Jiří Foustka se s Karlem Čapkem znal již od studentských let. Čapek byl v roce 1917 domácím učitelem hraběte Prokopa Lažanského na zámku Chýše v západních Čechách. Jiří Foustka na toto místo nastoupil po Karlovi. S Josefem Čapkem, který rád cestoval, jezdil svým autem po Čechách. Josef Čapek pro Jiřího navrhl několik reklamních plakátů pro jeho oblíbené motocykly. Jiří Foustka byl i úspěšný překladatel z evropské a světové literatury, především z angličtiny (G. K. Chesterton, E. A. Poe, W. Whitman).

Při jednom rozhovoru s Karlem Čapkem diskutovali o ideálním řízení světa a uvažovali, zda by bylo moudré a šťastné svěřit osudy lidstva do rukou odborníků, národohospodářů, techniků, přírodovědců nebo lékařů. Závěrem rozhovoru Foustka Čapka oslovil: „Mám pro Vás látku na román. Světem se šíří rakovina. Úspěšný prostředek proti ní objeví lékař, ten se však rozhodne dát jej k dispozici jen tehdy, dostane-li on sám do svých rukou řízení lidské společnosti. Chce se stát diktátorem, který světu vnutí ideální a moudrou ústavu spravedlivou ke všem.“

Čapkovi se představa psát hru o lékaři-diktátorovi příliš nelíbila. Vždyť lékař je bojovník za život a musí být oponentem diktatury. Nakonec se ale námětu lékaře-objevitele ujal. Tak vznikla „Bílá nemoc“.

Čapkovo drama přijalo na svou scénu Národní divadlo a hra měla premiéru v lednu 1937. Vyprodané hlediště sledovalo příběh lékaře, který objevil lék proti epidemii zákeřné „bílé nemoci“. Té dosud podléhali bez pomoci nešťastní pacienti ve státě, v jehož čele stál Maršál. Byl to bezohledný diktátor, který v občanech země podněcoval nadšení a podporu pro výbojnou válku, kterou připravoval. O nemocné neměl zájem až do chvíle, kdy zjistí, že smrtelná nemoc postihla i jeho. Dr. Galén – tak se jmenoval objevitel léku – mu však lék odmítá vydat, pokud se nezřekne válečných plánů. Když diktátor slíbí, že Galénovi vyhoví, a ten mu přináší lék, zfanatizovaný dav demonstrující pro boj před sídlem diktátora ho porazí a ušlape. S Galénem je zničen i lék, jehož tajemství nikdo jiný nezná.

V roce 1937 vychází kniha Jiřího Foustky, kterou nazval „Dělo života“. Vypráví příběh vědce Jana Olina. Ten v laboratoři experimentuje se zářením, které je schopné zničit zhoubné bujení v těle. Když však jeho asistent nedopatřením zvolí silnější intenzitu proudu, zjistí, že záření má smrtelné účinky. Je schopné šířit se až do vzdálenosti tisíce metrů. Tomuto pokusu je přítomen i Olinův bratr Petr, generál, který ihned uvažuje o možnostech použít vynález jako válečnou zbraň. Jan ale bratrovi navrhuje jiné použití záření: hrozbou smrti vzít vládu nad světem do svých rukou a vnutit lidstvu spravedlivý a moudrý řád. Stal by se tak diktátorem. Jeho plány však narazí na odpor a roztrpčený a nepochopený Olin změní své rozhodnutí a vyhlásí světu: „Nechcete jít mou navrženou cestou dobrovolně, tedy půjdete po zlém. Chtěli jste moji smrt, ale ne já – vy zemřete.“ A zatímco dává pokyn k útoku svými paprsky na odpůrce, jeho asistent Dr. Mihály zastřelí generála Petra Olina a vražedné paprsky zaměří na vynálezce. Jan Olin umírá.

Autor svou knihu, psanou jako drama pro divadlo, uzavírá epilogem, v němž se Marie, sličná mladá laborantka, s oddanou služebnou Rózou sklání nad kolébkou svého dítěte. Otevřeným oknem k nim doléhá jásání lidu, který oslavuje podpis smlouvy o vzniku Spojených států světa. Ruší se hranice, nastává spravedlivý světový řád. Stává se přesně to, co si původně Jan Olin přál, ale co se mu nepodařilo uskutečnit. Drama Jiřího Foustky tedy končí optimisticky.

K Foustkově hře napsal Karel Čapek předmluvu, která končí slovy: „Tento námět nyní nabývá aktuality v době světové krize, kdy humanita a osobní svoboda jsou v defenzivě. V tomto smyslu vyzívá nakonec i závěr Foustkovy hry: diktátor je v neprávu, i kdyby byl vykupitelem.“

Foustkova hra se nikdy na divadelní prkna nedostala. Oproti tomu Čapkovo drama mělo velký úspěch a rychle se šířilo i na scény mimopražské, a po několika měsících jej uvádějí i divadla zahraniční. Hra vyvolala i vášnivé diskuze v českém tisku. Byla probírána otázka, zda lékař má právo z jakéhokoliv důvodu odpírat léčení nemocnému. V diskuzi vystoupili i profesoři medicíny, například profesor Pelnář a Frankenberger. Ti měli výhrady proti Čapkovu ne příliš sympatickému ztvárnění některých lékařů. Praktický lékař z Čelákovic, Dr. Krčmář, dokonce napsal, že hra je urážkou lékařského stavu.

Čapek se bránil: „Je-li které povolání blízké mému srdci, je to stav lékařský. Je to ve mně asi po otci. Jsem z doktorské rodiny, celé mé dětství se odvíjelo kolem ordinace a čekárny.“ Zdůrazňoval, že nepsal kritiku lékařského stavu, kritizoval jen některé jeho příslušníky, jako je ve hře sebevědomý přednosta kliniky, dvorní rada Dr. Sigelius, který svým pacientům jako lék podává neúčinný žlutě zbarvený roztok. Čapek vysvětluje: „Drama má své poslání. Ukázat, že diktátoři a demagogové padají tím, co sami rozpoutali.“ Velký úspěch vyvolal myšlenku hru zfilmovat. To, že Čapkův doktor Galén v závěru hry umírá a hra končí pesimisticky, některým Čapkovým přátelům vadilo. A tak, když bylo rozhodnuto o natáčení stejnojmenného filmu, Čapek se nechal přemluvit a závěr upravil. Doktor Galén sice umírá, ale před smrtí své tajemství svěří Dr. Martinovi, svému příteli ze zákopů první světové války. Tajemství léku je tak zachráněno.

V témže roce, 1937, spatřila světlo světa dvě díla dvou autorů s týmž námětem. Ale ani Foustka nebyl prvním z českých spisovatelů, kdo zpracoval téma objevitele, který chce ovlivnit světové dění. Již v roce 1923 vydal František Sokol-Tůma román „Hyeny“, kde se zabývá podobným problémem. Hrdina jeho románu je Patrik Weel. Ten zkonstruoval stroj Elektryon, který je schopen přenášet vysoké napětí do neomezené vzdálenosti a zasažený cíl zničit. Patrik chce svým vynálezem donutit státy, aby se vzdaly válečných plánů, a tak zajistit pro lidstvo věčný mír. Světové mocnosti se však pokoušejí jeho stroj získat, a tak hrozí nebezpečí, že vynález přinese lidstvu útrapy a smrt. Patrik přijme radikální rozhodnutí: pozve zástupce velmocí vyjednávat na svou loď Majestic a na širém oceánu zapne stroj a zničí tak loď i s celou posádkou, včetně zklamaného vynálezce, tedy sebe sama.

S lékaři, kteří se mimo své povolání věnují i literatuře, se u nás i ve světě setkáváme opakovaně. Richard Gordon, anglický lékař a spisovatel, autor i u nás známé a populární knihy „Doktor v domě“, píše: „Už z historie je známo, že lékaři hodně inklinují ke spisovatelské profesi. Chcete-li se stát spisovatelem, poskytne vám studium medicíny skvělou přípravu. V obou případech musíte totiž nekonečné hodiny vysedávat u pracovního stolu, zatímco byste raději chodili venku po hospodách.“ Neurolog Karel Kaš vydal v roce 2011 „Slovník českých lékařů spisovatelů“. Mezi jmény lékařů-spisovatelů tam najdeme i 29 zubních lékařů.

Fotogalerie