Paní doktorko, opravdu jste chtěla být vždycky lékařkou?

Po pravdě řečeno, začínala jsem jako pilotka. Ve svých třinácti letech jsem přemluvila náčelníka místního svazarmovského letiště, aby mě přijal do kurzu létání. Ten jsem úspěšně absolvovala a chybělo mi půl roku do šestnácti, když jsem složila zkoušky a stala se tak zřejmě nejmladším pilotem bezmotorových letadel v Československu.

Létaní byla moje vášeň, ale osud mě nasměroval k medicíně. Nejdřív Praha, od třetího ročníku pak Olomouc. A ve čtvrťáku studijní praxe v Jugoslávii. Bylo by to dlouhé vyprávění. Každopádně jsem svůj život spojila se Srbem, který mě nakonec následoval do mé rodné vlasti. Ovlivnilo to také moje rozhodnutí vzdát se nabídky olomoucké fakulty a vrátit se z Moravy do Čech, kde celoživotně působím na Kladně.

Všechno se to zamotalo, když se nám narodil náš syn Miloš. Bohužel těžce postižený. Bylo to dvaatřicet let života, kdy jsem neustále řešila jeho křehké zdraví, jeho handicapy, když jsem usilovala, doslova dnem a nocí o to, aby mohl vést obyčejný, hezký život jako všichni kolem něj. Mnohé se podařilo, ale nemoci nakonec zvítězily. Samozřejmě, abych mu pomohla, studovala jsem všechno možné, imunologií počínaje, rehabilitací, logopedií a dalšími nestomatologickými obory konče. Osobně a zblízka jsem poznala skvělé lékaře – ale bohužel i ty druhé. Ty bez zájmu o pacienta, bez erudice a lidskosti, která k naší profesi chtě nechtě patří. Byla to občas nelítostná, ale naštěstí často i velmi povzbuzující zkušenost.

Vaší specializací se vedle zájmu o stomatochirurgii brzy stala právě pedostomatologie.

Chtěla jsem, aby nejen na klinikách, ale i v běžné ordinaci dostal pacient to, co potřebuje. Kvalifikovanou komplexní péči, provázenou tolik potřebnou empatií lékaře.

Mým prvním tématem se stala fluoridace. Tenkrát se u nás, jak si jistě mnozí pamatují, fluoridovala voda. Především ta, co teče z kohoutku. Samozřejmě to mělo svoje úskalí. A já jsem je chtěla překonat – a docela se nám to právě na Kladně podařilo.

Světová zdravotnická organizace, tedy WHO, tehdy vyhlásila index KPE (karies, plomba, extrakce) s tím, že u dvanáctiletých dětí by neměl přesáhnout hodnotu tří. My jsme v roce 1987 měli velmi slušný výsledek – 1,8. Podle všeho zejména díky místní optimalizaci fluoridace. Obsah fluoridu totiž s délkou vodovodního řadu pochopitelně klesal. Lidé také měli studny, takže fluorid zcela postrádali. Tak jsem se rozjela do Výzkumného ústavu stomatologického, kde jsem vše konzultovala s někdejším otcem fluoridace Ing. Růžičkou. Provedli jsme pak na Kladně a v okolí spoustu měření s cílem určit, kde je jaká úroveň množství fluoridu ve vodě. K tomu jsme vypracovali systém, aby minimální množství nekleslo pod kritickou hodnotu, kdy už to nemá na sklovinu dětí žádný průkazný vliv. Následně jsem vypracovala metodiku fluoridace pro celý okres, šla jsem na seminář okresních pediatrů a vše jsme individuálně a regionálně vyhodnotili a současně cíleně nasadili potřebné dávky fluoridových tablet v jednotlivých lokalitách.

Jezdili k nám tehdy např. prof. MUDr. Zdeněk Broukal, CSc., nebo prof. MUDr. Eva Rozkovcová, DrSc., s nimiž jsem pak o těchto tématech publikovala odborné práce v časopisech Praktický zubní lékař a Československá stomatologie.

Mimochodem – například kazy v rýhách, to tehdy prakticky vůbec neexistovalo. Díky té fluoridaci. Přišel rok 1989, a jak se říká, v dětské stomatologii a prevenci zubního kazu jsme s vaničkou vylili i dítě. Fluoridace skončila. Za mě: bohužel.

Vy jste se ale už tehdy také dlouhodobě věnovala spolupráci s dětskou stomatologií v Motole.

Snažila jsem se být s tímto pracovištěm pořád v živém kontaktu. Operovala jsem dokonce s doc. MUDr. Janem Handzelem, CSc., doc. MUDr. Jiřím Rambou, DrSc. Na motolské klinice jsem také v roce 1982 získala nástavbovou atestaci z dětské stomatologie. Udělali mi pak výjimku a já mohla školit pedostomatology, kteří se jinak školí na úrovni kraje. Jen jeden příklad pro zajímavost: Ze sedmi zachycených syndromů ektodermální dysplazie měli na klinice pět pacientů ode mě. Díky tomu, že jsem tohle vzácné onemocnění na klinice viděla a naučila se tam, jak je diagnostikovat.

Zvláštní kapitolu samozřejmě tvoří úrazy. Vzpomínám si, jak jedna maminka, rozvedená, jela s přítelem a dětmi autem, měli havárii, a jedno dítě k nám tehdy rovnou z nemocnice odeslali, bezzubé, abychom ho ošetřili. Chyběly mu všechny přední zuby. Tak jsme vyslali sanitku na místo nehody a dvě sestry tam ty zuby hledaly. Nakonec ze šesti chybějících zubů jich našly pět. Vložila jsem je do framykoinu, jak se to tehdy dělalo, nasázela je zpátky, všechno zašila, otiskla. Další den za mnou přijel tatínek těch dětí, shodou okolností náčelník vojenské nemocnice v Budějovicích, a děkoval mi, že něco takového ještě nezažil. Pak jsem napsala dopis prof. MUDr. Janu Kilianovi, DrSc., a pacienta odeslala do Plzně na kliniku na konzilium a další péči. A pan profesor mi napsal moc hezký dopis, že když to viděl, tak si pozval všechny své kolegy, aby jim pacienta demonstroval. Budiž řečeno, že ty zuby se kupodivu chytly – nějaké tam vydržely, některé se resorbovaly, takže byly nahrazeny implantáty.

Když se celý život věnujete dětské péči a zejména neošetřitelným pacientům – jakou zkušenost jste si z toho odnesla?

My jsme na Kladně měli pět dětských ordinací, dvě na školách, tři normální. Svěřili mi tehdy funkci ordináře. Po listopadové revoluci se tenhle systém zrušil. Dělala jsem po dvě desetiletí děti v narkóze. To bylo tehdy běžné jen na klinikách. Byli jsme v tom na Kladně zcela výjimeční. Běžně jsme poskytovali péči tzv. neošetřitelným pacientům, z terénu mi kolegové tyhle děti posílali. Analgosedace se tehdy neprováděly, používali jsme ketalar. Bez intubace. Pak jsme měli nějakou příhodu, kdy se u malého pacienta objevil laryngospasmus, takže od té doby jsme tenhle výkon prováděli výhradně v intubaci.

A co systém tzv. rodinného lékaře?

Mám na to negativní názor. Jsem ve stomatologii skoro půl století a musím říct, že  reorganizace dětské péče se nepovedla. Počínaje dlouholetým finančním podhodnocením a konče potlačením pedostomatologie jako odbornosti.

Speciálně s předškolními dětmi je těžká práce. Rodiče u mě smějí do ordinace jen s dětmi do tří let a s hendikepovanými. Jinak jsme v ordinaci s dítětem bez nich. Není možné, aby rodiče uprostřed mojí práce do toho skočili a říkali: neboj se, to nebude bolet a za chvíli je to hotové. Jedinou medicínskou autoritou musí vždy být – a zůstat – lékař.

Mám své metody, používám barevná zrcátka pro upoutání dětské pozornosti. Není to žádná věda, jen musí člověk pochopit, jak to funguje – a uvést ty techniky do svojí praxe.

Samozřejmě s některými dětmi se musí jednat spíš rozhodně, autoritativně, a pak to s nimi také jde. Lékař musí zvolit adekvátní přístup k pacientovi podle toho, jak se chová, jak tu situaci v ordinaci prožívá. Obecný recept na to není, je to především zkušenost.

Mám dneska asi třicet procent dětských pacientů. Jsme dvě lékařky v ordinaci, čtyři dny v týdnu pracujeme deset hodin denně, v pátek čtyři hodiny, střídáme se. Ročně máme pět až šest tisíc pacientů. Stovku chirurgií, dva a půl tisíce rentgenů, z toho tisícovka je panoramatických, k tomu tři tisíce prevencí. Má-li být stomatologická péče opravdu reálně dostupná všem pacientům, pak ten první předpoklad je pracovat. Zpravidla na plný úvazek.

Je dětská péče něco jiného? Je to velký rozdíl?

Je to jiné. Především u mléčného chrupu. Tam je potřeba dobře a pečlivě stanovit diagnózu.

Za zásadní problém považuji, že chybí osvěta na zdravý pitný režim. Oslazená minerálka zacpe ledviny, zničí zuby. Minerálky by měly tvořit jen 30 procent vypitých nápojů. Všechny ty limonády, koly, džusy a jak se to všechno jmenuje – a pořád na to někde běží reklama – obsahují třeba deset kostek cukru v třetinkové láhvi. To je naprostá zkáza pro dětský organismus, zdaleka nejen pro zuby. Obezitou počínaje, množící se cukrovkou konče.

Jak si poradit s obtížně ošetřitelným dětským pacientem, natož s diagnózou ADHD?

Základní věc je trpělivost, zklidnění dítěte a individuální přístup. Jistě, existují nízkoprahoví autisté, které v ordinaci běžným způsobem nemůžete ošetřit. Na druhé straně u spousty dětí to mnoho lékařů předčasně vzdává. Mám třeba pacienta, říkejme mu Davídek, který zprvu nekomunikoval, vůbec mě nevnímal. Postupně jsem ho hladila po ruce a zklidňovala, s jednoduchým slovním, vlastně spíš jen zvukovým doprovodem. Ano, trvalo to bezmála půl hodiny. Ale najednou se mi Davídek dívá do očí a říká mi: Danuška šimrá. A pak to šlo snadno. Injekce provázená už zažitým slovíčkem ďub. Bezproblémová incize, odstranění nervu... Při dalších návštěvách všechno v klidu.

Předloni a vloni jsem přednášela o těchto pacientech na konferenci v Olomouci. Až mě překvapilo, jak vlídně, doslova s nadšením, mě tam publikum přijalo. Bohužel už musím ve svých třiasedmdesáti svoje síly rozložit, a tak nemohu vyhovět všem těm, kteří mě zvou, abych se s nimi rozdělila o svoje zkušenosti a léty prověřené postupy. Nicméně vnímám jako nejdůležitější, že moji pacienti na Kladně mohou vždycky počítat s tím, že pro ně v ordinaci udělám to nejlepší, co dokážu.