Narodil se 28. července 1864 na Hané v Klopotovicích u Tovačova. Gymnázium studoval v Olomouci a ve Valašském meziříčí, kde svá středoškolská studia úspěšně ukončil maturitou v roce 1885. Pak odchází studovat medicínu do Prahy.

Jako student byl všestranně činný. V 90. letech 19. století se intenzivně věnoval činnosti v podpůrném spolku Radhošť, jehož úkolem bylo podporovat nadané moravské a slezské studenty. Jmění tohoto spolku zajistil mimo jiné tím, že se jako jeho předseda obrátil na české poslance Moravského zemského sněmu o finanční podporu se svým heslem: „Morava musí zajistit pro Radhošť sto tisíc zlatých základního jmění, aby jeho úroky umožnily pravidelnou finanční podporu těm nejnadanějším.“ Po třech letech úsilí tuto částku opravdu získal. Tato Mézlova iniciativa i jeho úspěch byly oceněny tím, že Inocenc Mézl byl valnou hromadou Radhoště zvolen za čestného člena. Nikdy se nestalo, aby ta pocta byla udělena mladému studentovi.

Při svých cestách po moravském Slovácku zjistil na Bojkovicku překvapivou skutečnost: ačkoliv robota byla již v roce 1848 zrušena, na uvedeném světlovském panství ještě existovala. Mézl se spojil s JUDr. J. Kroupou, advokátem v Uherském Hradišti, a společně sestavili petici, kterou zaslali na patřičná místa do Vídně. Na říšské radě vyvolaly tyto informace velký rozruch a na Bojkovicku zásluhou Mézlovou byly pak konečně zbytky roboty odstraněny.

V Praze již jako medik projevil zájem o zubní lékařství a profesor Eduard Nessel ho přijal jako demonstrátora na zubní ambulatorium české univerzity. Po promoci v roce 1898 rozšiřuje své vzdělání nejdříve na chirurgické klinice a pak v zahraničí: navštěvuje Vídeň, Berlín, Lipsko, Mnichov. Ze svých cest se vrací a pokračuje již jako asistent profesora Nessela. Zubní ambulatorium tehdy sídlilo ve Spálené ulici v domě u Hopfenstocků, kde mělo k dispozici tři malé nevzdušné a ubohé místnosti, málo vhodné pro zdravotnický ústav. Zájemce o zubní lékařství, které tehdy nebylo povinným předmětem, Mézl obětavě vyučoval.

Byl pravidelným přispěvatelem časopisu Zubní lékařství a přednášel i na sjezdech. Připomenutí zaslouží jeho článek z roku 1900, kdy v tomto časopise uveřejnil první rentgenový snímek retinovaného horního špičáku. Zubní ambulatorium vlastní rentgenový přístroj nemělo, na lékařské fakultě byl jen jediný přístroj na chirurgické klinice.

Když opustil Prahu, vrací se do rodného města, kde vedle své praxe pokračuje ve vzdělávání praktických lékařů ve venkově. Sestavil pro ně učební plán a kolegy vycvičil natolik, že mohli provádět základní výkony, především extrakce zubů a zhotovování výplní. Protože jak jsme již uvedli, výuka zubního lékařství byla nepovinná, většina zubních lékařů, odcházejících tehdy do venkovské praxe, neměla o zubním lékařství téměř ponětí. Když vznikla v roce 1919 v Brně univerzita s lékařskou fakultou, dostal nabídku tam působit. Dal však přednost jiné cestě – zůstat ve své ordinaci, kterou provozoval od roku 1906 až do roku 1942.

K osobním zájmům Inocence Mézla zaslouží uvést jeho sportovní záliby, mezi něž patřila cyklistika a lyžařství. Byl jedním z prvních cyklistů u nás a tento svůj koníček vyměnil v zimních měsících za víkendové lyžařské výlety do Krkonoš.

Do svého povolání zasvětil i syna Zdeňka, který úspěšně pokračoval v jeho stopách. Po začátcích na pražské zubní klinice, kde dosáhl docentury, po roce 1948 odešel za hranice a skončil jako profesor na kanadské univerzitě. Zdeněk Mézl (1907 – 1992) zemřel v Montrealu.