LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

V lednu 1892 vychází ve Vídni úřední list, který oznamuje, že 22. 12. 1891 říšská rada – tak se nazýval oficiálně vídeňský parlament (Rakousko-Uhersko) – schválila zákon o lékařských komorách. Uvedený zákon o lékařských komorách byl projednáván mezi lety 1889–1891 a byl přijat po dlouhých diskuzích.

Úřední list z ledna 1892 s oznámením, že říšská rada dne 22. 12. 1891 schválila zákon o lékařských komorách.

Podle tohoto říšského zákona měly být zřizovány „v královstvích a zemích na říšské radě zastoupených lékařské komory“. Význam komor vysvětloval § 3 uvedeného zákona. Lékařské komory „jsou povolány o všech záležitostech, které se týkají společných zájmů lékařského stavu, úkolů a účelů, jakož i důstojnosti a vážnosti lékařského povolání, vývoje zdravotnických zařízení, pokud lékařské spolupůsobení jest důležitým, porady konati a usnesení činiti s lékaři komorního obvodu, jakož i s jinými lékařskými komorami jednati, podáním k úřadu svého obvodu se obraceti a skrze představený úřad zemský podávati c. k. vládě návrhy a žádosti“.

V lékařské komoře byli povinně organizováni všichni lékaři, kromě lékařů vojenských a lékařů zaměstnaných ve státní zdravotní správě.

Až 15. října roku 1894 byla vyhlášením pražského místodržitelství zřízena lékařská komora se sídlem v Praze, rozdělená na dvě sekce, a to českou a německou. Každým rokem byl volen předseda tak, že se vždy střídal předseda sekce české s předsedou sekce německé. První volby do české lékařské komory se konaly 20. prosince 1894 a předsedou byl zvolen smíchovský městský lékař MUDr. Josef Ostrčil, který byl zároveň prvním předsedou Ústřední jednoty českých lékařů a pokladníkem Spolku českých lékařů.

Na Moravě byla již v roce 1893 založena lékařská komora v Brně a téhož roku v Opavě komora pro Slezsko.

V roce 1880 vzniká Ústřední jednota českých lékařů v království českém. Vznikla z iniciativy profesora české lékařské fakulty v Praze, dermatologa Vítězslava Janovského. Stanovy určovaly, že jejím účelem jest: „Pěstovati vzájemnost všeho lékařstva českého v otázkách týkajících se stavu lékařského a veřejného zdravotnictví, důstojně zastupovat stav navenek, pěstovat osobní styky a výměnu osobních názorů.“

Založení Ústřední jednoty bylo reakcí na zákon o povinném nemocenském pojištění dělníků a úředníků, přijatý v březnu uvedeného roku. Tímto zákonem se měnilo postavení pojištěných, ale i lékařů, kteří vstupovali s nositeli pojištění do smluvních vztahů, a úkolem jednoty bylo hájit zájmy lékařů vůči nemocenským pokladnám.

Ústřední jednota od svého založení – její první valná hromada se konala roku 1880 v Praze – usilovala, aby byl přijat zákon o lékařských komorách. Tento požadavek se objevoval v habsburské monarchii již od 60. let 19. století, kdy se lékaři seznámili s existencí lékařských komor v řadě evropských států. Poprvé tento požadavek vyslovil profesor Janovský na schůzi Spolku českých lékařů v Praze.

Spolek českých lékařů byl založen v roce 1862, jeho první schůze se konala 16. června 1862 v 6 hodin odpoledne v Purkyňově Fyziologickém ústavu ve Spálené ulici. Úkolem spolku bylo „vzájemné vzbuzování a oživování vědecké činnosti a pěstování vědy lékařské vůbec, dále zdokonalování a upotřebování jazyka českého v umění lékařském“. Spolek lékařů se tedy zaměřil na odbornou, vědeckou část medicíny, zatímco komory měly hájit stavovské zájmy lékařů.

Dne 28. října 1918 je vyhlášena Československá republika a na zrození samostatného státu reagují lékařské komory. Žádají připravit nový zákon o komorách, který však nevznikal jednoduše. V průběhu jednání se debaty měnily nejednou i v ostrý spor lékařských organizací s navrhovatelem nového zákona o komorách, kterým bylo Ministerstvo veřejného zdravotnictví.

Až 28. června 1929 přijalo národní shromáždění zákon číslo 113 Sb. o lékařských komorách. Podle něho byly lékařské komory zřízeny, aby hájily a podporovaly zájmy a chránily čest stavu lékařského. Sídlem lékařské komory v Čechách byla Praha, pro Moravu a Slezsko Brno a pro Slovensko Bratislava. Slovenská komora měla zahrnovat také území Podkarpatské Rusi, kde měla být zvláštním vládním nařízením zřízena komora později. To se stalo až v roce 1939.

Zákon z roku 1929 zvýšil prestiž komor a odděloval správní moc od moci disciplinární, samostatné čestné rady měly nad členy komory disciplinární pravomoc.

Být členem komory měl povinnost každý lékař, vykonávající v obvodu jejího působení svou lékařskou praxi.

Zastupitelstvo lékařské komory, demokraticky volené, bylo orgánem, který se usnášel a rozhodoval, komorní rada zastupitelstva byla orgánem výkonným a správním. O řešení nejzávažnějších otázek rozhodovala členská schůze komory.

Lékařská komora podávala státní správě doporučení k žádostem lékařů o povolení praxe, o udělení titulu odborný lékař, doporučovala jmenování soudních znalců, schvalovala přesídlení lékařských praxí. Komora také měla právo rozdělovat finanční částky z vlastních fondů k podpoře lékařů, případně členů jejich rodin.

Profesor Kostlivý vystihuje význam komor těmito slovy: „Komory mají být prostředníkem mezi úřady a stavovskou organizací. Čím taktněji, objektivněji, ale i sebevědoměji si při tom budou počínat, tím závažnější bude hlas a votum, které podají. Přitom je třeba vyvarovat se toho, aby se staly jen slepými vykonavateli vůle dozorčích úřadů, ale i druhého extrému: nekompromisně se zastávat všeho, co není právě v zájmu lékařského stavu, ale za to se vážně dotýká zájmů všeobecných. Státu bude ovšem zájem všeobecný vždy bližší než zájem jednoho malého stavu. Aby se však nedělo vše jen na úkor lékařstva, o to dbát bude první a hlavní úkol lékařských komor.“

Mnichovské události a posléze okupace 15. března 1939 postihla i činnost komor. Volené orgány komory byly nahrazeny správními komisemi, které jmenoval Zemský politický úřad.

Po skončení války, hned 9. května 1945, pověřila Česká národní rada řízením lékařské komory docenta Josefa Maška a profesora chemie pražské lékařské fakulty Karla Kácla. Ten se stal v říjnu 1945 také poslancem Národního shromáždění za Československou stranu socialistickou. Zmíněný Josef Mašek byl členem strany komunistické. Následujícího roku v březnu 1946 ministerstvo zdravotnictví a Zemský národní výbor jmenovaly správní komisi komory, jejímž předsedou byl Karel Kácl a místopředsedou komunista MUDr. Jindřich Karpíšek. Podobně byli správní komisí jmenováni, ale nikoli voleni, členové správních komisí v Brně a na Slovensku.

Úkolem správních komisí komor bylo především doporučování či zamítání žádostí lékařů o povolení praxe, o udělení titulu odborný lékař, dále jmenování soudních znalců, schvalování přesídlení lékařských praxí a obsazování uvolněných míst především v pohraničí.

Správní komise komor v poválečných letech vykonávaly i další činnost, která nám dnes připadá stěží uvěřitelná, totiž doporučování žádostí lékařů o koupi motorového vozidla, poskytování přídavkových potravinových lístků a další.

Únor 1948 okamžitě zasáhl do správních komisí komor, předsednictví byl zbaven profesor Kácl a vystřídal jej Jindřich Karpíšek. Činnost správních komisí komor již od roku 1947 kritizovali funkcionáři odborů ROH (Revoluční odborové hnutí) a označovali je za zbytečné instituce. Cílem těchto útoků bylo komory zlikvidovat, a to se také po dvou letech stalo. Ministerstvo zdravotnictví lékařské komory zrušilo. Poúnorový ministr zdravotnictví Josef Plojhar zastavil svým výnosem činnost komor k 31. červenci 1950. Zatímco lékařské komory vznikly zákonem Národního shromáždění, k jejich likvidaci stačil pouhý výnos ministerstva. Evidence lékařů převzalo ministerstvo zdravotnictví a národní výbory, majetek převzal Svaz zaměstnanců zdravotnické služby ROH.

Po listopadu 1989 se existence komor opět obnovuje. Vedle komory lékařské však vzniká samostatná Lékařská komora stomatologů (LKS, vznik r. 1990), předchůdkyně současné České stomatologické komory (ČSK, vznik na základě zákona r. 1991).

Věstník českých lékařů 25. května 1929 přinesl zprávu o schůzi v Praze konané 9. května, kde lékaři protestovali proti ministerským návrhům připravovaného zákona o lékařských komorách. Účastnili se zástupci univerzit a představitelé všech českých i německých lékařských organizací působících v Československu.
Titulní strana Věstníku českých lékařů č. 37 – 38 z r. 1934, kde byl zákon o lékařských komorách uveřejněn. Pro četné připomínky a námitky byl zákon v r. 1934 novelizován. O komorách se mluví v množném čísle, neboť byly zřízeny komory česká, moravskoslezská a slovenská. Samostatná komora stomatologická tehdy neexistovala.
Profesor Vítězslav Janovský, který na schůzi Spolku českých lékařů v Praze jako první vyslovil požadavek na uzákonění lékařské komory.

19. 3. 2022

LKS 03/2022

Print: LKS. 2022; 32(3): S47 – S49

Autor:

Fotografie

  • Archiv Otakara Brázdy

Rubrika:

Téma: