Pane doktore, oba vaši rodiče pracovali jako lékaři – ale bylo opravdu jasné, že půjdete studovat stomatologii?

Jasné to vůbec nebylo. Chtěl jsem být dětským lékařem jako táta a stomatologii jsem se urputně bránil. Neubránil jsem se. A jsem rád. Od samého počátku na I. stomatologické klinice v Brně jsem měl pocit, že to je taková velká rodina. Pan profesor Žák. Aristokrat. Šedý vous, konzervativní názory. Můj promotor. Četl jsem jeho práci na téma srovnání prvního a druhého horního řezáku. Dokazoval, že malý řezák vzhledem ke svému tvaru a své délce se z protetického hlediska vyrovná velkému řezáku. Občas se mi stalo, že jsem, sice s lehkou nechutí, musel extrahovat oba pevné, vedle sebe stojící řezáky. Který si myslíte, že šel hůř? Ten menší. Vždycky... Nebo pan profesor Filipínský. Když jsme byli v Německu na prázdninové praxi, tak s námi studenty rozprávěl na pláži v plavkách, a to nejen o stomatologii. Ne jako profesor s žáčky, ale jako člověk s člověkem.

Se spolužákem Vladimírem Müllerem jsme se přihlásili do služeb kliniky jako tak zvané pomocné studentské vědecké síly. Krom povinnosti publikovat to umožňovalo chodit na noční služby a tam se hodně extrahovalo, incise, ambulantní stomatochirurgie všeho druhu. Asistenti nám dovolili asistovat a po čase provést i nějaký ten menší zákrok pod jejich kontrolou. Naučil jsem se tam moc. Byl jsem šťastnej. Publikovali jsme dvě studentské práce, které byly o objemových změnách stomatologických výplňových materiálů v závislosti na způsobu zpracování. Naučili jsme se pracovat s komparátorem, drtili jsme na VUT amalgamové výplně hydraulickým lisem a pak o tom psali. A navíc jsme mohli studovat v tiché knihovně kliniky s výhledem na Šilingrovo náměstí. Krása sama. Poslední rok jsme praktikovali na II. stomatologické klinice v Hybešově ulici. Bylo by to krásné, ale moc dlouhé povídání.

Škola utekla jako voda. Naše tehdejší vlast nás díky tzv. jedenáctiletkám připravila nejen o dva roky středoškolského studia, ale také o rok studia medicíny. Byl to velký spěch. Státnice z interny a chirurgie před těmi našimi stomatologickými jsme museli dělat ještě v zimě. V červnu promoce, za tři dni svatba a potom – poslední prázdniny. Ještě mi nebylo dvaadvacet let. Psal se rok 1961.

Na podzim jsem se stal vojenským lékařem na severu Čech. U útvaru byla skrovně vybavená stomatologická ordinace, bylo možno, dokonce nutno, pracovat. Seznámil jsem se tam s doktorem Viktorem Hrnčířem. Byl to chirurg, a protože ho medicína bavila – a mě samozřejmě taky – učili jsme jeden druhého to, co jsme už trošku uměli ze svého řemesla. A tak Viktor extrahoval zuby a já se učil drobnou ambulantní chirurgii. Když jsem pak následující rok začal pracovat na stomatologickém oddělení ve Svitavách, byl jsem schopen samostatné práce. Byl to zážitek. Přišli jsme tam dva mladí doktoři. A uvítali nás tam dva zkušení dentisti. V dětské ordinaci pak moje máma, někdejší asistentka na stomatochirurgii předválečné pražské kliniky u prof. Kostečky. Pak pan asistent Čaněk, ortodontista z Brna, a pan primář Mornstein. Každý jsme měli sestřičku, k tomu společnou laboratoř, oblíbené místo našeho kradmého odpočinku, kam jsme si chodívali zakouřit. Panovala tam přátelská nálada a po večerech jsme oslavovali, co se jen dalo. Pan primář na naše večírky nechodil, ale dovolil nám je. Byl to hodný člověk, který strávil celou válku v koncentráku s doktorem Podlahou, budoucím profesorem v nemocnici U sv. Anny v Brně.

Vzpomínám na státnici z chirurgie s moudrým proslovem pana profesora, který měl pro nás pro všecky ještě dřív, než nás zkoušel. U první atestace jsem se seznámil s panem docentem Šíchou. Prima chlapík. Začínali jsme s pacientem. Distální kaz na dolní stoličce. Tak jsem připravil kavitu a čekal. Přišel pan docent a pravil: Jak budete, kolego, pokračovat v preparaci? Tak jsem chvíli pokračoval, ale ne moc. Za chvíli přišel pan docent a opět pravil: Jak budete, kolego, dál pokračovat v preparaci? A já mu odpověděl: Pane docente, dál v preparaci už pokračovat nebudu, protože si myslím, že bych se dopreparoval do pulpy. A bylo vymalováno. Při dalším pokusu za půl roku v Praze už pan docent Šícha nebyl. Atestace proběhla v klidu, i když bez humoru. Pan docent Šícha byl výborný diskutér. Rád jsem poslouchal jeho výstupy na krajských seminářích. Druhou atestaci jsem dělal po několika letech v Brně a zkoušeli mě páni profesoři Toman a Sazama. Byl to krásný a důstojný zážitek, ale to už jsem ordinoval jinde.

Jednoho dne na jakémsi večírku ve svitavské poliklinice mě oslovil Mirek Pražan, laborant z Poličky: Karle, v Poličce emigroval primář – vo pivo, že se nepřihlásíš do konkursu! Pivo je pivo. Přihlásil jsem se. Měl jsem za sebou šest let praxe a první atestaci. A vyhrál jsem. Z místních doktorů neměl atestaci ještě nikdo. Všichni byli mladí, všichni se chtěli učit, všichni chtěli pracovat. A taky se chtěli bavit. Právě se totiž konala krásná léta šedesátá. Nehádali jsme se, měli jsme se rádi, pomáhali jsme si. O prázdninách, když bylo hezky, v polední hodinové přestávce místo oběda, jsme si zajeli zaplavat na Modřecký rybník. Na venkově jsme měli několik neobsazených ordinací. Dentisti byli už na dojíždění staří a mladé neatestované lékaře pustit mimo polikliniku, to se nesmělo. A tak jsem tam jezdil na pár hodin každý den sám. Ráno ze Svitav na šestou do Poličky, o desáté třeba do Svojanova, ve tři zpátky do Poličky a pak k večeru domů. Nejkrásnější časy mého života v práci...

A pak přijely ruské tanky. 21. srpen 1968. Právě začínala moje dovolená... Nastal čas na přemýšlení, kudy dál. U prověrek vedoucích pracovníků jsem řekl, co si myslela většina slušných lidí a co jsem si myslel i já. Židle vedoucího lékaře oddělení mi zamávala na pozdrav. Ještě než mě vyhodili, pozvali na oddělení krajskou kontrolu. Vedl ji krajský stomatolog pan doktor Štancl. Po kontrole si mě vzal stranou a jen tiše řekl: Já vím... Je to všecko v pořádku.

Když se na to dívám dnešníma očima, tak opravdu je všecko v pořádku. Děti se dostaly na vysoké školy, pro které se rozhodly. Sice ne hned po maturitě, ale dostaly se. Byla to pro ně životní lekce, která je pro budoucno otužila. A já si říkám, jakej blbec by ze mě mohl vyrůst, kdybych tenkrát sklopil uši. Nějaký čas jsem pak strávil na vesnici, poté jsem vyhrál konkurz na šéfa zubního v České Třebové, protože nikdo tenkrát neměl druhou atestaci – ale to už je jiný příběh.

Kdy a jak jste se dostal k používání hypnotických technik ve své praxi?

Pracoval jsem tenkrát ve Svojanově a v Rohozné. Když jsem tam zastupoval, stihl jsem práci za pár hodin. Najednou jsem tam byl na celý úvazek. Klid. Až moc velký klid. Vybavení ordinace jen na základní službu. Dřív jsem jezdil za svými přáteli jednou za měsíc, za dva, na kliniku do Brna. Dál se vzdělávat. S tím byl konec. Tak jsem si řekl: Člověče, vždyť ti není ještě čtyřicet – musíš začít něco dělat! A pustil jsem se do studia psychologie. Zatím jenom z knih. Na střední škole mě ji učil ředitel, pan doktor Jaroslav Petr. I na něj zamávala v těch časech ředitelská židle. Měl štěstí, že nebyl doktorem pedagogiky, ani politických věd, ale psychologie. Uchytil se ve svitavské nemocnici na psychiatrii. A právě on mě přivedl do centra hypnoterapie k panu profesorovi Stanislavu Kratochvílovi. Začal jsem se zase učit. Na týdenní stáže v Kroměříži jsem si bral dovolenou. To už jsem byl v České Třebové a usmálo se na mě štěstí. Přišla za mnou paní doktorka Venclová a požádala mě, abych se pokusil vyléčit její dceru, která měla obtížně řešitelný nestomatologický problém. Léčba se tenkrát povedla. Štěstí bylo v tom, že otcem pacientky byl ředitel Okresního ústavu národního zdraví. Pan doktor Vencl byl opravdu hodný člověk a dobrý křesťan a neměl to tenkrát pro to křesťanství lehké. Tehdy neřekl vůbec nic. Ale já měl od té doby na svou práci klid. Nikdo mi sice nic nedal zadarmo, ale mohl jsem pokračovat ve studiu a terapeutických hypnózách. Udělal jsem jich dodnes několik tisíc. Obecné mínění lékařské obce je i v současnosti k hypnóze víceméně skeptické. Tak – skepse není špatná emoce. Vede často k poznání skutečnosti a někdy i ke změně konzervativního názoru. Hypnóza není léčebná metoda pro každého – ať je to pacient nebo lékař. Pokoušíme se o ni, když klasická medicína neví, jak dál. Zpočátku jsem občas zažil absolutní neúspěch. Ale zažil jsem taky pocit srovnatelný s potleskem několikatisícového davu při divadelním představení. Příběh, který si pamatuji dodnes. Asi patnáctiletá, těžko ošetřitelná dívka. Ortodontista požaduje extrakci retinovaného špičáku v horní čelisti. Při zkoušce hypnability konstatováno – je možné to zkusit. V anamnéze jsem zjistil, že ráda lyžuje. Navozena hypnóza, svodná i lokální anestezie. Pacientka měla ve snu předbíhací kartu, takže předbíhala na vleku. Zákrok proveden, rána zašita. Když se pacientka probudila, říkala, že to bylo fajn a kdy že začneme operovat...

Dá se hypnoterapie efektivně použít i u dětských pacientů?

Ano, dá. Vzpomínám si na tříletou pacientku, která měla atopický ekzém. Navodil jsem hypnotický stav a vymyslel pohádku, která sloužila jako metafora, vedoucí ke snížení svědivosti kůže. Těch sezení bylo několik a vedlo to k postupnému vymizení příznaků. Vyrostla z ní krásná holka... Vím, že jsou i jiné způsoby, jak odstranit strach dětí z bílého pláště. A používám je, samozřejmě.

Váš život ovšem zdaleka není jen stomatologie. Jste člověkem mnoha uměleckých disciplín a dovedností a tou první je jistě divadlo. Konečně ve vaší knize, v memoárech, jež jste si daroval k osmdesátinám, mohou milovníci divadla, zejména loutkového, najít poutavou historii amatérského divadelnictví u nás v posledním půl století.

Vztah k divadlu a muzice mě provází už od dětských let. Moje máma nebyla jenom stomatochirurg, později zakladatelka dětské stomatologie ve Svitavách. Byla to výborná klavíristka, která založila v našem městě spolek přátel vážné hudby a přivedla k nám řadu svých přátel ze studií v Praze. A nebyli to muzikanti ledajací. Klavírista Josef Páleníček, houslista Alexandr Plocek, violoncellista Miloš Sádlo nebo Smetanovo kvarteto. Ti mistři klasické hudby u nás nocovali, povídali si s malým klavíristou – to jako se mnou – a byli to rázem moji strejdové. Táta nám dětem zase koupil malé loutkové divadlo, a tak jsem se dostal k loutkám. A divadlo potřebovalo muziku, takže jsem se postupně naučil hrát na několik hudebních nástrojů. No a ta hudba zase přinesla další muzikanty do naší divadelní party. Nabalovalo se to jako sněhová koule. V roce 1970 jsme založili soubor C, který patří dodnes mezi nejlepší loutkoherecké soubory u nás.

Vidíte – piáno mě provází celý život. Mám ho i v čekárně svojí ordinace spolu s originálními obrazy na zdech. Vytváří to vlídné a klidné prostředí při mojí práci pro pacienty.

A tak to mám rád...

MUDr. Karel Šefrna, nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2005).