Už na gymnáziu jste prý založili svou první kapelu...

Jako litovelský gymnazista jsem se seznámil s forbínami Jana Wericha, s tvorbou básníků Josefa Kainara a Václava Hraběte, a také s Vladimírem Mišíkem. Postupně se mi čím dál tím víc propojovala hudba s literaturou a poezií.

Kamarádil jsem i s Karlem Plíhalem a napadlo mě, že bych to všechno propojování využil při studiu na vysoké škole. Že bych šel na pedagogickou fakultu studovat češtinu a hudební výchovu. Znovu jsem tedy oprášil hru na klavír, chodil jsem také k filharmonikovi panu prof. Běhalovi studovat hudební teorii. S češtinou mi pomáhala moje teta. Bylo to docela vážné...

Před maturitou jsem se ale dozvěděl, že na tu pajdu berou pět lidí. Jenže já chtěl mít jistotu, že nepůjdu na dva roky na vojnu. Moje starší sestra, která už stomatologii studovala, mi tehdy trošku přehlíživě řekla: hele, to udělá každej blbec... V ročníku nás byla tehdy stovka! Takže jsem se stal posluchačem a posléze absolventem stomatologie na lékařské fakultě. Vlastně – ze zbabělosti.

Hudby jste se ale nevzdal.

Musím se k něčemu přiznat. Rok co rok jsem se těšil, že neudělám tu či onu zkoušku a že mě z té stomatologie vyhodí – a já se k hudbě vrátím. Nepodařilo se.

Muzikantsky jsem se pomalu dostával k folku. Začal jsem psát vlastní skladby, s vlastními texty. Napřed jsme byli Antiperly country. Pak jsme byli Meridián, potom Damiján, a zlákali jsme k sobě dokonce mladičkou zpěvačku Leonu Machálkovou. S tou jsme také v osmaosmdesátém získali interpretační Portu v Plzni. Vlastně už rok předtím jsem tam dostal cenu jako autor. Hráli jsme samozřejmě také po studentských klubech.

V roce 1982 jsem tedy vystudoval a vzápětí byl odveden na vojnu. Dostal jsem se do Prahy k Hradní stráži. Byl to rok, kdy Mišíkovi zakázali zpívat. Taky snad někde v Tvorbě vyšel článek o nové vlně a tzv. zákaz dostaly všechny novovlnné kapely. Včetně Pražského výběru a dalších. Období hlubokého temna. Nikoliv tak pro nás. Řekl jsme si tenkrát, že se pokusím u Hradní stráže založit kapelu. Ke svému příjemnému překvapení jsem zjistil, že tam je třeba bubeník z Garáže, kytarista ze Zikuratu – prostě lidé, kteří byli také zakázaní. Oni mě samozřejmě napoprvé poslali do háje. Ale nakonec jsem je přesvědčil, že je to způsob, jak nejen dělat muziku, ale navíc ještě přitom taky vypadnout z té protivné vojny. Takže jsme poskládali kapelu a hráli. Dokonce jsme, docela bizarně, účinkovali v televizi v oblíbeném armádním pořadu Maják. V době, když všechno bylo zakázané, tam tihle lidé prostě a jednoduše hráli. Celou vojnu jsme tedy koncertovali, získali jsme i nějakou tu cenu. Bylo to fajn. Naštěstí to nebyl ztracený čas.

Do toho se vám ale přimíchalo i divadlo. Jak se to stalo?

V roce 1984 jsem se oženil a měl dvě děti. Pak přišel devětaosmdesátý. Najednou bylo všechno jinak. Vlastně nebylo ani pořádně kde hrát. Na hodně let jsem pak nechal muziky úplně, o divadle ani nemluvě. Léta jsem se prakticky nevěnoval ničemu jinému než stomatologii – a také jsem stavěl dům.

V roce 1999 se to ale zlomilo. Tady v Litovli byl Mirko Spurník zvaný Rejža. Shodou okolností z tohoto domu, kde mám dnes ordinaci a který koupil jeho tatínek. Už předtím jsem navštívil jeho divadlo a chtěl mu pak nabídnout, že bych pro něj dělal muziku. Ale neměl jsem moc odvahu ani čas, nějak to nešlo. Možná jsem byl i líný... A teď jsem se najednou ocitl na jejich hře. Představení skončilo, oni se tam fotili a já nasál tu atmosféru, tu energii a říkal jsem manželce: tohle bych teda ještě chtěl dělat. Ona to vyzradila tomu Rejžovi – tedy že bych chtěl dělat to divadlo. Což ale zase nebyla tak úplně pravda. Já jsem tam chtěl dělat muziku. No a Rejža za mnou po pár dnech přišel, že mi nese scénář a že bych mohl ve Slaměném klobouku hrát zelináře Nonancourta. Docela velká role. Třeba ve filmu ji hrál Vladimír Menšík. Nakonec mě přemluvil a já se tímhle způsobem vrátil zpátky k divadlu. Pak jsme hráli Limonádového Joe s živou kapelou a už jsem v tom lítal. Zdálo se mi ale, že by to chtělo začít dělat autorské divadlo. Myslel jsem při tom na Ypsilonku, Semafor, nebo třeba na Radošinské naivné divadlo.

