LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Napadá mě, s trochou nadsázky, že si Evropa pod vlivem nejrůznějších aktivistických skupin obávajících se byť jen teoretického rizika nakonec celou stomatologii zakáže.

Vše začalo zákazem zubního amalgámu, definitivně k roku 2030. Česká stomatologická komora se spolu se Světovou stomatologickou organizací FDI snaží, aby se spíše jednalo o „phase-down“, tedy radikální snížení používání. Tedy aby ve výjimečných případech, v ČR to odhadujeme na maximálně 40 000 výplní ročně (kdysi jich bylo 5 milionů a dnes asi polovina), bylo možné amalgám použít (řekněme subgingivální výplň u molárů hrazená zdravotními pojišťovnami). Oproti tomu ekologové, řada politiků a šest afrických zemí, kde amalgám nikdy nepoužívali, bojují za okamžitý zákaz, nebo aspoň zákaz k roku 2025. Naopak, za amalgám v minulosti bojovali Britové, kteří v něm viděli dostupný a lety prověřený materiál, ale nyní, po Brexitu, převládá ekologické hnutí ze severu Evropy a lobbing pro nové technologie (typicky keramické inlaye) z Německa. Zároveň by ekologové rádi zakázali i adhezivní systémy postavené na bisfenolu.

Riziko pro pacienta je zanedbatelné, pro lékaře zcela minimální (musel by leštit výplně bez ochranných pomůcek od rána do večera každý den celý život), ale přírodu a zaměstnance zatěžuje výroba za nedostatečných podmínek (vesměs mimo EU).

Po odborné debatě obvykle rozhoduje Evropský parlament a Evropská komise. Moje zkušenost s řadou hlasujících (v rámci lobbingu se s nimi snažím mluvit) je taková, že o tom mnoho nevědí, ale pro jistotu hlasují „proti těm jedům“ a „pro bezpečí obyvatel“. Uvidíme.

Hitem roku 2019 byla snaha zakázat titan, neboť vdechování TiO2 je opravdu prokázaný karcinogenní děj. Není pochyb, že se v továrnách a třeba i v zubních laboratořích má dbát na bezpečnost práce – nošení respirátorů, odsávání atd. Nepochybně by tato látka neměla být míchána do kdečeho (ČR je jejím velkým producentem). Ale zakázat materiál, bez kterého si moderní chirurgii a zejména stomatochirurgii neumíme představit? Zatím se tomu podařilo zabránit, ale návrhy stále krouží kolem Evropského parlamentu.

Co naopak Parlamentem v roce 2019 prošlo, je označení kobaltu za karcinogen třídy 1B už v naprosto zlomkovém množství. Věc nebyla dopředu odborně projednávána a nikdo vlastně neví, co to přesně pro praxi znamená. Jistě nikdo čistý kobalt nepoužíváme, ale týká se to i třeba chromkobaltových slitin? Chrom se z nich uvolňuje v naprosto miniaturním množství, což je ale naopak prokázáno senzitivitou u alergiků. Máme nějaké studie o zvýšené incidenci nádorů u pacientů ošetřených těmito slitinami? Je důvod k jejich zákazu? CED, organizace evropských stomatologů, se v tom snaží zorientovat. Jako první zareagovala Francie, která chromkobaltové slitiny vyřadila z úhrady pojišťoven s tím, že hradí spony z titanu s TiO2 na povrchu. Ano z toho „obávaného“ titanu! Máme tedy přestat tyto slitiny používat? Máme informovat pacienty a přepracovávat starší protetické práce? Nebo dokonce vyjímat kobaltové slitiny voperované do pacientů? CED se snaží vydat urychleně doporučení, které by se projednalo na setkání všech stomatologů z EU. Pracovní skupina, které jsem členem doložila na studiích, že uvolňování kobaltu ze slitin je pod danou normou. Používání je tedy nadále bezpečné a legální. Bude ale potřeba hlídat překlopení legislativy do národní úrovně.

Velká diskuze je kolem vyjmutí zubních implantátů z povinnosti vystavovat kartu implantátu. Jaká jsou pro a proti? Snahou EU je, aby pacient byl informován, co bylo vloženo do jeho těla, a tato data byla centrálně přístupná, aby je mohlo v případě komplikace dohledat i jiné zdravotnické zařízení nebo kontrolní orgán.

Ve „velké medicíně“ to není moc problém. Trh ovládá několik obřích a profesionálních firem třeba u náhrad kyčelního kloubu. Rubem jsou veliké ceny těchto náhrad. U zubních implantátů konkurence mnoha a mnoha výrobců stlačuje ceny dolů, zpřístupňuje tuto technologii.

Na straně druhé, každý implantolog ví, jak těžké je někdy se při komplikaci dobrat toho, co to vlastně má pacient v ústech, a nezřídka najdeme něco, co „někdo nějak dovezl“. Stát kontroluje „zaslané papíry“, ale nikdo nechodí pak vše kontrolovat po ordinacích. A pokud není žalobce, není ani soudce. S kartou zubního implantátu bude mít pacient mnohem větší šanci zjistit, co že mu to bylo implantováno a že to někdo prověřil a registroval. Výsledkem bude snad vyšší bezpečí pacienta. Dost možná ale i zúžení trhu a určitě zvýšení cen pro vyšší administrativu.