V letošním roce, kdy uplynulo 80 let od ukončení druhé světové války, je vhodné si připomenout památku těch, kdo v boji za svobodu položili život. K těmto hrdinům patří i MUDr. Václav Náprstek. Když osudného 15. 3. 1939 byla republika okupovaná, Náprstek se okamžitě zapojil do protinacistického odboje, kde odvážně působil čtyři roky. Tato jeho činnost byla vyzrazena – Náprstek byl zatčen, vězněn, odsouzen a 12. 12. 1944 jeho život skončil v mnichovské věznici.

Narodil se 17. 5. 1886 v obci Rynholec, okr. Rakovník, v rodině rolníka Josefa Náprstka a jeho choti Anny. Rodiče nadanému synu umožnili studium na Akademickém gymnáziu v Praze a po maturitě v červnu 1906 se Václav zapsal na lékařskou fakultu české univerzity. Studoval díky stipendiu pro nemajetné studenty. Jeho lékařské studium přerušilo v roce 1907 povolání k vojenské službě, kdy půl roku prožil v rakouské uniformě v chorvatském Zadaru, který byl tehdy součástí habsburské monarchie. Zbytek vojenské služby strávil v bosenské Banja Luce. Studium medicíny skončil 12. 5. 1912. Jeho promotorem byl slavný internista prof. MUDr. Josef Thomayer, lékař, spisovatel a vlastenec, který se stal jeho celoživotním vzorem.

Pak nastupuje na chirurgické oddělení kladenské nemocnice, ale v červenci 1914 přišla mobilizace – vypukla válka se Srbskem, která se rychle stala válkou světovou, a Náprstek se znovu obléká do vojenské uniformy. Je přidělen do posádkové nemocnice v Sarajevu. Jeho opakované pobyty na území pozdější Jugoslávie mu umožnily důvěrně poznat její obyvatele, a tím vznikl jeho celoživotní vřelý vztah k jižním Slovanům. Tyto sympatie mu vynesly nepřízeň rakouských důstojníků, kteří mu vytýkali jeho „slovanské“ smýšlení a z trestu jej převeleli k německému pluku do Innsbrucku, kde měl být jeho nadřízeným mladší lékař. Náprstek proto požádal, aby mohl raději odejít do války, a byl poslán jako lékař tentokrát na italskou frontu. Za své odvážné a obětavé vykonávání funkce plukovního lékaře za válečných podmínek získává vyznamenání Signum laudis, udělované za statečnost před nepřítelem.

V roce 1917 si vyžádá dovolenou a přijíždí do vlasti, aby uzavřel sňatek s Bohuslavou Rösllerovou, s níž se seznámil v tělocvičně jednoty Sokol. V tomto manželství se narodily dvě dcery. Je přidělen opět do Sarajeva, kam odjíždí i se svou chotí. V posledním roce války se stává významným představitelem tamního slovanského ilegálního odboje. Po válce odchází do Dalmácie, kde, jak poznal, byl tragický nedostatek lékařů. Usadil se v Luce Šipanské na ostrově Šipanji, po roce odchází do Kupari v dubrovnickém okrese. V Chorvatsku působil až do roku 1923.

Za svého pětiletého pobytu v zahraničí udržoval kontakt s rodnou zemí, do časopisů v Čechách posílal příspěvky, v nichž líčil své zkušenosti, dojmy a příhody. Tyto fejetony byly základem knih Pod slovanským půlměsícem a Dubrovník a okolí. Jeho okouzlení Dalmácií ho přivedlo k zájmu o jiného slavného Čecha – malíře Jaroslava Čermáka, jehož malby byly inspirovány bojem Černohorců s Turky. Náprstek se stal spoluautorem biografie Život a dílo Jaroslava Čermáka, která vyšla v roce 1930. Do knihy napsal dvě kapitoly Na slovanský jih a V Dalmácii. Své zážitky líčil v několika článcích. Například ve fejetonu Lékař na jihu, který uveřejnil v Časopise lékařů českých v roce 1925. Z tohoto textu citujeme několik řádek:

„Mladý kolego, který se právě usazuješ v Čechách, myslím, že by sis nedovedl dosti dobře představit takové začátky řekněme v Dalmácii. Byť bys i řeč ovládal, neznáš místní zvyklosti, duši lidu, jeho názory a předsudky a celý ten středověký obzor myšlenkový. První, s čím se potkáš, je nedůvěra. Vždyť tvé názory o nemoci jsou tak odlišné a tak nesrozumitelné zdejšímu lidu. Nemoci nevyléčitelné nejsou – nýbrž jest tu jen tvá neschopnost. Roznemůže-li se zde někdo, pokouší se o jeho uzdravení nejprve ženské příbuzenstvo, přičemž hlavní slovo mají staré baby. Další instancí je pop, jemuž se dá na modlení, který ale nezřídka i kurýruje. Pak přijde na řadu apatykář, konečně různí slavní léčitelé, často velmi vzdálení (turečtí sedláci, pastýři a jiní). Konečně, aby si nemuseli něco snad vyčítat, pošlou si také pro Tebe. Nezdary všech ostatních se promíjí, nezdar Tvůj je však neomluvitelný. Jsi neustále v boji s jejich předsudky. Vyšetřuješ-li pozorně, což Ti přirozeně trvá déle – nemůžeš sílu nemoci najíti a nestojíš za nic. Támhle Turčín v Hercegovině vezme jej za ruku a už ví jaká je to nemoc. Přitíží-li se náhodou Tvému pacientovi, zcela určitě a nevývratně jsi to zavinil Ty. Na tak rozpálené tělo dát něco studeného! Vždyť ho zabíjíš, vrahu!“

Vrátil se do vlasti v roce 1923, aby neztratil československé občanství. Po návratu se rozhodl pro zubní lékařství, s nímž se podrobně seznámil již v roce 1917 v Sarajevu, kde byl přidělen do zubního ambulatoria. Uplatnění nalezl nejprve v obchodnicko-úřednické pojišťovně a rychle si buduje i vlastní ordinaci. Jeho snaha rozšířit své odborné znalosti ho přivedla k cestě do USA, kde prožil šest měsíců od listopadu 1929 do dubna 1930. Navštívil postupně Chicago, Washington, New York, Baltimore, Cleveland, Rochester. Své poznatky z pobytu za oceánem uveřejňoval postupně v Zubním lékařství. Jeho odbornost i znalost cizích jazyků byly důvodem jeho vyslání jako československého delegáta na světový kongres Fédération dentaire internationale v Paříži v létě 1930.

Po otevření Státního ústavu pro zubní lékařství přijímá místo vedoucího konzervačního oddělení. Jeho celoživotním zájmem byly otázky prevence zubního kazu a dětského zubního lékařství. Stal se spoluzakladatelem Společnosti pro péči o chrup školní mládeže. Byl členem výboru pro výstavbu Lékařského domu v Praze 2 v Sokolské ulici. Spolu s MUDr. Jaromírem Křečanem, pozdějším profesorem kliniky v Plzni a v Praze, byli ve výboru jediní stomatologové. Od roku 1937 přednášel v Masarykově škole pro zdravotnickou a sociální péči. Jako člen Společnosti československých nemocnic prosazuje zřizování stomatologických oddělení ve všech nemocnicích. O otázkách nemocniční péče publikuje i v nelékařských periodikách. Časopis Přítomnost v únoru 1938 uveřejňuje příspěvek Praha 2 či Motol, týkající se diskuze, zda rekonstruovat současnou všeobecnou nemocnici v Praze 2, nebo postavit nemocnici novou na „zelené louce“ v Motole.

Měl živý zájem o umění, působil ve správním výboru Umělecké besedy. Uvedli jsme již, že byl literárně činný. Verše psal i na Pankráci, odkud prošly jako motáky z věznice.

Od března roku 1939 po čtyři roky byl členem protinacistické ilegální organizace, kde zajišťoval léky pro osoby skrývající se před gestapem a dále opatřoval chemikálie pro výrobu výbušnin. Shromažďoval i finanční prostředky pro odboj, což bylo měsíčně minimálně 15 000 korun. Když peníze nesehnal, poskytoval je z vlastních úspor. V ilegalitě používal krycí jméno „Vácha“. Bylo to upravené jméno „Váša“, jímž Václava nazývali jeho přátelé. Prof. MUDr. Bohuslav Bouček, v roce 1945 první děkan zřízené pobočky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, ve svých vzpomínkách uvádí, že otevření této pobočky se připravovalo již za okupace a jako vedoucí stomatologické kliniky byl navržen právě Václav Náprstek.

Po atentátu na Heydricha byl odpovědný za provoz dvou vysílaček. Gestapu byl vyzrazen konfidentem, který se vetřel do ilegální skupiny. Byl zatčen 9. 7. 1943, vězněn na Pankráci a poté v Mnichově, kde byl odsouzen a 12. 12. 1943 popraven. Prezident republiky udělil 22. 10. 1946 MUDr. Václavu Náprstkovi Československý válečný kříž 1939 jako uznání zásluh, které prokázal v boji za osvobození. Na Náprstkově rodném domě v Rynholci byla v roce 1946 umístěna pamětní deska. Po únoru 1948 byla jeho účast v odboji zpochybňována, byl mu odepřen statut odbojáře a jeho choti statut vdova po odbojáři. Bylo to pokrytecky zdůvodňováno tím, že doklady o jeho odbojové činnosti za války nejsou úředně ověřeny ani prokázány důvěryhodnými svědky. V letošním roce podaly ČSK a ČLS JEP návrh, aby Náprstkovi bylo uděleno státní vyznamenání. Tento návrh na udělení Medaile Za zásluhy, in memoriam, v květnu 2025 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR.

Na Náprstka v roce 1946 vzpomíná prof. MUDr. František Neuwirt, jeho bývalý spolupracovník ve Státním ústavu pro zubní lékařství, který se v roce 1945 stal přednostou nově zřízené II. stomatologické kliniky v Praze. Nazývá Náprstka jedním z nejstatečnějších a nejušlechtilejších vůdců našeho domácího odboje: „Byl mužem tak velkých programů, že se zdál někdy býti až snílkem. Mnoho četl, často se radil, všude bedlivě poslouchal, debatoval a vybral pak to nejlepší z nejlepšího.“

V nekrologu profesora Jiřího Syllaby v Časopise lékařů českých o Náprstkovi čteme:

„Václav Náprstek měl široký rozhled lékařský i obecně kulturní. V osvobozeném státě by byl jistě rozvinul velkou a úrodnou činnost. Byl pln ohnivé energie a současně skromné pokory, činorodé pracovitosti a přitom hluboké životní moudrosti. Jeho charakter byl ryzí, bez kazu. Byl nezištný obětavý, trpělivý, laskavý, nekompromisní. Jemný manžel a otec, předobrý oddaný přítel. Čeští lékaři v něm ztratili vynikajícího spolupracovníka, český národ syna nejstatečnějšího!“

Fotogalerie