LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Zdeněk Poledna studoval v Olomouci, odkud také pochází. Jeho otec byl anesteziolog. Původně chtěl studovat všeobecnou medicínu, ale dostal se na stomatologii – a tam ho to začalo bavit. Celý život působí jako praktický zubní lékař, trochu víc se věnuje endodoncii. Po studiích, která završil v roce 1976, nastoupil na druhý konec republiky a pracoval v Liberci a Litvínově. Naplnil tak svůj stipendijní závazek ještě ze studií, než ho po pěti letech osud zavál do Prahy. V hlavním městě tehdejšího socialistického Československa začínal jako závodní zubní lékař v ZPA Čakovice. Tam ho také v listopadu 1989 zastihla revoluce. Záhy zprivatizoval svou ordinaci, ale kdysi významný podnik postupně upadal až zkrachoval, a tak nastal čas na změnu. MUDr. Zdeněk Poledna se jako privátní praktický zubní lékař přesunul na polikliniku Prosek a tam zůstal dodnes. Patří k aktivním spoluzakladatelům České stomatologické komory a je dlouholetým členem redakční rady časopisu LKS.

MUDr. Zdeněk Poledna

Jak se závodní lékař ze Závodů průmyslové automatizace stal spoluzakladatelem Komory?

Na přelomu roku 1989 a 1990 mi volal spolužák a kamarád z fakulty Jirka Pekárek, budoucí prezident Komory, že se něco chystá. Pochopil jsem to jako příležitost. Patřil jsem k těm, kterým tehdejší režim, mírně řečeno, velmi nevyhovoval. A tady se otevírala cesta k nějaké změně, a především k dalšímu profesnímu růstu a občanské svobodě. A tak jsem se začal angažovat ve vznikající Komoře.

Co si tedy tehdejší závodní zubní lékař od potenciálních změn sliboval?

Začali jsme budovat Občanské fórum pracovníků ve stomatologii. Pak vznikla jako soukromá organizace Lékařská komora stomatologů – se zkratkou svého názvu tak, jak je dodnes zachován v názvu současného recenzovaného měsíčníku LKS, který byl zpočátku jen informačním bulletinem. Jedním z cílů bylo taky odolat tlaku stát se pouhou sekcí tehdy chaoticky vznikající Lékařské komory. Ve finále vznikla Česká stomatologická komora ze zákona, což je velmi důležité (zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře). Mimochodem – znění dodnes platného zákona jsou z velké části stanovy tehdejší Lékařské komory stomatologů, jejichž autorem byl MUDr. Jiří Pekárek, největší tahoun probíhajících změn.

Já byl v představenstvu všech těchto tří organizací. Byli jsme doslova v jednom kole. Agitace, přesvědčování, volby, schůze, diskuze, informace, tříbení názorů...

Komoru jsme chtěli především proto, abychom byli nezávislí na státu a mohli provozovat soukromé praxe. Což se povedlo na 100 %. Udrželi jsme to do současnosti a osobně to považuji za velmi podstatné. Jako organizace vzniklá ze zákona máme určitou jasně danou míru pravomocí, kterou, popravdě, sice ne vždy důsledně a zcela využíváme, ale v zásadě je to mnohem lepší, nesrovnatelné, než kdyby nám do toho mluvil stát – z povahy věci dosti nekompetentní.

Komora, pokud má povinné členství, může vydat tzv. závazné stanovisko, které musí být všeobecně respektováno. Má také dohlížecí funkci do vlastních řad, tedy může sankcionovat odborné nebo etické pochybení až do té míry, že provinilci bude zrušeno členství a ten potom nemůže vykonávat svou profesi. Tuto činnost může komora dělat bezpochyby mnohem citlivěji, než stát.

Kdyby členství povinné nebylo, museli bychom spadat pod nějaký státní orgán, a tím by se naše pravomoci a reálný vliv prakticky rozpadly. Řídil by nás nejspíš nějaký hlavní stomatolog, nebo bychom se museli registrovat kdesi u státního úřadu.

Vy jste ale museli také sbírat informace, učit se. Zdědili jste svět, který byl rozdělený, vzájemně uzavřený, informace byly kusé, žádné nebo zavádějící. Navíc nebyl internet...

