Než začneme porovnávat: Metodika není detail

Každé evropské srovnání stomatologie by mělo začínat varováním, které bývá v debatách často až na konci: čísla o počtu zubních lékařů nejsou ve všech zemích plně metodicky totožná. Eurostat rozlišuje tři základní kategorie. „Practicing dentists“ jsou zubní lékaři, kteří přímo poskytují péči pacientům. „Professionally active dentists“ zahrnují i ty, kteří nepracují přímo s pacienty, ale pro jejich pracovní pozici je stomatologické vzdělání podmínkou (typicky revizní lékař pojišťovny). „Licensed to practice dentists“ je nejširší kategorie – může zahrnovat i osoby, které jsou registrované a oprávněné vykonávat povolání, ale zrovna neordinují, jsou nezaměstnané, v zahraničí nebo v důchodu. Eurostat zároveň upozorňuje, že preferuje kategorii „practicing“, ale ne všechny země vykazují stejný typ údajů.

To je pro čtení „European Manual of Dental Practice“ zásadní. Manuál CED vychází z národních dat a country chapters, takže u každé země je nutné sledovat, co přesně dané číslo znamená, z jakého roku pochází a jak je národně definováno. Stejná opatrnost platí i pro další ukazatele: specializace, další vzdělávání, úhrady, počet dentálních hygienistek nebo podíl zahraničních zubních lékařů. Čísla jsou skvělá pro orientaci, analytické srovnání a formulaci otázek. Nejsou ale jednoduchým žebříčkem kvality ani dostupnosti péče.

Proč stojí manuál za otevření

CED uvádí, že manuál byl poprvé publikován v roce 1997 a aktualizován v letech 2000, 2004, 2008, 2014, 2015 a nyní v roce 2026. Nové vydání vzniklo ve spolupráci s Evropskou regionální organizací FDI (ERO-FDI) a popisuje prostředí zubního lékařství ve 39 evropských zemích. Manuál je užitečný pro tři typy čtenářů. Pro praktika, který chce vědět, jak to funguje u kolegů v zahraničí. Pro komoru a odborné společnosti, které potřebují argumentovat daty. A pro každého, kdo vstupuje do veřejné debaty o dostupnosti péče, počtu absolventů, financování nebo kompetencích dentálního týmu. Pro metodické čtení evropských údajů je vhodné současně používat Eurostat, zejména jeho vysvětlení kategorií „practicing“, „professionally active“ a „licensed to practice“. Pro český detail je nezbytným doplňkem Ročenka ČSK, která nabízí domácí data o členech Komory, věkové struktuře, krajském rozložení, odbornosti, zahraničních zubních lékařích a dalším vzdělávání.

Česká republika v jednom profilu: Relativně mnoho zubních lékařů, ale nerovnoměrná dostupnost

Na první pohled to v evropské mapě nevypadá špatně. Česká republika není zemí s extrémně nízkou hustotou zubních lékařů. Je výše než Slovensko, Rakousko, Německo nebo Nizozemsko v jejich country chapters. Zároveň je níže než například Dánsko, Španělsko, Portugalsko nebo Bulharsko. Jenže právě zde je nutné vrátit se k metodické poznámce: celostátní průměr neříká, zda pacient ve svém regionu najde ordinaci, která přijímá nové pacienty, má smlouvu s jeho pojišťovnou a nabízí péči v potřebném rozsahu.

Tuto mezeru mezi průměrem a realitou velmi dobře ukazuje Ročenka ČSK 2024. Ta eviduje 8832 zubních lékařů vykonávajících povolání a zároveň poskytuje regionální rozložení. Při jednoduchém přepočtu na 100 000 obyvatel vychází Praha přibližně na 145 zubních lékařů, Olomoucký kraj na 102, Jihomoravský kraj na 97, zatímco Ústecký kraj přibližně na 57 a Středočeský kraj jen na 45 zubních lékařů na 100 000 obyvatel.