Nakonec jsem tedy napsal svou první hru. A světe, div se, ono se to líbilo! Dokonce nejen těm, co v tom hráli, ale i těm, co na to chodili jako diváci. Bylo to pro mě velké povzbuzení.

Dodnes jsem napsal čtyři divadelní hry. Tři z nich mají název formulovaný jako otázku. První hru jsem nazval Mohu vám pomoci? Byla to spíš taková jemná komedie.

Tehdy jsem se v divadle také poznal se svou současnou ženou Ivou. Hrála tam, zpívala. Tak jsme začali zpívat ve dvojici.

Současně nás tehdy oslovil můj pacient a také muzikant, který se mnou hrál předtím v Damijánu, Jenda Hajn. Jednoho dne přijel – a už spolu vystupujeme jedenáct let. Tedy, se Střemkošem. Já hraju na kytaru a zpívám, zmíněný Jan Hajn hraje na bezpražcovou basu. Harmonikář Zbyněk Špaček k nám jezdí až z Frenštátu pod Radhoštěm. Karel Haderka je můj spoluhráč z divadla – zpívá, hraje na xylofon, cajun a perkuse, Iveta Valentová je zpěvačka a houslistka. Nakonec tedy hrajeme v sextetu – včetně mé ženy, která zpívá a hraje perkuse.

Každých pět let jsem pak napsal jednu hru. Ta druhá nesla název Už tu byla? Získal jsem s ní i pár ocenění na přehlídkách a festivalech. Ale to není to nejdůležitější, jakkoliv je milé a hezké, že si toho lidé všimnou.

Třetí hru jsem nazval Co vám kdo dá? Je o tom, jak se potkají zcela neznámí lidé a přitom si až překvapivě silně navzájem zasáhnou do svých životů. Drobné zpestření přineslo i to, že každá postava tam měla písničku z jiného žánru.

Mojí nejnovější hrou – ke stoletému výročí vzniku Československa – je Sokl! Jako téma jsem použil sto let v životě malého města. Třeba takového, jako je Litovel. Ten název Sokl je taková napůl přesmyčka, trošku zkrácená verze od slova Sokol. Protože my jsme sokolské divadlo. Děj pojednává o tom, jak byl vystavěn sokl, tedy podstavec, a pak vybrali sochaře s výzvou, aby vysochal patřičně velkolepou sochu. Takže on udělal císaře Františka Josefa I. To už ale přišel rok 1918, Franz Josef se nehodil, a tak mu zadali Tomáše Garriguea Masaryka. Ten už málem dosedl na sokl, jenže přišla válka. A radnice chtěla Himmlera. Mimochodem – tady nedaleko odsud, na Bouzovsku, dodnes stojí chata Himmlerka, kterou si nacistický pohlavár nechal přenést z Německa. Himmler tam ale prý nikdy nebyl. Tak to jen na okraj...

Do hry jsem ještě zamíchal další tři postavy. Samozřejmě z Litovle. Vesměs s tragickými osudy. Mezi nimi i legendárního zápasníka Gustava Frištenského. Měl nezáviděníhodný osud. Statečný byl totiž zdaleka ne jenom na žíněnce... Jeho bronzová socha, s rukama rozšafně založenýma v bok, stojí dnes před naší Sokolovnou. Při premiéře to bylo až magické, když diváci přicházeli nebo odcházeli a po jejich boku stál ten neohrožený, slavnostně osvětlený Frištenský. Přijel se na to dokonce podívat i jeden příbuzný slavného zápasníka až z Ameriky. A mimochodem – praneteř Frištenského je dlouholetou ředitelkou našeho muzea.

Jaké jsou vaše plány a aktivity v posledních měsících?

Dlouhá léta mě pojí kamarádství s Milanem Valentou, profesorem dramaterapie. Na počátku 80. let založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo. V době covidu jsme v naší čekárně udělali malou galerii z jeho obrazů. On je takový renesanční, všestranně nadaný člověk. Před lety jsme se dali dohromady a začali jsme v Mikulově organizovat takové pořady se zajímavými lidmi. Pak přišlo Holešovění, Jevíčkovění – to trvá doteď – a přibylo ještě Javoříčkovění. Je to naše nová aktivita, na kterou si lidé postupně zvykají. Už jsme pro ta setkání získali řadu významných osobností. Včetně Alfréda Strejčka, Arnošta Goldflama, Jaroslava Duška, Ivo Šmoldase... Moje nejnovější aktivity souvisejí s léta psanými povídkovými postřehy ze života zubní ordinace sestavenými s písničkami v pořad Bolet to nebolí, který jsme s herečkou MDO Ivanou Plíhalovou připravili pro komorní scény a literární kavárny. Díváme se na zubaře a jejich pacienty pokaždé z trochu jiného úhlu.

Takže jak by řekli Queen: The show must go on...

Fotogalerie