Narodil se 17. září 1881 v Praze na Malé Straně na Kampě v křídle Nostického paláce, kde byl jeho otec zaměstnán, a již jako dítě utrpěl úraz, který deformoval jeho páteř. Jako student medicíny zpozoroval, že ztrácí sluch, což mu ztěžovalo účast na přednáškách i stážích, přesto úspěšně dostudoval a jako specializaci si vybral chirurgii. Promoval v roce 1906 a po krátkodobém působení v patologickém ústavu nastoupil na chirurgické klinice profesora Otakara Kukuly. V roce 1910 uzavřel manželství se svou kolegyní Annou Lankášovou, která pak byla po celý život jeho oporou a spolupracovnicí. Když v roce 1912 vypukly balkánské války, v nichž se jižní Slované bránili proti tureckému útlaku, stal se Burian členem českého lékařského sboru, který vyslyšel přání Srbů a odjel do Bělehradu ošetřovat raněné. Tato česká pomocná akce soustředila celkem 127 lékařů. Její materiální zajištění – vybavení léky, přístroji a obvazy – financovala veřejná sbírka, v níž bylo vybráno 1 200 000 korun, tehdy částka mimořádně vysoká. Rakouské úřady, i když nerady, cestu povolily jako charitativní záležitost. Vzhledem k napjatým vztahům mezi Vídní a Bělehradem česká veřejnost akci podporovala jako tichý projev protirakouské nálady. Organizátorem výpravy byl profesor Kukula a účastnili se jí další pozdější profesoři – Přecechtěl, Zahradnický, Niederle, Kafka, později se připojil i chirurg Rudolf Jedlička. Po skončení války se však bývalí spojenci Srbové a Bulhaři nepohodli o území Makedonie a vypukl mezi nimi nový střet. Burian znovu odjíždí tentokrát do Bulharska v doprovodu své manželky Anny a přebírá péči o čtyři sta lůžek po maltézské misi.

Vrací se pak do Prahy, aby nastoupil slíbené místo asistenta na chirurgické klinice, ale čeká ho zklamání, místo bylo již bylo obsazeno. Pracuje tedy s chotí ve své soukromé ordinaci ve Škrétově ulici 9. V roce 1914 začíná nová, tentokrát světová válka, Burian opět obléká uniformu a jako vojenský lékař působí nejprve v Praze jako vedoucí chirurgického oddělení záložní nemocnice, která sídlí v Rudolfinu, a později jako šéflékař vojenské garnizónní nemocnice v Temešváru, kde ošetřuje raněné v bezprostřední blízkosti fronty. Tady začíná jeho zájem o plastickou chirurgii, když vidí, jak mnozí vojáci svá zranění hlavy přežijí, ale opouštějí lazaret s hyzdícími deformacemi obličeje, ale i s obtížemi při polykání nebo nesrozumitelnou řečí.

Burian při ošetřování válečných poranění musí překonávat nečekané obtíže. „Vše je stále horší, s nástroji se nedá téměř operovat, nových nám nepovolují, obvazového materiálu je stále větší nedostatek,“ píše v dopisu své choti. Přitom příval obličejových poranění stoupá. „Boj v zákopech způsobil, že se značně zvýšil podíl poranění lebky a obličeje úlomky granátů a min způsobený mohutnou dělostřeleckou palbou,“ vysvětluje později Burian.

Po skončení války přijíždí v listopadu 1918 sanitním vlakem s jen částečně vyléčenými českými vojáky do Prahy a pečuje o ně ve vojenské nemocnici na Hradčanech, kde pokračuje v dalších rekonstrukčních plastických operacích. Když vojenskou nemocnici musí opustit, jeho pacienti ztrácejí starostlivého lékaře a uspořádají protestní pochod Prahou v bizarních obvazech. Přijdou před ministerstvo obrany, kde se dožadují Burianovy péče.

Burian pak působí v ústavu plastické chirurgie při Československém červeném kříži v Žitné ulici a v roce 1925 nachází zázemí u profesora Rudolfa Jedličky v jeho ústavu, který vybudoval na pražském Vyšehradě. Díky jeho velkomyslnosti tam získává Burian nejprve 15, později 35 lůžek a v roce 1927 vzniká Ústav plastické chirurgie. Chybí ale operační sál. Ten si Burian pronajal v nedalekém podolském sanatoriu. Pomáhá i doktor Mann, který Burianovi umožňuje umístit dětské pacienty v Ústavu pro ochranu matek a dětí v Krči. Burian má tedy možnost pokračovat ve své práci, ale naráží na finanční potíže: plastická chirurgie – tenkrát se hovořilo o estetické chirurgii – totiž ještě není uznána za samostatný obor a pojišťovna tedy léčení nehradí. Avšak již v roce 1932 byla zásluhou Buriana v Československu jako prvním státě na světě uznána plastická chirurgie jako samostatný obor.

Burian se cítí izolován od oficiální chirurgie, a proto se uchází o docenturu. Jeho habilitační spis je však vrácen: „lékařství je věda, plastická chirurgie je umění,“ dozvídá se Burian k svému překvapení. Musel dokonce vyslechnout „přátelské rady“, aby svou habilitační práci podal na filozofické fakultě. Burian tedy svou práci přepracoval a znova podal: „nelze přijmout, neboť plastická chirurgie není dosud uznána jako samostatný obor,“ znělo zdůvodnění druhého odmítnutí. František Burian tedy v roce 1929 podává třetí práci, ve které shrnuje své válečné zkušenosti s chirurgickým ošetřováním poraněných cév. Potřetí konečně uspěl, je habilitován z patologie a terapie nemocí chirurgických.

Přemístění jeho ústavu do Státní nemocnice na Vinohradech v roce 1937 pro Buriana – nyní již mimořádného profesora – znamená novou etapu života. Získává značný počet lůžek, nejprve 54, k nim později dalších 30, a buduje a rozšiřuje svůj tým spolupracovníků – ten má nakonec devět lékařů, pediatra, rentgenologa a stomatologa. Burian usiluje o to, aby jeho pracoviště získalo statut univerzitní kliniky, jeho zájem se rozšiřuje od ošetření poranění hlavy a ruky k otázkám plastické chirurgie vrozených vad, zejména rozštěpů rtů a patra a léčení spálenin. Konečně po druhé světové válce se v roce 1948 jeho ústav stává Klinikou plastické chirurgie, František Burian je jmenován řádným profesorem a přednostou kliniky.

Burian se s plastickou chirurgií setkal již před válkou na Kukulově klinice, i když jen ve velmi malé míře. Zajímal se i o vznik a počátky takových výkonů. Z jeho rukopisných poznámek se dovídáme, že věděl o ranhojičích, kteří se v 17. a 18. století učili operovat rozštěpy na vepřích a koních. Stejně tak znal osobnost mnicha řádu milosrdných bratří Wrabce, který působil v Kuksu, kde operoval rozštěpy rtů i zákaly čočky. V Časopise lékařů českých z roku 1864 nalezl popis úspěšného ošetření důstojníka, jemuž byla v souboji useknuta část nosu. Vojenský lékař doktor Podhajský špičku nosu přišil devíti stehy na hřbetě nosu, po stranách a k hornímu rtu. Úspěšné přihojení uťatého prstu popsal také pražský profesor chirurgie Piťha.

Profesor Burian byl neobyčejně zručným precizním chirurgem a byl také vynikajícím kreslířem. Při plánování svých plastických operací se vždy připravoval několika kresbami možných řešení a sám také ilustroval svá vědecká díla. Anatomické detaily obličeje i jiných částí lidského těla studoval i na slavných uměleckých dílech. Když Burian navštívil pařížský Louvre, zabýval se anatomickými proporcemi slavné Venuše Milóské tak detailně, že přímo na soše přeměřoval svůdné proporce jejích křivek, to vše k úžasu návštěvníků a znepokojení dozorců, kteří Buriana od sochy odvedli k řediteli galerie. Když se mu však Burian představil a vysvětlil svůj zájem o anatomii ladných linií proslulé sochy, ředitel mu umožnil kreslířskou práci dokončit.

Burian zavedl dokonalou evidenci pacientů, každý pacient byl fotografován před i po operaci. Dokumentace byla doplňována i otisky chrupu a dalšími případnými údaji. Jako průkopník plastické chirurgie zdůrazňoval citlivou a šetrnou operační techniku. Bylo to Burianovou zásluhou, že plastická chirurgie byla uznána samostatným oborem u nás, a to jako v prvním státě na světě. Burianův věhlas dokazují členství v řadě mezinárodních lékařských společností – ve Francii, Anglii, Německu, Rumunsku. Burianovu kliniku rádi a často navštěvovali plastičtí chirurgové z mnoha evropských zemí. V roce 1963 končí jako přednosta kliniky, kterou předal Václavu Karfíkovi, a sám je jmenován ředitelem Laboratoře plastické chirurgie, která je součástí tehdejší Československé akademie věd. Burian úzce spolupracoval se zubními lékaři, autor tohoto textu ho potkával na II. stomatologické klinice 1. LF UK na Karlově náměstí, kam přicházel ke konzultacím v některých otázkách, v nichž se prolínaly aspekty chirurgické s aspekty stomatologickými.

Dne 15. října 1965 podlehl František Burian infarktu myokardu ve věku 84 let.

Fotogalerie