Tento přepočet je orientační a musí se číst opatrně. Praha obsluhuje i pacienty ze Středočeského kraje, regionální evidence nepostihuje dojížďku, pracovní úvazky, ordinační hodiny, smluvní kapacity ani věk a pracovní intenzitu lékařů. Přesto je to jedno z nejdůležitějších českých čísel. Ukazuje, proč pacientská zkušenost nemusí odpovídat celostátnímu průměru. Česko tedy nemá jen otázku „kolik zubních lékařů máme“, ale především „kde jsou, kolik péče skutečně poskytují a jak je tato péče dostupná různým skupinám pacientů“.

Evropské srovnání: Proč tabulka není žebříček

Vybrané údaje z country chapters CED dobře ukazují rozdílnost modelů v Evropě (tab. 1).

Hodnoty vycházejí z country chapters CED a jsou vhodné pro orientační srovnání, nikoli pro prosté pořadí „lepší-horší“. U Bulharska manuál současně uvádí velmi vysoký počet zubních lékařů i problém koncentrace ve městech a nedostatku v méně atraktivních regionech. U Španělska popisuje nadbytek zubních lékařů související mimo jiné s růstem počtu studentů a absencí koordinovaného plánování. U Nizozemska naopak nižší hustota souvisí s nedostatečnou vzdělávací kapacitou, stárnutím pracovní síly a regionálním nedostatkem.

To je pro českou debatu velmi důležité. Samotné zvýšení počtu zubních lékařů nemusí automaticky vyřešit dostupnost péče, pokud noví lékaři koncentrují praxi ve velkých městech, neuzavírají smlouvy s pojišťovnami, nepřijímají nové pacienty nebo pracují v jiném rozsahu než předchozí generace. Stejně tak nízký počet na 100 000 obyvatel nemusí sám o sobě znamenat zhroucenou péči, pokud systém efektivně využívá dentální tým, prevenci, smluvní síť a regionální plánování.

Stárnutí profese: Čtvrtina českých zubních lékařů je starší 60 let

Jedno z nejdůležitějších čísel české kapitoly CED je snadno přehlédnutelné: přibližně jedna čtvrtina aktivních českých zubních lékařů je starší 60 let. Ročenka ČSK 2024 toto tvrzení potvrzuje domácími daty. Ve věkových kategoriích 60–64, 65–69 a 70–99 let bylo celkem 2220 zubních lékařů vykonávajících povolání z celkových 8832, tedy zhruba 25 %.

To není důvod k panice, ale je to důvod k plánování. Silné ročníky zubních lékařů budou nadále odcházet nebo snižovat pracovní úvazek. Noví absolventi je nenahrazují jen matematicky „kus za kus“. Mění se struktura profese, pracovní preference, podíl žen, rozsah úvazků, vztah k vlastnictví praxe i ochota působit mimo velká města.

CED u Česka uvádí, že podíl žen mezi studenty zubního lékařství je 82 %. Ročenka ČSK za rok 2024 ukazuje, že mezi zubními lékaři vykonávajícími povolání tvořily ženy přibližně dvě třetiny. To znamená, že feminizace profese bude dále pokračovat. Tento údaj není hodnotící soud. Je to plánovací informace. Systém by měl do budoucna více pracovat s ukazatelem skutečné pracovní kapacity – tedy s úvazky, ordinační dobou, typem poskytované péče a životním cyklem kariéry – nejen s prostým počtem registrovaných osob.

Vzdělávání: Kapacita fakult je nutná, ale sama nestačí

Česká kapitola uvádí šest fakult. Tady je důležité nepodlehnout jednoduchému řešení: „otevřeme více míst a problém zmizí“. Některé evropské kapitoly ukazují, že samotné navyšování počtu studentů může vytvořit jiný problém. Španělsko má 26 fakult, přijímá asi 2100 studentů ročně a uvádí přibližně 1900 absolventů. Jeho country chapter zároveň popisuje významný nárůst počtu zubních lékařů a současný nadbytek vzhledem k populačním potřebám, mimo jiné kvůli absenci koordinovaného národního plánování.

Nizozemsko stojí na opačné straně spektra. Má tři školy a pro akademický rok 2025/2026 bylo otevřeno 270 studijních míst, zatímco nizozemský plánovací orgán Capaciteitsorgaan doporučuje 386 míst ročně. Country chapter Nizozemska současně popisuje nedostatek zubních lékařů v řidčeji osídlených oblastech, stárnutí pracovní síly a rostoucí závislost na zahraničně vzdělaných zubních lékařích.

Dánsko ukazuje třetí model. Má dvě školy, přijímací kapacitu 204 studentů a přibližně 134 absolventů. Po ukončení studia však následuje povinný dvanáctiměsíční klinický rok pod dohledem, než se absolvent může registrovat jako samostatně výdělečně činný zubní lékař.

Financování: Český model je smíšený a evropsky nijak samozřejmý

Stomatologická péče je ve většině Evropy financována jinak než zbytek zdravotnictví. Česká republika je dobrým příkladem smíšeného modelu. Podle české kapitoly CED bylo v roce 2021 přibližně 42 % nákladů na zubní péči kryto veřejnými zdroji a zubní péče tvořila asi 6 % veřejného zdravotnického rozpočtu.

Srovnání ukazuje velké rozdíly. Německá kapitola uvádí přibližně 65% veřejné krytí nákladů na zubní péči, rakouská přibližně 45%, švédská 42%. Nizozemsko uvádí 33% krytí a zároveň připomíná, že běžná zubní péče dospělých je z velké části mimo základní balíček veřejného pojištění a odhadem 77 % dospělých si proto pořizuje dobrovolné zubní připojištění.

Ještě výraznější jsou příklady z jihu Evropy. Španělská kapitola uvádí, že běžná zubní péče je z veřejného krytí z velké části vyloučena a 97 % nákladů na zubní péči je hrazeno přímo pacienty. Portugalská kapitola popisuje, že zubní péče je v rámci národního zdravotního systému kryta jen málo nebo vůbec, s cílenými programy, například formou dentálních voucherů pro vybrané skupiny.

Dánsko zase ukazuje rozdíl mezi péčí o děti a dospělé. Obecní zubní péče je zdarma pro děti a mladé lidi až do 21 let, zatímco dospělá stomatologie je dotována jen částečně a pacient hradí většinu nákladů.

Pro českou debatu z toho plyne důležitá věc: není pravda, že v Evropě existuje jeden standardní model financování stomatologie. Český systém stojí mezi veřejně krytou základní péčí a významnou rolí přímých plateb. Při debatě o úhradách je proto nutné přesně říkat, o jaký segment péče jde: prevence, konzervační výkony, protetika, ortodoncie, parodontologie, péče o děti, péče o seniory nebo nákladné moderní výkony. Každý z těchto segmentů může mít jinou logiku financování a jiný dopad na dostupnost.

Dentální tým: Česká rezerva, která může změnit kapacitu systému

Pokud se veřejná debata zúží jen na počet zubních lékařů, přehlédne jeden z největších zdrojů kapacity: dentální tým. Česká kapitola CED uvádí 2150 dentálních hygienistek, 9300 zubních asistentek a 2603 zubních techniků. V přepočtu to znamená přibližně jednu dentální hygienistku na čtyři aktivní zubní lékaře. Hygienistky v Česku pracují zejména s indikací zubního lékaře, i když v oblasti orální edukace a prevence mohou působit zcela samostatně.

Evropské srovnání je zde obzvlášť zajímavé. Dánsko uvádí 2471 dentálních hygienistek při 4964 aktivních zubních lékařích, tedy zhruba jednu hygienistku na dva zubní lékaře. Dánská kapitola navíc uvádí kompetence hygienistek nepatrně širší oproti ČR: mohou aplikovat lokální infiltrační analgezii.

Švédsko uvádí 4311 dentálních hygienistek při 8066 aktivních zubních lékařích, tedy opět přibližně jednu hygienistku na dva zubní lékaře. Naopak Rakousko uvádí, že dentální hygienistky jako samostatná profese v jeho systému zavedeny nejsou; významnou roli zde hrají zubní asistentky a profylaktické asistentky. Německo má podle své kapitoly jen 1850 dentálních hygienistek, ale zároveň obrovský počet zubních asistentek a dalších kvalifikovaných pomocných pracovníků.

Pro Česko z toho plyne otázka: využíváme celý dentální tým tak, aby zubní lékař dělal především práci, ke které je jeho kvalifikace nezastupitelná?

Specializace: Evropa není jednotná ani v tom, co považuje za specializaci

Evropský manuál je zajímavý i tím, jak rozdílně země přistupují ke specializacím. Česká kapitola uvádí sedm zubních specializací a specializační výcvik v délce dvou až šesti let podle oboru.

Ve Španělsku je situace odlišná: country chapter uvádí, že Španělsko je jednou z posledních zemí EU bez oficiálních specializací na národní úrovni, ačkoli regionální komory i odborné organizace o jejich uznání usilují. Rakousko naopak uvádí, že ortodoncie se stala první oficiální stomatologickou specializací až v roce 2023. Bulharsko uvádí jedenáct zubních specializací. Švédsko uvádí osm specializací včetně orofaciální medicíny.

Tato rozdílnost má praktické důsledky. Ovlivňuje vzdělávání, mobilitu zubních lékařů, uznávání kvalifikací, organizaci péče a také to, jak pacient i systém rozumějí pojmu „specialista“. Evropské srovnání proto znovu ukazuje, že i zdánlivě samozřejmé kategorie mohou mít v jednotlivých zemích odlišný právní a profesní obsah.

Další vzdělávání: Český model stojí za pozornost

Česká stomatologie má v evropském srovnání jeden velmi zajímavý prvek: povinné kontinuální profesní vzdělávání má vazbu na úhradový signál. Kontinuální profesní vzdělávání je v Česku povinné od roku 2020, certifikát se obnovuje v tříletém cyklu a přibližně 75 % zubních lékařů má Certificate of Proficiency. Držitelé certifikátu získávají u některých výkonů přibližně o 10 % vyšší úhradu z veřejného zdravotního pojištění, aniž by pacient platil více.

Dánsko uvádí, že CPD není povinné. Švédsko má další vzdělávání dobrovolné, i když dohledový orgán sleduje, zda zdravotníci udržují své znalosti a dovednosti. Německo povinné CPD má. Španělsko uvádí, že CPD není povinné podle zákona, ale vyplývá z etických pravidel profese. Český model je proto zajímavý nejen interně, ale i evropsky. Nejde pouze o „sbírání kreditů“. Jde o nástroj, který propojuje vzdělávání, kvalitu, profesní odpovědnost a úhradový mechanismus.

Migrace a zahraniční kvalifikace: Nestačí vědět, kdo má cizí pas

Další oblast, kde metodika zásadně mění interpretaci, je migrace. Česká ročenka uvádí 980 cizinců vykonávajících v Česku povolání zubního lékaře, z toho 514 občanů EU a 466 občanů mimo EU. Česká kapitola CED naopak uvádí 770 zubních lékařů s kvalifikací získanou v zahraničí. To nejsou stejná čísla a nemají být zaměňována: jedno pracuje s občanstvím, druhé s místem získání kvalifikace.

Toto rozlišení je důležité i v evropském srovnání. Nizozemsko uvádí, že podíl zahraničně vzdělaných zubních lékařů mezi aktivními zubními lékaři vzrostl ze 7 % v roce 2006 na 24 % v roce 2025 a že ročně nově registruje asi 150 až 200 zahraničně vzdělaných zubních lékařů. Portugalská kapitola uvádí 1763 portugalsky vzdělaných zubních lékařů pracujících v zahraničí. Bulharsko zase uvádí více než 2068 vydaných certifikátů dobrého profesního postavení od roku 2007, což je ukazatel významné mobility.

