Kdyby mi někdo na začátku onoho koronavirového šílenství řekl, že to bude moje období s největším počtem přednášek, pochopitelně bych ho nebral vážně. Vždyť vše se mělo zastavit – a zejména kongresy. Po úvodním šoku se ale na mě obraceli postupně z několika zemí, zda bych nepřednesl to či ono. Bohužel jsem při tom nevytáhl paty z domova. Následně se rozběhly přednášky i na univerzitách. Přibyly nejrůznější kluby, spolky a odborné panely. Nějaký ten vstup přes počítač do vysílání televize nebo rozhlasu. Vlastně nejvíce jsem si zacestoval při vzdělávacích akcích ČSK, to jsem jezdil tramvají přes celou Prahu až do Apolenky, kde jsme si vždy postavili studio i s přenosnou režií. Nejčasněji ráno jsem začínal v 7.00 hod. a nejpozdnější přednášku jsem otvíral ve 23.00 hod. Rekordní počet byl šest během jednoho dne. Do toho pochopitelně videodiskuze.

Jsem zvyklý hodně pracovat, ale tohle bylo už fakt moc. Přednáším po internetu občas do USA, to jsem dělal roky. A často jsem byl rád, že mi odpadá celé to harcování, zejména pokud je to do místa, kde už jsem několikrát byl a nic mě tam netáhne (pro mě typicky Atlanta nebo Dallas). Jenže v koronavirové době všichni ztratili zábrany. Potřebovali bychom malou přednášku zítra ve 22.00 hod., je to OK? Nešlo by zítra mezi přednášku od 10.00 a od 12.00 vložit krátký seminář pro šest osob?

Na vzdělávacích online akcích ČSK jsem teoreticky potkal přes 5 000 posluchačů, tedy pětiletku Pražských dentální dní ve vrcholné formě. Nebo bezmála každého druhého člena ČSK (vím, někteří se „točili“). Je to fenomenální úspěch a revoluce. Leč... Království za živoucího, klidně i mírně znuděného posluchače!