Několikrát jsme navštívili Paříž. Já jsem hned od začátku měl na starosti zahraniční kontakty Komory. Tedy to, co jsem pak v roce 1995 předal MUDr. Eduardu Cimburovi, CSc., a čemu se po něm později věnoval doc. MUDr. Jiří Zemen, Ph.D.

Úkol zněl jasně – zjistit, jak to v evropských zemích funguje. Co se osvědčilo a co ne a převést to, aplikovat v nově se rodícím demokratickém státě. Byl jsem především koordinátorem a správcem tohoto usilování. To znamená, že ti, co měli možnost shánět informace, využívali svoje kontakty v zahraničí a soustřeďovali je u nás, u mě na Komoře. S francouzskou asociací zubních lékařů spolupracovala MUDr. Olga Nováková. Další kontakt byla později Dr. Deborah Tigrid-Marguerat, organizátorka česko-francouzských odborných setkání, s níž jsme měli nedávno v LKS rozhovor.

Nejbližší kontakty jsme asi udržovali s Dánskem. Tamější komora byla prvním místem, kam jsme se jeli osobně podívat a získali tak spousty cenných informací. V Anglii se zase angažoval MUDr. Zbyněk Mazur, v německy mluvících zemích to byl MUDr. Martin Novotný, ve Švýcarsku náš krajan Dr. Jiří W. Pollak. Psali jsme si s Holanďany, s Nory... Já to pak všechno shromažďoval a pomáhal představenstvu Komory vytvořit si ucelenou představu, jak to kde funguje. Povinné versus nepovinné členství, odpovědnost lékaře, fakulty a kliniky, příspěvky, kompetence...

V té době získala Komora členství v FDI a jeho evropské sekci ERO, kam jsem dojížděl jako reprezentant ČSK. Byl pro mě zajímavý zážitek sedět u stolku s mikrofonem, mít před sebou cedulku Czech Republic a řečnit k mezinárodní sešlosti.

Musím ale zmínit jednu důležitou okolnost. My jsme si zpočátku mysleli, hodně naivně, že nově vznikající stát a nová garnitura politiků to budou jednoznačně tlačit směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. A mysleli jsme si, že v nás, lékařích, budou vidět jakéhosi spojence. Že my prostě přijdeme s nějakým návrhem a oni to s nadšením přijmou. Neřkuli dokonce proto, že to vlastně uděláme za ně. Jinými slovy, očekávali jsme partnerství a vzájemně výhodnou spolupráci. Ale praxe se ukázala jako zcela odlišná. Za všechno se muselo bojovat, každá drobnost se musela složitě vysvětlovat a často neúspěšně obhajovat. Bylo to vlastně docela bizarní. Všude se pořád omílalo, že trh všechno rozhodne a že je naším cílem. Ale k tomu současně zaznívalo, že zdravotnictví by mělo zůstat stejné – že by se sice mělo privatizovat, avšak spíš na úrovni nemocnic, poliklinik, zubních středisek jako celků. Nikoli na úrovni jednotlivých lékařů a malých ordinací.

Tahle rozporná zkušenost se samozřejmě promítla do naší činnosti v dalších letech.

V představenstvu Komory jsem působil do roku 1995. Pak už to chtělo profesionály, kteří se tomu budou naplno věnovat. Já ovšem chtěl dělat medicínu, takže nebylo o čem přemýšlet. Od té doby jsem už jenom v redakční radě LKS.

Jednoho dne, jestli si dobře vzpomínám, se český zubní lékař Zdeněk Poledna vydal na zkušenou do světa. Odjel do Severního Irska. Jaké to tam bylo?

Já jsem tehdy o tom, jak se lišila moje představa od reality, napsal docela obsáhlý článek do LKS 1/2006 (viz PDF soubor u tohoto rozhovoru na www.lks-casopis.cz). Článek sice popisuje situaci před patnácti lety, ale věřím, že kolegové mohou z mých irských zkušeností i dnes dobře pochopit, kudy naše cesta nevede.

Jaké jste měli představy jako otcové zakladatelé? Ty hlavní...