Zábavná, ale poučná data: Stomatologie v Evropě není jeden svět

Manuál nabízí i drobné údaje, které jsou na první pohled kuriózní, ale dobře vystihují rozdílnost evropských systémů. Dánsko má bezplatnou obecní zubní péči pro děti a mladé lidi do 21 let, ale dospělí si většinu zubní péče platí sami. Nizozemsko má univerzální zdravotní systém, ale běžná zubní péče dospělých je z velké části mimo základní balíček, a proto si většina dospělých pořizuje dobrovolné zubní připojištění. Španělsko má vysoký počet zubních lékařů, ale velmi vysoký podíl přímých plateb pacientů. Portugalsko má vysokou hustotu zubních lékařů, ale zubní péče je ve veřejném systému kryta omezeně.

Co z toho plyne pro českou stomatologii

Nové vydání „European Manual of Dental Practice“ by nemělo v české debatě sloužit jako zásobník jednotlivých čísel vytržených z kontextu. Mělo by být používáno jako analytický nástroj.

První české poučení zní: Počty zubních lékařů je nutné interpretovat s metodickou opatrností. Českých 83 zubních lékařů na 100 000 obyvatel podle CED je užitečný evropský údaj, ale nestačí k posouzení dostupnosti. Domácí regionální data ukazují, že rozdíly mezi Prahou, Olomouckým, Jihomoravským, Ústeckým nebo Středočeským krajem jsou pro pacienta mnohem hmatatelnější než národní průměr.

Druhé poučení: Budoucnost se rozhoduje v demografii profese. Čtvrtina zubních lékařů nad 60 let, velmi vysoký podíl žen mezi studenty a měnící se pracovní preference znamenají, že plánování musí pracovat se skutečnou pracovní kapacitou, nikoli jen s počtem osob v registru.

Třetí poučení: Fakulty jsou nutné, ale nestačí. Evropské příklady ukazují riziko obou extrémů: poddimenzované vzdělávací kapacity i nadprodukce bez koordinovaného plánování. Česká debata by proto měla spojovat počet studentů s retencí absolventů, regionálními pobídkami, podporou převzetí praxí a smysluplným zapojením zahraničně vzdělaných lékařů.

Čtvrté poučení: Dentální tým je strategická rezerva. Srovnání s Dánskem a Švédskem ukazuje, že role dentálních hygienistek a dalších členů týmu může významně ovlivnit kapacitu prevence a dlouhodobé péče. Česko má v této oblasti prostor k debatě, aniž by muselo mechanicky kopírovat jiný model.

Páté poučení: České další vzdělávání je evropsky zajímavý nástroj. Povinné CPD, certifikace odbornosti a vazba na úhradu u vybraných výkonů představují kombinaci, kterou lze analyzovat, dále rozvíjet a prezentovat i v evropském kontextu.

Závěr: Manuál jako zrcadlo, ne jako žebříček

Aktuální „European Manual of Dental Practice“ z jara 2026 je pro českou stomatologii důležitý právě proto, že ji nevysvětluje izolovaně. Ukazuje, že problémy, které řešíme doma – dostupnost v regionech, stárnutí profese, počet absolventů, úhrady, prevence, kompetence dentálního týmu nebo uznávání zahraničních kvalifikací – mají evropské paralely. Zároveň ukazuje, že žádné jediné číslo nemůže nahradit hlubší analýzu.

Česká republika má v evropském srovnání relativně solidní počet zubních lékařů. To ale neznamená, že každý pacient má snadno dostupnou péči.

Má funkční komorovou strukturu a silný systém dalšího vzdělávání. To ale neznamená, že lze ignorovat generační obměnu.

Má šest fakult a stabilní počet absolventů. To ale neznamená, že absolventi automaticky zaplní regiony, kde péče chybí.

Má dentální hygienistky a asistující profese. To ale neznamená, že potenciál dentálního týmu je plně využit.

Nejlepší čtení evropského manuálu proto nezačíná otázkou „na kolikátém místě jsme“. Začíná otázkou: co přesně se měří, jak je číslo definováno a co z něj skutečně plyne pro českou ordinaci, pacienta a systém? A právě v tom je nové vydání manuálu cenné. Neuzavírá debatu. Pomáhá ji vést přesněji.

„European Manual of Dental Practice 2026“ najdete na stránkách ERO-FDI: www.erodental.org (informace z ERO Plenary Session Sofia 2026).

Fotogalerie