Do češtiny byla přeložena jeho populárně naučná a ve světě velmi oblíbená kniha Mámino poslední objetí, kterou vydal v roce 2019. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, nazvaných Mámino poslední objetí, Okno do duše, Z těla na tělo, Emoce, které nás činí lidmi, Vůle k moci, Emoční inteligence, Vnímání, Závěr. Ty jsou doplněny několika černobílými ilustracemi a fotografiemi. Redakčně je kniha velmi dobře zpracována, prakticky bez překlepů či gramatických chyb.

Kniha může být velkým přínosem pro každého medicínského odborníka, stomatologa či dentální hygienistku nevyjímaje, neboť autor na vlastních i dalších výzkumech studuje chování primátů, jež má mnoho implikací v chování lidí. S určitou nadsázkou lze říct, že pokud k této knize připojíme znalosti získané studiem evoluční biologie (např. Příběh lidského těla od Daniela E. Liebermana), nebude již náš pohled na chování lidí nikdy stejný a řada dosud nepochopitelných jevů dostane rázem jasnější obrys.

Centrálním tématem knihy jsou emoce, které se podle autora vyvinuly pro svou schopnost adaptivní reakce na nebezpečí, konkurenci, příležitosti k páření a řadu dalších důvodů – mají zejména sklon spouštět jednání (akci). Jak v ČR často připomíná Radkin Honzák [viz např. rozhovor v LKS. 2020; 30(4): S56], emoce nejsou výlučně jevem psychickým, nýbrž se jedná o jevy současně somatické i psychické. Stejný pohled má i Frans de Waal ve své knize. Navíc (stejně jako R. Honzák) připomíná, že vnějším projevem emocí jsou vnitřní pocity každého jedince. Na zvířecích (i lidských) výzkumech prokazuje, že zatímco emoce jsou projevy víceméně shodné či velmi podobné napříč lidskými rasami i zvířecími druhy („různé kultury zakouší emoce stejným způsobem“), vlastní pocity příslušného jedince jsou vždy vnitřní subjektivní stavy, individuální, charakteristické, sdělované pomocí jazyka – ale do úplné míry nesdělitelné a nepřenositelné. Emoce se změní v pocity, až když si je prožívající uvědomí, protože pocity jsou vědomým prožíváním. Pocity přijdou, když emoce proniknou do našeho vědomí a začneme si je uvědomovat. Kromě toho emoce souvisí i s inteligencí. Slovy autora: „Dualismus těla a mysli jsme si přetavili v dualismus emocí a inteligence, ale tato dvojice k sobě ve skutečnosti patří a jedna bez druhé nemůže fungovat.“

Jaký to má význam pro stomatologa? V dnešní době snad ještě větší než dříve – nejsilnější emocí je totiž strach, s nímž i s jeho důsledky jsme nuceni každodenně pracovat již více než rok u většiny našich pacientů. Ačkoliv o covidové krizi kniha nepojednává (anglický originál je z roku 2019), pasáže o strachu a davovém chování můžeme okamžitě aplikovat jak na globální projevy této probíhající celosvětové hysterie, tak na každodenní dopady, které má chronický strach na naše pacienty. Když autor hovoří o důsledcích sociální izolace u primátů, doslova nás mrazí, pokud si uvědomíme paralelu s dnešní dobou, týkající se zejména dětí a seniorů. Autor mnohokrát v knize zdůrazňuje, zcela v souladu s evolučními biology [viz také např. kniha Evolution of Human Head, jejíž recenze byla publikována v LKS, 2019; 29(2): 38], kontexty toho, že člověk patří mezi primáty, konkrétně že rod člověk patří do čeledě lidoopů (hominidae), jíž je řád primáti (primates) nadřazen. Ať chceme nebo nechceme, jsme sociální tvorové a blízkost i těsný kontakt s ostatními členy skupiny máme hluboce evolučně zakódované a jsou pro nás zcela zásadní. Izolace od skupiny znamenala v evoluční minulosti prakticky jistou smrt a jako takovou ji dodnes prožíváme extrémně těžce, snad s výjimkou spíše ojedinělé dočasné dobrovolné izolace. Jak autor zdůrazňuje – u mláďat (i lidských dětí) znamená sociální izolace nevratné poškození jejich budoucího života. V tomto kontextu pak extrémní nárůst dětských psychologicko-psychiatrických obtíží (sebepoškozování, sklony k depresi atd.), o kterých referují prakticky denně jejich rodiče v našich ordinacích, není překvapivý. Kniha tak nabízí základ pro zamyšlení nad tím, jak vlastně budoucí generaci izolačními opatřeními poškozujeme.

Kniha je cenná i tím, že autor vyvrací řadu dnes již historických mýtů, které se však v odborné a zejména laické veřejnosti stále udržují. Například tvrzení, že máme mnohem více obličejových svalů než jiné druhy živočichů (a proto více prožíváme emoce). Ukazuje se však, že například šimpanzi mají úplně shodný počet mimických svalů jako my, nehledě na to, že emoce prožívají prakticky shodně s námi.

Pro stomatology a zejména protetiky a ortodontisty může být významný rozbor rozdílů mezi přirozeným a hraným (tzv. Duchennovým) úsměvem. Neméně zajímavý je rozbor smíchu jakožto dynamického prosociálního chování, jehož ústředním principem není humor, nýbrž budování sociálních vazeb, solidarity a pospolitosti.

Velmi významné a málo známé je obousměrné (!) propojení mimických svalů a emocí, které autor velmi zdůrazňuje. Z každodenního života víme a snadno si ověříme, že se pocity člověka zrcadlí na jeho tváři. Méně je již známý vztah opačný – že výraz mimických svalů ovlivňuje zpětně i pocity daného člověka (tuto skutečnost v ČR terapeuticky využívá např. psychiatr Karel Nešpor k léčbě závislostí – navozením umělého úsměvu ve tváři a nastavení těla typického pro smích ovlivňuje pocity pacienta). Co je však české odborné veřejnosti prakticky neznámé a co autor velmi zdůrazňuje, je, že lidé po aplikaci botulotoxinu do mimických svalů mají jak závažné problémy při vciťování se do pocitů ostatních (empatie), tak získávají, slovy autora „zamrzlý vzhled, protože jim chybí proud mikrovýrazů, které užíváme v každodenní komunikaci. Nedostatečné reakce takových obličejů způsobují, že se od nich ostatní cítí odříznuti, někdy přímo odmítnuti“. Tento kontext dává úplně jiný vhled na problematiku celosvětově denně aplikovaných milionů dávek botulotoxinu do obličeje a v korelaci s celosvětově extrémním nárůstem užívání antidepresiv nabízí jeden z možných kauzálních faktorů, se kterým budeme do budoucna jako lékaři nevyhnutelně konfrontováni.

Výše zmíněné je však pouze výběrem několika z mnoha důležitých témat, kterým se kniha věnuje a která zde nelze detailněji probírat. O to více však lze knihu doporučit všem kolegům, zejména těm, kteří mají rádi přesah každodenní práce ve stomatologické ordinaci a kteří chtějí chování svých pacientů, ale i svých blízkých, lépe porozumět.