LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Rodina Jesenských dala medicíně několik velkých osobností. Letos v květnu Komora na pražském Olšanském hřbitově uctila památku nadějných stomatologů, synovců prof. J. Jesenského – bratrů Jana a Jiřího Jesenských a jejich manželek. Všichni čtyři byli popraveni Němci 24. 10. 1942 v Mauthausenu za spolupráci při atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (viz str. 121). V rodině Jesenských ovšem najdeme také významné osobnosti, které vynikly i v jiných oborech. Patří mezi ně například spisovatelka a básnířka Růžena Jesenská (1863 – 1940), její mladší sestra překladatelka a mozaikářka Marie Jesenská (1867 – 1952) – a také jejich neteř novinářka a spisovatelka Milena Jesenská (1896 – 1944), dcera prof. J. Jesenského. Milena se rovněž zapojila do odboje proti nacistické okupaci a zemřela v koncentračním táboře v Ravensbrücku v roce 1944. Připomeňme si nyní její pohnutý, ale poměrně málo známý životní příběh, který pro LKS zpracoval doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc..

Milena jako studentka dívčího gymnázia Minerva.

Měla být dědičkou otcova poslání

Profesor Jan Jesenský (1870 – 1947), který po celý život usiloval o rozvoj zubního lékařství a bojoval i o prestiž tohoto oboru, toužil, aby v jeho díle pokračoval jeho nástupce, nejlépe jeho syn. Stal se však otcem jen jediného dítěte, a to dcery Mileny. A tak Milena má úkol převzít roli syna a být dědičkou otcova poslání. Když naposledy Jesenský ovdověl, výchova dcery byla zcela v jeho rukou.

Milena se stala studentkou Minervy, prvního dívčího gymnázia v celé tehdejší monarchii.

Jaká byla dospívající Milena? Spolužačky vyprávějí, že Milena měla svůj osobitý šarm. Byla zdrženlivá, ale vstřícná a vřelá. Nebyla řečná, spíše soustředěná a bystře přemýšlející. Stala se favoritkou třídy, udávající tón. Ostatní dívky usilovaly o její přízeň, a nutno uvést, že přispívala pilně do třídního časopisu. Své články podepisovala pseudonymem A. X. Nessey – je to její jméno čtené pozadu.

Přátelé Jesenského vzpomínají na mnohakilometrové pochody karlštejnskými a brdskými lesy, které Jesenský miloval a organizoval, a připomínají i Milenu, která se po boku svého otce těchto výprav pravidelně zúčastňovala. Popisují ji jako pohlednou, tichou, zádumčivou a poněkud zasněnou dívku. Zcela jinak vidí Milenu rodinní přátelé z Dobřichovic, jimž Jesenský svou dceru svěřoval na prázdninové měsíce. „Bylo to živé, okouzlující, nespoutané stvoření. Působila jako sluneční paprsek, všechno se točilo kolem ní, tak byla oblíbená. Byla individualistkou, někdy poněkud excentrická, nikdy však afektovaná.“

Zklamání pro otce: konec studia medicíny a bohémský život dcery

Milena maturovala v roce 1915 a podle přání otce se zapsala na pražskou lékařskou fakultu. Po několika měsících poznává, že tato volba nebyla šťastná. Přispěl k tomu snad nevědomky i sám Jesenský. Ten v době 1. světové války vedl vojenskou nemocnici, kde byli léčeni vojáci se zraněními v oblasti hlavy a obličeje. Jesenský jako specialista čelistní chirurgie je ošetřoval a k operacím zval jako asistentku Milenu. Ta byla pohledem na nešťastné vojáky se znetvořujícími a zohyzďujícími zraněními obličeje otřesena. Milena se v druhém roce studia definitivně rozhodne studium opustit. Marně Jesenský Milenu přemlouval, aby v něm pokračovala. Její rozhodnutí ho rozčílilo.

Vztahem k dceři otřásl i Milenin soukromý život. Milena měla k dispozici téměř neomezené finanční částky, ale hospodařila s nimi krajně nezodpovědně a Jesenský nejednou splácel její dluhy.

Jeho nevůle vůči Mileně stoupla, když zjistil, že má milence. Byl to Ernst Polák, který patřil ke skupině německo-židovských literátů, kteří se scházeli v kavárně Arco. Napětí vyvrcholilo, když Jesenský zjistil, že Milena se nevyhnula ani pokušení kokainu, droze oblíbené v tehdejší bohémské společnosti. Nechal Milenu odvézt do sanatoria ve Veleslavíně, aby podstoupila psychiatrické léčení.

Události pak dostávaly dramatický spád. Polák požádal Jesenského o setkání, aby jej požádal o Mileninu ruku. Jesenský to ale urážlivě odmítl, a tak Polák vyzval Jesenského na souboj. Jesenský, známý svými rasistickými předsudky, vzkázal, že se s ním bít nebude.

Do sporu otce s dcerou vstupují i Mileniny tety, spisovatelka a básnířka Růžena Jesenská a překladatelka Marie Jesenská. Na Jesenského se v zájmu Mileny přímluvou obrací i MUDr. Jiří Foustka, Milenin přítel již z mladých let.

Jesenský nakonec přímluvám vyhověl a slíbil, že ustoupí. Milena mezitím oslaví jedenadvacáté narozeniny, a tím se stává podle tehdejších zákonů plnoletou. Souhlas otce ke svatbě již nepotřebuje.

Když snoubenci slíbí, že po svatbě odcestují do Vídně, Jesenský nemá námitky a Mileně dá výbavu i věno.

Novomanželé přijíždějí do metropole na Dunaji v posledních měsících světové války. Polák, hovořící stejně dobře německy jako česky, najde snadno uplatnění v rakouské bance, v jejíž pobočce jako úředník pracoval již v Praze. Obtížně hledá uplatnění Milena. Dává hodiny češtiny, krátce vyučuje ve Vídni v české škole, a pokouší se překládat z češtiny do němčiny. Pomoc jí nabídne její teta Růžena, dlouholetá spolupracovnice Národních listů, která jí zajistí, že může do redakce posílat své placené příspěvky. Toho Milena využívá, a později píše i pro Tribunu a Kmen.

Milena a Franz Kafka

Když Milena hledá náměty pro překlady z němčiny, narazí i na článek Topič, jehož autorem je Franz Kafka (1883 – 1924). Požádá Kafku o souhlas k překladu, a ten jí vyhoví. Tím začíná jejich vzájemná korespondence. Kafku Mileniny dopisy svým stylem okouzlí, požádá ji o zaslání jejích článků z denních listů. Když je přečte, píše: „To nepsala žádná obyčejná pisatelka. Znám v češtině pouze jediný jazyk znějící jako hudba. Je to jazyk Boženy Němcové.“

Výměna dopisů mezi Vídní a Prahou se stupňuje, Milena dopisy dychtivě očekává, Kafka, je-li beze zpráv, vyhledává Mileninu přítelkyni Stašu Jílovskou, aby s ní o Mileně mohl hovořit. Jílovská vzpomíná na Kafku jako na vtipného, srdečného, velmi inteligentního a temperamentního mladého muže, hovořícího s ní čistou pražskou češtinou.

Kafka dlouhá léta trpí marně léčenou plicní tuberkulózou. Milena ho navštěvuje i v sanatoriu, ale Kafkovo zdraví se neúprosně zhoršuje. Umírá 3. června 1924 a Milena píše do Národních listů jeho nekrolog. Představuje ho jako muže, jehož etická nesmlouvavost a snaha o absolutní pravdu a čistotu ji naplnily hlubokou úctou.

Kafkovy „Dopisy Mileně“ dnes patří k základním dílům světové literatury dvacátého století.

V centru pražské umělecké avantgardy

Ernst Polák se ve Vídni i v manželství chová jako neženatý muž, který nepřerušil své vztahy s bývalými přítelkyněmi. Milena jeho chováním velmi trpí a jejich vztah se postupně uvolňuje natolik, až skončí rozchodem. Po rozvodu Milenu ve Vídni již nic nepoutá, po šesti letech se vrací do Prahy. Jesenský by rád viděl, aby se k němu Milena nastěhovala a vedla domácnost. To ale Milena odmítá přijmout a svěřuje se přátelům: „Miluji otce velmi, ale žít s ním nemohu. Celé mé manželství byl útěk před otcem.“

Jejím přáním bylo stát se zahraniční korespondentkou Národních listů, která by žila střídavě v Praze, v Paříži, v Římě, v Londýně. Pro redakci časopisu je její návrh přílišný luxus.

Na podzim roku 1924 je Milena trvale v Praze a cítí se jako znovuzrozená. Chodí elegantně oblečená a s krátce ostříhanými vlasy působí jako moderní, emancipovaná žena. Ještě před odchodem z Vídně se sblížila s literátem F. X. Schaffgotschem, který je nazýván „rudý hrabě“. Tento aristokrat, zastávající krajně levicové postoje, Milenu, vždy se zájmem o sociální otázky, svými názory ovlivnil. Od něho se seznamuje s myšlenkami socialismu. Schaffgotsch přijíždí na krátký čas i do Prahy, ale jejich vztah nemá perspektivu.

Praha dvacátých let, metropole samostatného státu, je místem živého uměleckého dění a nových myšlenek. V umělecké avantgardě se objevuje i Milena a spolu se svými někdejšími spolužačkami z Minervy úspěšně vede ženskou stránku Národních listů.

V tomto prostředí Milena nachází i svého nového životního partnera. Je to Jaromír Krejcar, mladý, ale již uznávaný moderní architekt. Již za studia u profesora Kotěry byl označován za jeho nejnadanějšího žáka. Jaromír s Milenou v roce 1928 uzavírají manželství. Rok poté se stává Milena matkou dcery, která dostává rodinné jméno Jana. Pro všechny v budoucnu ale bude nazývána Honza.

Ještě před porodem při letní dovolené na Šumavě Milenu postihl bolestivý zánět kloubů, který měl trvalé následky. Koleno pravé nohy zůstává neohebné, a to znemožňuje normální chůzi, od té doby Milena kulhá. Navíc musí skončit i v Národních listech a přechází do Lidových novin.

Hospodářská krize zasáhne i podnikání Jaromíra Krejcara, který je bez obchodních nabídek. Pomůže mu i tchán – Jesenský svému zeti zadá projekt stavby stomatologického muzea, které vzniká vedle kliniky ve Viničné ulici.

Levicová etapa

Jaromír Krejcar se pohybuje v okruhu levicově orientovaného Devětsilu, sám levicově smýšlí a svými názory ovlivňuje Milenu. Milena se seznamuje i s komunistickými umělci a začíná psát do stranických novin. Když zjišťuje, že její úmysl pomáhat sociálně slabým vrstvám naráží na přísné požadavky podřídit se stranickým rozhodnutím, neboť jen strana stanoví, co je správné, spolupráce končí. Svěřuje se své přítelkyni: „Jednou jsme se usnesli, že je něco bílé, ale druhý den jsme museli hlasovat, že je to černé. Já jsem už nemohla.“

V bohaté literatuře o Mileně Jesenské se často uvádí, že byla komunistkou. Evžen Klinger, její poslední životní partner, ale vysvětluje, že členkou strany Milena ve skutečnosti nikdy nebyla. „Byla sice ve 30. letech všeobecně za komunistku považována a také byla pověřována některými ilegálními úkoly, neměla ale stranickou legitimaci, neplatila příspěvky, nezúčastňovala se pravidelných povinných stranických schůzí. Ze strany ani nevystoupila, ani nebyla vyloučena. Prostě přestala pro komunistické časopisy pracovat.“

Milenin slavný fejeton k povzbuzení národa v době okupace

Po několika letech manželství Milena poznává, že ani Jaromír, který byl pro Jesenského „nezodpovědný frajer“, se nechová jako spolehlivý životní partner. Jejich manželství se postupně stává jen formálním s ohledem na dceru Honzu. Když Krejcar hledá východisko z finančních problémů v odjezdu do Sovětského svazu, kde chce stavět domy pro dělníky, manželství se rozpadá.

Pro Milenu nastává období existenční nejistoty. V dobách nouze pomáhá i otec, který po vnučce Honze posílá Mileně každý týden šek. Zlepšení přináší až návrh Ferdinanda Peroutky, který Mileně nabízí místo v redakci Přítomnosti.

Osudové dny pro Československo se však neúprosně blíží. V září 1938 Mnichov a v březnu 1939 německá okupace státu. Český tisk se ocitá pod neúprosnou cenzurou. V těchto dnech Milena píše svůj slavný fejeton „Umění zůstat stát“.

