Naši předkové se s mumiemi setkávali již ve středověkých lékárnách, v nichž byl nabízen jako osvědčený lék mumiový prášek (pulvis mumiae; mumia vera), který lékárníci získávali rozdrcením částí mumifikovaných těl starověkých Egypťanů. Například i náš vzdělaný krajan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který navštívil Egypt v roce 1598, považoval mumiový prášek za účinný zvláště při vnitřním krve srážení, vředech a zlém povětří. Od 16. století se ale současně začaly šířit hlasy lékařů – odpůrců, kteří považovali tento prášek za zcela neúčinný, ne-li škodlivý.

Novodobý odborný zájem o egyptské mumie souvisí s počátky egyptologie na začátku 19. století. Již v roce 1820 provedl první pitvu mumie anglický lékař Augustus Bozzi Granville, při níž u mumie starší ženy z doby před dvěma tisíci lety zjistil ovariální nádor (cystadenocarcinom). K pitvě mumie se také rozhodl mladý J. N. Čermák. Pomohl mu Jan Evangelista Purkyně, který si pro vědecké účely vypůjčil na jaře roku 1851 dvě mumie z tehdejšího Zemského muzea. Avšak ani pro slovutného ředitele Fyziologického ústavu to nebylo tak docela snadné, když zápůjčku musel zprostředkovat sám pražský policejní prezident Leopold rytíř von Sacher-Masoch.

Ve Fyziologickém ústavu pražské lékařské fakulty se tak v roce 1851 uskutečnil první výzkum egyptské mumie v českých zemích. Čermákův světový primát spočívá v tom, že tkáně z mumií podrobil mikroskopickému studiu. U jedné z mumií, která náležela neznámé starší ženě žijící před téměř třemi tisíci lety, Čermák nalezl mikroskopicky známky arteriosklerózy. Výsledky svých průkopnických výzkumů Čermák uveřejnil hned v následujícím roce ve Zprávách ze zasedání Císařské akademie věd ve Vídni. A dodejme, že až po dalších šedesáti letech navázal na Čermákova histologická zkoumání anglický histolog Marc Armand Ruffer.

Od začátku minulého století začaly pitvy ustupovat neinvaznímu rentgenovému vyšetření, i když k němu nemohlo dojít v případě zřejmě nejslavnější pitvy faraona Tutanchamona v roce 1925 (viz obě fotografie). Důvodem byla náhlá smrt pověřeného rentgenologa při jeho plavbě do Egypta. V poslední době proběhly výzkumy (nyní je samozřejmostí vyšetření výpočetní tomografií a zjišťování DNA) celých souborů lidských i zvířecích mumií uložených v mnoha světových muzeích, včetně Národního muzea v Praze, které často přinášejí překvapující zjištění.

Pozornost je přitom samozřejmě věnována také výzkumu chrupu. Na jeho základě se například ukazuje, že ve starém Egyptě bylo hlavním problémem rychlé a intenzivní obrušování chrupu způsobené tuhou potravou, do níž se dostával jemný křemičitý prach pocházející z drtičů mouky nebo přinášený silnými větry z pouště. Naopak zubní kaz se vyskytuje pouze v rozmezí 1 – 6 % z celkového počtu jednotlivých souborů vyšetřených zubů. Když čeští egyptologové objevili v Abúsíru pohřebiště ze 7. – 1. století př. n. l. s 296 skelety, byl zjištěn zubní kaz v 2,5 procentech, což se řadí do časového rozmezí evropského neolitu. Průměrný věk mužů zde byl 33,3 let, u žen 32,3 let. Nedostatečnou ústní hygienu prozradilo 60 procent jedinců se zubním kamenem. Podrobné pojednání o zubním lékařství (zahrnující i přehled používaných léčivých prostředků) bude obsahovat připravovaný třetí díl kompendia Lékařství starých Egypťanů († E. Strouhal, B. Vachala, H. Vymazalová).

Fotogalerie