Nikdo není dokonalý
Panebože, kdo tohle dělal? To by se mělo trestat! Jak je možné, že...? Tak tohle jsem ještě neviděl. Ó barbarství, ó hovadství (citát podle J. A. Komenského). Kolikrát nám hlavou běží podobné myšlenky, když u pacienta zjistíme neblahý výsledek práce jiného pracoviště?
Jsme stomatologové, zubní lékaři, zubaři. Omlouvám se všem, kterým vadí, že pro úspornost používám jen mužský rod, stejně jako těm, kteří neuznávají některý z těchto pojmů. O to mi dnes nejde. Začal bych otázkou, jestli jsme pevnou a soudržnou profesní skupinou, anebo jestli má vůbec smysl používat první osobu množného čísla pro několik tisíc lidí stejného zaměstnání, kteří k sobě žádnou spřízněnost necítí. Vývoj naší profese jde čím dál rychleji dopředu a ne každý tomuto tempu stačí. Ale taky ne každý má potřebu být na špici. Což ovšem nemyslím zle. Jsme každý trošku jiný a také – možná hlavně – máme i jiné pacienty. Lišící se věkem, profesí, povahou, vzděláním, přístupem ke svému zdraví, náročností na kvalitu ošetření, ochotou za ošetření platit a také postojem k nám. K nám jako jednotlivcům, ale také k nám jako profesní skupině, na to nezapomínejme.
Jde o konkrétní, nejspíš docela častý případ. Dostane se k nám na křeslo pacient s nějakým problémem a při vyšetření zjistíme, že příčinou strastí je špatná práce kolegy. Pokud chceme pacientovi pomoct, měli bychom ho o jeho stavu pravdivě informovat. Je ale velmi těžké nezmínit, že něco mělo být uděláno jinak. Přitom říci rovnou něco v tom smyslu, že kolega to pokazil, prostě nejde. Proč? To se pokusím vysvětlit, samozřejmě bez ambicí, že můj názor je jediný správný.
Pozadí takovéto situace bývá někdy velmi pestré. Třeba pacient svému lékaři bezmezně věří a nám je ho líto, protože dosavadní léčba podle našeho úsudku vyloženě škodí. Máme se pokusit změnit jeho postoj? Nebo to pacient tuší, je vděčný za naši informaci, že není vše v pořádku, a je na něm vidět, že se snaží o korektní řešení. Pak další kroky z naší strany nejspíš nejsou nutné. Nebo je to člověk zjevně konfliktní a svého lékaře nevybíravě pomlouvá, byť třeba oprávněně. Pozor – pokud se budeme v tomto případě angažovat nad rámec povinností, může zrovna tak jednou pomlouvat i nás, byť třeba neoprávněně.
Koluje tvrzení, že v některých zemích je větším faux pas pomluvit kolegu, než poškodit pacienta. Což příslušné profesní organizace tvrdě zohledňují. Nemyslím si, že je to ve skutečnosti takhle vyhraněné, neznám žádný konkrétní případ, ale něco na tom asi bude. Zde je ovšem třeba říct, že tzv. profesní čest a prestiž je věc nesmírně důležitá. I když se nedá přesně změřit, vyhodnotit, nebo zahrnout do kalkulace. Naše profese má tradici několik tisíc let a kromě nás nikdo jiný stomatologická onemocnění léčit neumí. A patříme také do skupiny profesí, které hned tak nebudou nahrazeny roboty, na rozdíl od mnoha jiných. Važme si toho. Existují jistá staletími prověřená pravidla, jejichž význam přesahuje rozpětí jednoho lidského života a která platila a platí ve všech civilizacích.
Vžijme se například do myšlení pacienta, který se na nás obrací s důvěrou, že mu vyřešíme jeho problém, a vůbec ho nezajímají naše vnitřní spory. Měli bychom dbát na to, abychom byli považováni za suverénní odborníky a ne za spolek amatérů, kteří v základních věcech nemají jasno a nedokážou se domluvit. Předpokladem jakékoliv léčby je vždy důvěra mezi pacientem a lékařem, a o tu musíme pečovat. Pacient by měl mít určitou míru jistoty a ne aby od začátku pochyboval a upadal do úzkostných stavů, vedoucích někdy k iracionálnímu chování a zbytečným konfliktům. Jak řešit případ, kdy kolega pacienta jednoznačně poškodil, není předmětem této úvahy. Opakuji – nechci mentorovat.
Řešení je často složité a mnohdy vyžaduje zdlouhavá a nepříjemná osobní jednání. Avšak nechat věc plavat řešením není, nekvalitní práce nás poškozuje všechny, o tom není pochyb. Jsem ale přesvědčen, že vyjadřovat se nelichotivě k pracovním metodám kolegy před pacientem nebo na veřejnosti je nevkusné, nekolegiální a krátkozraké. Nevyjadřovat se samozřejmě není totéž, co krýt nepravosti. Právě proto, že naše léčebné metody se rychle mění a vyvíjejí k větší dokonalosti, je na místě si uvědomit, že špičkové ošetření není a nikdy nemůže být dostupné každému. A považovat každé „nešpičkové“ ošetření rovnou za zločin asi není úplně správné. Koneckonců – viděno z filozofického hlediska – je vždy ošemetné snažit se o absolutní dokonalost v tomto našem slzavém údolí, protože absolutně dokonalou jistotu máme pouze jednu. Tu, že tento svět jednou opustíme. Vše ostatní je relativní.
Proto bych se závěrem přimlouval, abychom se řídili prastarými zásadami lékařského povolání a své spory vyřizovali výhradně mezi sebou, ne přes pacienta nebo – ještě hůř – přes média. A když zjistíme nějakou zjevnou malpraxi, uvažujme především věcně v rovině příčina – následek, popřípadě problém – řešení a neřešme rovnou vinu a trest. Nechme stranou osobní antipatie. Je přece psáno: nesuďte, abyste nebyli souzeni. Od toho je zde revizní komise a čestná rada Komory, eventuálně jiné orgány a instituce. Těm by mělo příslušet rozlišit skutečný postup non lege artis od pouhé starší metody nebo nešťastnou náhodu od neodbornosti. To je ale téma na jindy.
Své názory a reakce zasílejte na e-mail: zakova@dent.cz nebo poštou na adresu redakce časopisu LKS.
14. 2. 2018
Print: LKS. 2018; 28(2): S19
Autor:
Fotografie
- Ladislav Šolc
Rubrika:
Téma: