detailně přehlédnout pracovní pole se zubní lékař opakovaně dostává do vynucené, mnohdy bizarní pracovní polohy spojené s jednostranným zatížením, sklonem a rotací trupu, elevací paží a nadměrným sklonem a rotací hlavy (obr. 1), (obr. 2). Valachová konstatuje, že projevy WRMSDs trpí dva ze tří zubních lékařů (7).

Kromě již jmenovaných faktorů hrají při rozvoji WRMSDs roli predispoziční faktory, jimiž jsou věk, předchozí onemocnění či úraz pohybového aparátu i některá celková onemocnění (8). Rozvoj a intenzitu vnímání bolesti spojené s přetěžováním pohybového aparátu významně ovlivňuje též psychická nepohoda a stres (9). Další rizikové faktory je třeba hledat i mimo pracovní proces. Jsou jimi nevhodné posilování, nadměrná zátěž krku a horních končetin při práci s počítačem v ordinaci i mimo ni, zatěžování kloubů ruky a zápěstí extrémním výkonem ručních prací (háčkování, pletení, drobné modelářské práce apod.) (10). Další častou chybou je podcenění subjektivních obtíží a s tím spojený pozdní záchyt onemocnění, dále také samoléčení bez odborného vedení, neboť zubní lékaři mnohdy považují obtíže s pohybovým aparátem za samozřejmou a nevyhnutelnou součást svého povolání. Mnozí zubní lékaři též podceňují ergonomickou skladbu a řazení jednotlivých výkonů během pracovního dne a nedopřejí svým přetíženým svalovým skupinám dostatečný odpočinek a relaxaci během pracovní doby.

Kromě pohybového aparátu jsou u zubních lékařů nadměrně zatěžovány oči a sluchový aparát. Při výkonu povolání vsedě je omezeno rozevření hrudníku při dýchání. Nelze podcenit ani ohrožení infekcí při styku s aerosolem, slinou či krví pacienta. Pestrost užívaných dentálních materiálů a ochranných pomůcek může vyvolat i alergické reakce.

Reakce každého jedince na nepříznivé zatížení při pracovním výkonu je však zcela individuální a míra jeho odolnosti je dána poměrem mezi genetickou predispozicí a životním stylem.

Pracovní pozice zubního lékaře vůči pacientovi

Zubní lékař volí pro výkon svého povolání některou z uvedených kombinací pracovních pozic vůči pacientovi. První kombinací, která přetrvává i v současnosti u starších zubních lékařů, je stojící lékař a sedící pacient. Tato pozice přetěžuje bederní páteř, neboť lékař je nakloněn vpravo, avšak jeho trup je rotován vlevo. Zatěžuje proto více pravou kyčli a koleno, což představuje větší nebezpečí pro vznik varixů, zejména na pravé noze. Pozitivem je, že lékař může volně přecházet kolem pacienta z pozice vedle pacienta až do pozice za hlavou. Nadměrný zdvih paží při práci lze omezit dobře volenou výškou, v níž je pacient posazen a do níž se lékaři promítá pracovní pole. Pro ošetření chrupu v dolní čelisti je třeba umístit pracovní pole do výše lokte lékaře, u ošetření chrupu v horní čelisti je pracovní pole ve výši ramen lékaře. Pacient sedí obvykle ve vzpřímené pozici nebo ve sklonu trupu dozadu v úhlu 25° až 45° od vertikální roviny.

Další kombinaci, z hlediska ergonomie nejméně výhodnou, představuje sedící lékař a sedící pacient. Úhel sklonu trupu sedícího pacienta bývá větší, mezi 35° až 60°. Přístup lékaře k pracovnímu poli je velmi omezen a navádí lékaře pracovat z pozice vedle hlavy pacienta, nebo dokonce z pozice před hlavou pacienta se stehny podél zubní soupravy, kdy dochází k nadměrnému vychýlení trupu vpravo. Ošetřující sice pozicí vsedě odlehčí kyčlím, kolenům a žilnímu systému dolních končetin, ale dochází k tomu za cenu nadměrného úklonu a rotace trupu s jednostranným zatížením bederní páteře. Hlava lékaře je vychýlena a rotována. Dosáhnout pracovního pole pro detailní práci znamená u sedícího pacienta téměř vždy nadměrný zdvih ramen a loktů lékaře, zejména při ošetření v horním zubním oblouku v přímém i nepřímém obraze.

Poslední, z ergonomického hlediska nejčastěji doporučovanou kombinací, je sedící lékař a ležící pacient. Z našeho šetření vyplynulo, že přestože při práci sedí téměř polovina dotázaných lékařů, ležícího pacienta ošetřuje pouze 29 % z nich, převážně mladšího věku (11). Protože tato pozice skýtá největší možnosti práce dle ergonomických pravidel, popíšeme detailně zásady pro správnou posturu, tedy držení těla lékaře při práci, a doporučená umístění lékaře vůči hlavě ležícího pacienta.

Základním pravidlem při všech pracovních kombinacích je udržovat pracovní pole ve středu těla ošetřujícího lékaře. Toho lze při práci vestoje dosáhnout změnou pozice stojícího lékaře obcházením kolem hlavy pacienta. Při práci vsedě je nezbytné využívat pojízdné stoličky a polohu ošetřujícího měnit v závislosti na prováděném výkonu a ošetřované oblasti v zubním oblouku. Posunem kolem hlavy pacienta v závislosti na prováděném výkonu se zachováním pracovního pole symetricky ve středu těla lékaře nahrazujeme sklon a torzi trupu i hlavy.

Pro orientaci a znázornění pozice sedícího lékaře vůči hlavě ležícího pacienta používáme čísel hodinového ciferníku.

Výchozí pozicí je pozice na 11, další pozice hledáme v rozmezí hodnot 8:30 až 12:30. Z výchozí pozice 11 (obr. 3.) je možný pohyb vlevo pro ošetření levé části zubních oblouků a vpravo pro ošetření pravé části zubních oblouků. Je třeba neustále kontrolovat a udržovat pracovní pole ve středu těla ošetřujícího lékaře. Pro lepší přehled pracovního pole a správný úhel pohledu na pracovní pole využíváme také otočení, sklonu či úklonu hlavy pacienta, jak bude popsáno následně. Udržovat korektní pracovní posturu je snazší při ošetřování v dolní čelisti. Mnohem obtížnější je udržení korektní postury při ošetřování v horní čelisti, zejména v laterálním úseku vlevo. Z těchto důvodů preferujeme ošetření v nepřímém obraze za použití zubního zrcátka před ošetřením v přímém pohledu (12). Při výchozí pozici je snáze přístupná pravá polovina zubních oblouků. Tato pozice rovněž umožňuje výhodnou pozici asistence přímo proti ošetřujícímu lékaři. Dle našeho šetření pracuje v pozici za hlavou pacienta jen 10 % lékařů (11).

Pozice na 12–12:30 skýtá shodné možnosti jako pozice výchozí, ale umožňuje snazší přístup k levé polovině zubních oblouků pacienta. Nevýhodou je asymetrická pozice asistence vůči lékaři. Tato pozice vyžaduje větší prostor za křeslem pacienta a dostatečně dlouhé rameno s osvětlením. Je to rovněž poloha vhodná pro práci s mikroskopem. Méně vhodná je pro lékaře malého vzrůstu s krátkými horními končetinami.

V pozici 8:30–9 vedle hlavy pacienta nebo před ní je sice možné ošetřit zuby v horním i dolním frontálním úseku, ale pro úseky laterální si tato pozice vynucuje nadměrný náklon a rotaci trupu a nadměrný zdvih paží, u praváků zejména pravé paže. Při této pozici musíme využívat pohybů hlavy pacienta. Tato pozice je též vhodná pro komunikaci s pacientem.

Během ošetření musí sedící zubní lékař využívat pohybu pojízdné stoličky kolem hlavy pacienta a měnit svoji polohu vždy, pokud dochází k posunu pracovního pole mimo střed jeho těla a jehož dosažení by znamenalo úklon či torzi trupu a hlavy. Tuto zásadu se musí lékař naučit vnímat a dodržovat ji nejen při práci, ale i mimo ni (při čtení, psaní, práci v domácnosti apod.).

Při volbě pozice, ve které chce lékař pracovat, je třeba zohlednit i výběr typu zubní soupravy (tzv. „dolní a horní vedení“), dále je třeba zcela vyjasnit styl asistence od pouhého podávání potřebného materiálu až po komplexní čtyřruční práci a přizpůsobit i umístění nástrojů a pomůcek.

Výchozí pracovní postura sedícího zubního lékaře

Postura, neboli držení těla, je u každého jedince výsledkem dlouhodobého procesu vývoje a růstu. Začíná se formovat v období, kdy se člověk učí sedět, lézt, stát a chodit, a je završena ukončením růstu. Během vývoje i po zbytek života je ovlivňována genetickými, socioekonomickými a zdravotními faktory.

Pracovní pozice, ve které člověk při výkonu povolání pracuje, je jedním z faktorů, které mohou posturu člověka významně ovlivnit, a naopak, postura člověka může limitovat volbu povolání.

Při vzpřímeném stoji je páteř ve fyziologickém zakřivení, tzn. s krční a bederní lordózou a hrudní a sakrální kyfózou, stabilizována především vzájemným postavením obratlů a pomocných struktur, zejména meziobratlových disků a vazů, za podpory hlubokého stabilizačního systému zádových svalů. Páteř funguje jako celek a změna v jednom jejím úseku vyvolává následné změny v úsecích okolních. Přirozené zakřivení páteře s minimálním zatížením hlubokého stabilizačního systému zádových svalů je nezbytné dodržovat i při sedu. Doporučená výchozí pracovní pozice zubního lékaře je proto aktivní, stabilizovaný sed (13).

Pro zachování přirozeného zakřivení páteře a minimální zátěže svalů by měl lékař sedět ve stabilizované, relaxované a vzpřímené poloze horní poloviny těla, kdy uši, ramena a kyčle tvoří jednu linii (obr. 4), (obr. 5) a přitom:

  • Hrudní koš směřuje nahoru a dopředu a zajišťuje volné dýchání.
  • Ramena musí být svěšena symetricky ke kyčlím a paže podél těla. Linie gravitace musí procházet lumbálními obratli a pánví jako při stoji.
  • Horní polovina těla může být nakloněna vpřed maximálně o 10° – 20° pohybem v kyčelních kloubech, nikoliv ohnutím zad.
  • Hlava by měla být skloněna vpřed maximálně o 25°. Bipupilární linie očí by měla být stále v horizontální rovině.
  • Pohyb horních končetin pro dosažení pracovního pole nebo nástrojů musí být co nejmenší, tj. do stran maximálně 25° a dopředu 10° – 20°, zdvih předloktí má činit maximálně 25°.
  • Pracovní pole je umístěno do středu těla ve výši dolního okraje hrudní kosti. Pro praktický nácvik vyhledání správné výšky a symetrie pracovního pole lze porovnat polohu pracovního pole s polohou jablka při loupání a okrajování (7).
  • Vzdálenost očí lékaře od pracovního pole je 35 – 40 cm. Pracovní pole se snažíme nastavit pohyby hlavy pacienta vždy tak, aby bylo kolmo k linii pohledu lékaře, jako při čtení knihy.
  • Pro stabilní pozici vsedě jsou plosky nohou celé na podlaze se špičkami směřujícími vpřed a úhel mezi stehnem a lýtkem je alespoň 110°.
  • Kyčelní klouby jsou lehce výše než kolena.
  • Při pohledu zpředu jsou nohy rozkročeny od sebe přibližně na šířku kyčlí.

Poloha pacienta

Pro ergonomické pojetí platí zásadní pravidlo, že polohu pacienta přizpůsobujeme pracovní pozici lékaře, nikoliv naopak, jak tomu bývá v praxi. Lékař se nejprve posadí dle ergonomických zásad do vybrané pozice vůči hlavě pacienta, vyhledá svoji výchozí pracovní posturu a poté přizpůsobí polohu pacienta optimální pozici pracovního pole. Pacienta pokládáme do ležící (supinální) nebo pololežící (semisupinální) polohy.

Supinální poloha je horizontální poloha pacienta ležícího na zádech, v níž jsou nos a kolena pacienta ve stejné rovině. Je vhodná při ošetření v horní čelisti.

Poloha semisupinální je dána zdvihem zádové části zubního křesla maximálně o 20°. Tato poloha pacienta je vhodná pro ošetření v dolní čelisti, při ošetřování dětských pacientů, těhotných žen, pacientů s onemocněním kardiovaskulárního systému nebo pacientů s onemocněním krční či bederní části páteře.

Pro pohodlí pacienta by měla být horizontální linie nos–kolena dodržována, u starších pacientů a těhotných je možno podložit kolena válcovitou měkkou podložkou. Ramena pacienta musí být podepřena v celé šíři. Krk je pevně podepřen mezi C4 – C7 (13).

Úpravou výšky zubního křesla nastavíme pracovní pole do výše dolního okraje hrudní kosti lékaře, resp. do výše loktů sedícího lékaře. Lékař se posune co nejblíže k pacientovi umístěním kolen pod zádovou opěrku zubního křesla, mírně se rozkročí a přizpůsobí dostupnost nožního ovládání zubního křesla, resp. motorů, dominantní noze. Potřebné instrumentárium včetně násadců umístí do polohy, která nevyžaduje překročení uvedených limitů při dosahování manipulace s nimi.

Velmi nepříznivou kombinací je z ergonomického hlediska kombinace sedící lékař a pacient v polosedu, tj. v poloze se zdvihem zádové opěrky zubního křesla více než 20° od horizontály. Při této poloze dochází k vychýlení horní poloviny těla ke straně, rotacím trupu, nadměrnému sklonu, úklonu a rotaci hlavy a zejména k nadměrnému zdvihu a předsunutí paží (obr. 6). Naopak jako výhodné se z ergonomického hlediska jeví střídání práce vsedě a vstoje. Ve stoje se doporučuje provádět relativně krátké výkony (otisky, aplikace anestezie, stanovení mezičelistních vztahů, pořízení RTG snímků) (8, 14).

Pohybem hlavy pacienta ve třech rovinách na podhlavníku napomáháme udržet pravidlo symetrie pracovního pole ve středu těla lékaře a kolmé roviny vůči pohledu lékaře na pracovní pole. Jinými slovy řečeno, pracovní pole by mělo být rovnoběžné s obličejem lékaře.

Pohyby hlavy pacienta pro usnadnění dostupnosti pracovního pole a přehledu můžeme provést ve třech rovinách. Prvním pohybem je sklon hlavy dopředu s bradou na prsa pacienta, kdy se okluzní rovina dolní čelisti blíží horizontále, nebo záklonem hlavy vzad, kdy okluzní rovina horní čelisti je skloněna 20°–25° dozadu od vertikály. Sklon brady na prsa je vhodný v pozici 9–10 pro práci v dolní čelisti (obr. 7a), (obr. 7b).

Pokud v této pozici neskloníme okluzní plochu dolní čelisti takto horizontálně, vynucuje si ošetření nadměrný zdvih pracující ruky v rameni i lokti. Záklon hlavy vzad umožní přehled vestibulárních ploch horních frontálních zubů v přímém pohledu při pozici 11 – 12 a nevyžaduje nadměrný sklon hlavy lékaře ani při ošetřování v horní čelisti v nepřímém obraze za použití zrcátka.

Druhým pohybem, lateroflexí hlavy pacienta vpravo nebo vlevo v úhlu 30°, docílíme přiblížení pracovního pole (obr. 8a), (obr. 8b).

Třetím pohybem je natočení hlavy pacienta podél dlouhé osy hlavy vpravo nebo vlevo maximálně o 45° (obr. 9a), (obr. 9b).

Sklon, úklon a natočení hlavy podél dlouhé osy jsou velmi často opomíjené pozice pro přehled a dostupnost pracovního pole. Lékaři je většinou nahrazují větším předklonem těla nikoli v kyčli, ale ohnutými zády, ohnutím, úklonem a vytočením hlavy a nadměrným zdvihem a pohybem paží vpřed nebo do stran. Pro pohodlné setrvání pacienta v kterékoliv z uvedených poloh je vhodné využití mobilního podhlavníku (polštářku).

V souhrnu lze říci, že z ergonomického hlediska je za nejvhodnější kombinaci považována pozice ležícího pacienta v supinální nebo semisupinální poloze a lékaře sedícího v poloze mezi 11 – 12 u praváků a mezi 12 – 1 u leváků, a to při práci se zubní soupravou s kontinentálním, tzv. horním vedením, a se čtyřruční asistencí (15).

Výběr jednotlivých pozic lékaře vůči hlavě pacienta při ošetření ovlivňuje:

  • Způsob a míra asistence (čtyřruční práce, dvojruční práce s minimální asistencí).
  • Čelist a pozice ošetřovaného zubu v zubním oblouku.
  • Poloha pacienta (supinální, semisupinální, polosed).
  • Typ zubní soupravy dle umístění mikromotorů a preparačních násadců (tradiční, tzv. dolní vedení versus kontinentální, tzv. horní vedení).

Závěr části I – ergonomické desatero

Na závěr první části našeho sdělení zopakujme důležité ergonomické desatero:

  1. Preferujeme kombinace sedícího lékaře a ležícího pacienta.
  2. Jako výchozí upřednostňujeme pozici 11 dle hodinového ciferníku.
  3. Maximálně využíváme posunu na pojízdné stoličce v rozmezí 8:30 až 12:30 dle ošetřované oblasti.
  4. Maximálně využíváme otáčení stoličky kolem osy namísto torze trupu.
  5. Polohu pacienta přizpůsobujeme pozici lékaře, nikoliv naopak.
  6. Udržujeme pracovní pole ve středu těla lékaře ve výši dolního okraje hrudní kosti.
  7. Využíváme pohybu hlavy pacienta ve třech směrech k dosažení přehledu pracovního pole.
  8. Dodržujeme pravidla správné postury lékaře, zejména při ošetřování v dolní čelisti.
  9. Dodržujeme maximální sklon těla pohybem v kyčlích.
  10. Střídáme pozici vsedě stojem, pokud je to možné (při extrakci či aplikaci anestezie, zhotovení RTG snímku apod.).
Obr. 1,: Stojící „bezhlavý“ lékař.
Obr. 2: Sedící „bezhlavý“ lékař.
Obr. 3: Pozice lékaře na 11 hodinách.
Obr. 4: Výchozí pracovní postura zubního lékaře.
Obr. 5: Výchozí pracovní postura zubního lékaře.
Obr. 6: Chybně sedící lékař s pacientkou v polosedu.
Obr. 7a: Sklon hlavy pacienta pro práci v dolní čelisti (vpřed).
Obr. 7b: Sklon hlavy pacienta pro práci v horní čelisti (vzad).
Obr. 8a: Lateroflexe hlavy vlevo (z pohledu ošetřujícího).
Obr. 8b: Lateroflexe hlavy vpravo (z pohledu ošetřujícího).
Obr. 9a: Rotace hlavy kolem dlouhé osy vlevo (z pohledu ošetřujícího).
Obr. 9b: Rotace hlavy kolem dlouhé osy vpravo (z pohledu ošetřujícího).

Literatura

1. Šustová Z, Hodačová L, Kapitán M. The Prevalence of Musculoskeletal Disorders among dentists in the Czech Republic. Acta Medica (Hradec Králové), 2013, 56(4): 150 – 156.

2. Hatiar K. Moderná ergonomia. Produktivita a inovacie, 2000, 9(6): 22 – 24.

3. Rubínová D. Ergonomie. 1. vydání, Akademické nakladatelství CERM, Brno, 2006.

4. Co je ergonomie. Česká ergonomická společnost [online]. 2004 [cit. 6. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.bozpinfo.cz/win/knihovna-bozp/citarna/tematicke-prilohy/ergonomie1.html

5. Ergonomie práce s počítači. EPP11111 [online]. 2007 [cit. 15. 2. 2014]. Dostupné http://www.is.muni.cz/el/1411/podzim2007/EPP11111/1.pred.pdf? fakulta

6. European Agency for Safety and Health at Work. Work –related musculoskeletal disorders in the EU-Facts and figures. Publications Office of the European Union, Luxembourg, 2010.

7. Valachi B. Practice Dentistry Pain-Free: Evidence – Based Strategies to Prevent Pain and Extend Your Career. Posturedontics Press, Portland, 2008.

8. Nermin Y. Musculoskeletal disorders and dental practice. Part 1. General information-terminology, etiology, work- relatedness, magnitude of the problem and prevention. Int Dent J, 2006, 56: 359- 366.

9. Morse T, Bruneau, Dossetschleger J. Musculoskeletal disorders of the neck and shoulder in the dental professions. Work, 2010, 35: 419 – 429.

10. National Academy of Sciences. Work-Related Musculoskeletal Disorders: A Review of the Evidence. NationalResearch Council, Washington DC, 1998.

11. Šustová Z, Hodačová L, Kapitán M, Čermáková E. Ergonomické aspekty práce a výskyt muskuloskeletálních onemocnění u zubních lékařů v České republice. LKS, 2013, 23(7 – 8): 150 – 155.

12. Tarig AA. Musculoskeletal disorders among dentists in Soudi Arabia. Pakistan Oral Den J, 2008, 28(1): 135 – 144.

13. Hokwerda O, de Rujter Rag, Shaw S. Adopting a healthy sitting working posture during patient treatment. Universitair Medisch Centrum Groningen, 2006.

14. Hedge A. Back Care for Dentists and Surgeons [online].[cit. 20. 2. 2014]. Dostupné z: http//www.spineuniverse.com/wellness/ergonomics/back-care-dentists-surgeons

15. Finkbeiner BL. Four-handed dentistry:instrument transfer. J Contemp Dent Pract, 2001, 2(1): 57 – 76.