Těch byla spousta, někdy i hodně protichůdných nebo naivních. Naše očekávání se splnila v tom, že Komora stále existuje, s povinným členstvím jako pevným základem prestiže a funkčního vztahu vůči státu.

A kde jsou ty dluhy, o nichž se také občas mluví?

Musíme víc tlačit na orgány, které nám dávají nesmyslné pokuty a zbytečně znepříjemňují život našim zubním lékařům v terénu. Je to prostě dobový kolorit, který vyznávají někteří státní úředníci. Vedení Komory ale i v tomto směru dělá, co může. Je třeba si zjednat větší respekt ve vztahu k SÚKLu a např. hygieně, aby zubní lékaři nebyli pokutováni za nesmyslná pochybení typu, že nemají k zařízení český návod, ale jen slovenský apod. Měla by se řešit pouze vážná pochybení. A také by bylo dobře, kdyby kontrola po zjištění závad nejdřív stanovila lhůtu k odstranění a k sankcím by se přikročilo až tehdy, když by lékař pochybení ignoroval. To by pak kontroly získaly svůj smysl.

Skutečně velký problém vidím v tom, že v naší zemi se stále čeká, že všechno bude zadarmo, s úsměvem, na vysoké odborné úrovni a hned. Takhle to ale nefunguje nikde na světě. Tady čeká nejen Komoru, ale celou zemi, všechny občany, veliký kus práce.

V této souvislosti vnímám jako zásadní přesně stanovit, co stát – a zdravotní pojištění – hradit bude a co zaplatí pacient jako doplatek.

Jak by to tedy mělo fungovat?

Problém se dá zjednodušeně vysvětlit na zubní výplni. Když já za ni dostanu tolik, že ani nezaplatím náklady, tak to můžu buď nějak ošvindlovat, tj. něco někde připsat, anebo to odfláknout. Výrazně snížit kvalitu. Z těchhle dvou mizerií se opravdu špatně vybírá. Čili to řešení vidím v tom, že ke všem výkonům, jež hradí pojišťovna, by měl být povolen doplatek. Jsem si naprosto jist, že v těch chudších oblastech by takové příplatky byly většinou nízké, nebo skoro žádné. Rozhodně by to nebyla cena, kterou by nikdo neunesl, protože zákon nabídky a poptávky funguje vždy, a to obousměrně. Takže kdyby stát uznal, že na úhradu v plné reálné výši prostě nemá, a povolil legální příplatek čili spoluúčast pacienta k úhradě ze zákonného pojištění, mnohé by se vyřešilo. Ovšem to je zatím politicky neprůchodné, přes to nejede vlak.

Co tedy udělat hned teď? Jak to co nejdřív a zásadně změnit?

Změnit myšlení lidí nejde. To vždycky dopadlo špatně. Ale lze nastavit pravidla tak, aby se jim lidé mohli přizpůsobit.

Všechno je to samozřejmě o prevenci a hygieně. Zní to až podezřele jednoduše, ale bohužel je to až tak jednoduché. Za většinu problémů onemocnění dutiny ústní může špatná dentální hygiena.

Jako důležitý moment vidím také vztah nás, zubních lékařů, ke Komoře jakožto profesnímu společenství. Povinné členství je zárukou silného mandátu naší stavovské organizace. Podle zákona nesmí dnes být Komora při vzniku legislativy opomenuta. Pořád si to připomínejme a chovejme se podle toho.

Další věc je zastupitelská demokracie v Komoře. Přikláním se k tomu, aby se i v Komoře zachoval stávající model zastupitelské demokracie. Řadoví členové – při vší úctě – se nemohou v problematice orientovat tak dobře a detailně jako například členové našeho sněmu. A přiznejme si, mnohé řadové členy Komory to ani moc nezajímá. S tím nic nenaděláme. Delegujme a především svěřme do rukou demokraticky volených zástupců všechno, co jde. Jsou v problematice orientováni a mají zkušenosti s rozhodováním. Dbejme však, abychom se nepřipravili o to, co Komoru dělá Komorou. Profesionalita, demokracie, prestiž, autorita.

24. 4. 2021

LKS 04/2021

Print: LKS. 2021; 31(4): S64 – S65

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma:

Soubory ke stažení: