Do zubařského vesmíru se kvůli osvobozujícímu smíchu vydávali i herci českých komedií, a tak o protézách na kaučukovém patře vtipkuje Vlasta Burian (U pokladny stál, 1939), huhňat v zubařském křesle s otevřenou pusou zkouší televarietní Jiřina Bohdalová a stomatologické prostředí koneckonců inspirovalo i jedno žižkovské divadlo. Vždyť kočovným dentistou, který na trakaři objížděl klienty s „M šestkou“ – tedy nožní vrtačkou s pěti rychlostními stupni, byl i největší Čech Jára Cimrman.

Jedinečným a nevymyšleným způsobem ovšem svět komedie a stomatologie propojil český herec, zpěvák a zubní technik Jára (vlastním jménem Jaroslav) Kohout (1904 – 1994), který hrával ještě v němých filmech: „Přes den jsem spravoval lidem zuby a po večerech jsem se jim snažil vyspravit náladu,“ líčí populární herec a zpěvák svůj dvojí život v kabaretech a v ordinaci doktora Koutníka v Mezibranské ulici v centru prvorepublikové Prahy. Tady působil několik let jako zubní technik. Když totiž rodičům oznámil, že se chce věnovat múzám, stanovila hlava měšťanské rodiny z pražských Vinohrad podmínku, aby se „napřed něco kloudnýho vyučil“. Divadelník Jára prý v nové republice neměl na vybranou: „Tatínek Alfréd byl rozhodnut, doktor Koutník byl rozhodnut, a tak jsem se vzdal přesilovce,“ líčí herec a zubní technik počátky svojí dvojdomé kariéry v autobiografii „Hop sem, hop tam“. Ta poutavě přibližuje nejen svět divadel a filmového Barrandova a Hollywoodu, ale i praxi tehdejší zubařiny:

„Zaměstnavatel do mne bez prodlení začal vpravovat zubotechnické kumšty: jak vysmýčit ordinaci a čekárnu, zubotechnickou dílnu, jak nanosit ze sklepa v putně na zádech uhlí i do jeho soukromého bytu, ale i jinak celkem nedůležité věci: uklidit vrtáčky, šábry, kyvety, zasádrované artikulátory, skleničky, kelímky, zlaté piliny...“

Tehdy se mu podle vlastních slov profesní život rozdvojil na způsob dr. Jekylla a pana Hyda, ale přestože srdcem tíhnul k varietnímu jevišti, na zubotechnickém řemeslu oceňoval kontakty (manželka majitele drobných 30 cukrovarů, manželka majitele sanatoria...) i výdělek. „Ruce samy automaticky stavěly chrupy, polírovaly zlaté bígly na můstcích, dávaly kaučuky do kotlíku, cpaly sádru do pusy žen i mužů, starých i mladých, prostě zubařily. Já myslím, že šibenice je proti zubařině procházka, ale zvykl jsem jí ...Dokonce jsem k tomu katovskému řemeslu přilnul, vykonával jsem je lehce a hravě, možno říci s láskou a s citem. Hlavně proto, že jsem hned zpočátku dostával na ruku 150 korun měsíčně.“

I v druhé profesi působil ovšem Kohout jako bavič a jeho zaměstnavatel si zřejmě uvědomoval, že v ordinaci svým humorem atmosféru užitečně zlidšťuje: „Šéf byl pyšný na svého asáka, který zákazníky udržoval v dobrém rozpoložení, i když volali o pomoc, mluvil s nimi o divadle, zvláště když měli v puse svěrák... Tím se nemohl pochlubit hned tak nějaký jiný zubař, že zubní technik vyprávěl pacoušovi anekdotu ve chvíli, kdy pan doktor vrtal v nebezpečné blízkosti nervu.“

Z nedávno publikované vzpomínky Kohoutovy manželky Marcely také vyplývá, že populárního herce konzultovali v otázkách zubního ošetření za první republiky i státníci nejváženějšího kalibru: „Masaryk si občas do Lán zval herce, a protože jich bylo hodně, TGM si prý o každém z nich něco předem zjistil, aby si s nimi mohl informovaně popovídat. Na Járu udělal prezident takovou dokonalou pamětí silný dojem, protože na něj vytáhl, že dělal zubaře. Jára sice říkal, že je jenom zubní technik, ale tehdy mohli zubní technici fungovat i jako zubní lékaři, a prezident Masaryk Járu přiměl, aby se mu podíval na akutní problém. Takže prý prezidentovi nějaký zlomený zub v puse dokonce v Lánech osahával, čímž se pak na hereckých večírcích dlouho rád chlubil,“ říká o mistrových konzultacích manželka.

Pro stomatology může být zajímavé, že ve svých pamětech je Kohout zachycen i jako podnikatel aktivista, který lobbuje proti nevýhodným změnám legislativy v oboru: „Zůstával jsem u řemesla jen proto, že nese peníze, a samozřejmě toužil po samostatném podnikání. Tehdy právě měl vyjít zákon, že se zubní technici nebudou smět zařizovat pro sebe ... Vrhl jsem se tedy s E. F. Burianem do náruče proletkultu a přesvědčoval úřady i masy na protestních schůzích o správnosti naší causy pro sebe, abych já si směl zařídit vlastní oficínu. Vyhráli jsme a dějiny nechť posoudí mou účast na tomto úspěchu volného podnikání.“

Protože pro Prahu už měl koncesi divadelní, zmíněnou oficínu zubního technika si Kohout otevřel v Budňanech u Karlštejna – nedaleko vily, kterou si v Zadní Třebáni nechal postavit už jako divadelní ředitel. Roku 1935 totiž koupil Švandovo divadlo a roku 1938 od emigrující dvojice Voskovce s Werichem také divadlo Osvobozené. Po dramatickém odchodu z Československa na podzim 1948 ošetřoval ještě zuby kolegům-běžencům v uprchlickém táboře ve Francii (před odchodem do USA), ale po zbytek herecké a rozhlasové kariéry – působil v mnichovské a hlavně newyorské redakci Rádia Svobodná Evropa – docházel do zubních ordinací už jen jako pacient.

Nicméně kloudnému řemeslu, ke kterému ho přivedl otec, zůstával laojální stejně jako ke svému prvnímu zubařskému zaměstnavateli. A v autobiografii neváhal přiznat marnivost někdejšího zubního technika ani podezřelé šetření vzácných kovů: „U doktora Koutníka jsem byl činný i v průmyslové špionáži,“ vzpomíná totiž Kohout s nadsázkou, „chodíval jsem k doktoru Wachsmannovi, strýčkovi Jiřího Voskovce, abych u něho okoukl novou metodu výroby tažených korunek na přístroji, který si přivezl z Paříže. Tajemství korunky jsem vyslídil, ale při nejdražší operaci své zubařské kariéry jsem ji nepoužil. Platinovou korunku se zářivým a blesky metajícím briliantem, kterou si přála tanečnice z Arény Hana Klimentová, jsem vyrobil postaru, a ještě mi zbylo něco platiny na jehlici do kravaty,“ vzpomíná pyšně Jára Kohout, který patřil k nejoblíbenějším hercům a možná i zubním technikům první republiky.

Fotogalerie