Milena vypráví o události, kterou jako dívka spolu s matkou pozorovala z okna svého bytu. Rodina Jesenských bydlela v reprezentativním nově postaveném domě v Ovocné ulici (dnes ulice 28. října), kde měl Jesenský i ordinaci. Výhled z okna bytu umožňoval pohled jak na Václavské náměstí, tak na Příkopy. Jednoho nedělního dopoledne v roce 1905, kdy vrcholily demonstrace a boje o všeobecné volební právo, spatřily z okna pochodující zástup, který se blížil od Prašné brány. Když byl již blízko Můstku, z postranní ulice vyrazili policisté, aby průvodu cestu zahradili. Demonstrující však pochod nezastavili ani na opakovanou výzvu policie. Pak třeskly výstřely. Demonstrující se okamžitě rozprchli a na ulici zůstala ležet jen zhroucená postava. Nad ní stál jeden muž. Milena poznala, že je to její otec, který se sklonil, aby raněného ošetřil.

V tomto svém fejetonu Milena neuvádí přesné datum této události. Vzhledem k tomu, že Jesenští bydleli v domě, který byl postaven roku 1902, jak nám říká nápis na jeho průčelí, muselo k události dojít po tomto roce. Demonstrace probíhaly v Čechách v době boje o všeobecné volební právo a vrcholily koncem roku 1905. V archivu Časopisu národního muzea jsem hledal bližší zprávy a v pondělním vydání Národních listů z 6. 11. 1905 jsem na první straně nalezl tučné titulky: „Krvavé zakončení manifestace v Praze – Střelba z revolveru policisty – Vojsko povoláno – Dragouni v pražských ulicích – Přerušená a odložená představení v Národním divadle.“

Fejeton Mileny Jesenské tedy inspirovaly demonstrace v neděli 5. listopadu 1905.

To, že Milena tímto příběhem čtenářům ukázala příklad odvahy, nutnosti zůstat pevně stát i v nepříznivých okolnostech, bylo výmluvné právě tím, že fejeton vyšel 4. dubna, tedy několik dní po okupaci.

Protinacistický odboj byl pro Milenu samozřejmou povinností

Milena chápe v následujících měsících jako svou samozřejmou povinnost zapojit se do protinacistického odboje. Navazuje spolupráci s ilegální organizací a účastní se organizačně i autorsky při vydávání časopisu V boj. Ve svém bytě ukrývá osoby pronásledované gestapem i osoby, které se pokoušejí odejít přes hranice do Polska. Jsou mezi nimi především čeští důstojníci, kteří mají v úmyslu vstoupit do budoucí československé zahraniční armády. Organizuje i jejich přechod přes hranice do Polska ve spolupráci s mladým lékařem. Byl to hrabě Joachim von Zedtwitz. Tento potomek starého šlechtického rodu, který se hrdě hlásil k československému státu, byl rozhodným antifašistou. Nabídl, že svým vozem bude uprchlíky převážet až na polskou hranici, aby je předal převaděčům. Vysoký, štíhlý, světlovlasý a modrooký muž s árijským vzhledem sebevědomě vystupoval a dokonale hovořil německy. To působilo na německé kontroly tak, že jimi bez potíží projížděl.

Tuto možnost využívá pro cestu do emigrace i Milenin partner Evžen Klinger. Pro svůj původ se právem obává rasistické perzekuce. Marně Milenu přemlouval, aby odjela s ním, ze zahraničí pak organizuje její formální sňatek s bolivijským občanem, aby mohla získat pas a odjet i s dcerou. Milena odmítá. Za svou povinnost považuje svými články vlévat čtenářům důvěru v budoucnost a pokračovat i v odboji.

Po protiokupačních manifestacích 28. října 1939 gestapo zesiluje svou perzekuci. Milena je jako podezřelá zatčena 12. listopadu. Je vyšetřována v Pečkárně, pak odvezena do Drážďan, aby byla postavena před soud. Milena se obratně vyhne všem úskalím výslechu, a tak pro nedostatek důkazů je vyšetřování zastaveno. To bohužel neznamená cestu na svobodu. Milena je předána do „ochranné vazby“ a umístěna do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Milenin stav se v Ravensbrücku rychle zhoršuje. Trpí bolestmi kloubů, nemocnými ledvinami a především hladem. Netuší, že Joachim von Zedtwitz podniká další pokus o její záchranu. Ani Milenin spolupracovník při záchraně uprchlíků se nevyhnul zatčení, ale unikl dalšímu věznění úspěšným předstíráním duševní choroby. A to je způsob, který chce využít i u Mileny. Navštíví profesora Jesenského na jeho chatě ve Voznici, získá Mileninu zdravotní dokumentaci z doby jejího pobytu v sanatoriu ve Veleslavíně. Naváže spojení s berlínskou advokátní kanceláří, která je ochotna se záležitosti ujmout. Nálet na Berlín ale zboří budovu, v jejíchž troskách zahyne advokát a doklady mluvící pro Milenu shoří.

Milena se snaží povzbuzovat spoluvězenkyně a sama sílu čerpá z dopisů od otce: „Milovaný táto, netušíš ani, co pro mě tvá něžná slova znamenají. Piš mi, prosím, brzy znovu.“

Na jaře roku 1944 je Milenin stav tak špatný, že Dr. Treite, hlavní lékař tábora, se rozhodne k radikálnímu řešení: odstranění zanícené ledviny. Mileně po operaci věnuje zvláštní péči. Údajně se totiž znal s profesorem Jesenským, když v roce 1943 pracoval v Praze ve vojenském lazaretu. Milenin stav se po operaci zlepšuje díky několika transfuzím. Osudným se však stalo, když Dr. Treite rozhodl použít k opakované krevní transfuzi krve téže dárkyně. Milena upadla do bezvědomí a snaha zvládnout šok byla marná. Milena zemřela v pondělí 17. května 1944 v půl čtvrté ráno. Její popel byl rozptýlen v blízkém jezeře.

Růžena Jesenská (1863 – 1940)

sestra prof. J. Jesenského

Česká učitelka, básnířka a spisovatelka. Používala pseudonymy Eva z Hluboké, Milena Důrasová nebo Martin Věžník. Literární tvorbu začala lyrickou poezií v časopisech pro děti a mládež, pod patronací Jana Nerudy a Josefa Václava Sládka. Pod vlivem symbolismu a dekadence rozšířila svou tematiku o tragické, zejména ženské osudy. Později se stala autorkou řady dívčích, mnohdy výchovných románků. Napsala i několik divadelních her. Později psala novoromantické příběhy pod vlivem Julia Zeyera. Mezi umělci měla i několik blízkých přátel, patřil k nim např. F. X. Šalda. Utajovaný milostný vztah prožila s Alfonsem Muchou. Ráda popisovala milostná vzplanutí žen. Jiří Karásek ze Lvovic její styl označil za „vášnivý erotismus“. Kvůli obhajobě možnosti předmanželského pohlavního styku byla tehdejší společností kritizována, její názor byl označen za skandální.

Marie Viktorie Jesenská (1867 – 1952)

sestra prof. J. Jesenského

Česká učitelka, překladatelka (publikovala několik překladů z angličtiny), malířka a mozaikářka. Společně se svým manželem akademickým malířem Viktorem Foersterem je považovaná za zakladatelku českého mozaikářství. Když její manžel r. 1915 zemřel, převzala vedení jeho dílny a posléze pokračovala v samostatné tvorbě. Byla autorkou mozaikové výzdoby řady objektů v Praze (např. vyšehradský Slavín, Městská knihovna v Praze) i dalších městech (soud v Klatovech, škola v Litoměřicích aj.).

Milena telefonuje uprostřed svých redakčních spolupracovnic.
Milena v roce 1920.

Literatura

Brázda O. Profesor Jan Jesenský očima dcery Mileny. Čs. Stomat. 2001; 101: 163 – 167.

Brázda O. Krvavá neděle MUDr. Jana Jesenského. Revue ČLS JEP. 2006; 3: 39 – 42.

Černá J. Adresát Milena Jesenská. Praha: Concordia; 1991.

Jirásková M. Stručná zpráva o trojí volbě. Praha: Nakladatelství F. Kafky; 1990.

Neuwirt F. Jan Jesenský. Praha: Československá akademie věd a umění; 1948.

Vondráčková M. Kolem Mileny Jesenské. Praha: Torst; 2014.

Wagnerová A. Milena Jesenská. Praha: Argo; 2015.

20. 6. 2021

LKS 06/2021

Print: LKS. 2021; 31(6): S104 – S107

Autor:

Fotografie

  • Archiv Otakara Brázdy

Rubrika:

Téma: