LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Redakční rada LKS od počátku své činnosti dala našemu časopisu do vínku důležité poslání: dbát na jazykovou kulturu a spoluutvářet moderní stomatologickou terminologii. Redakce LKS proto už léta využívá služeb jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR – a PhDr. Anna Černá se záhy stala naší „osobní“ konzultantkou. Obracíme se na ni s mnohdy hodně záludnými terminologickými dotazy, s nimiž si pak paní doktorka spolu se svými kolegy láme hlavu, bádá, ověřuje... O kráse i úskalích moderní češtiny je i tento rozhovor, který svým obsahem a rozsahem nakonec přerostl v další Jazykový koutek LKS...

PhDr. Anna Černá

S časopisem LKS spolupracujete již nějakých dvacet let. Jak hodnotíte jeho jazykovou úroveň?

Nejsem pravidelným čtenářem, ale je jisté, že časopis je vedený pečlivě. Není jednoduché skloubit důraz na terminologickou přesnost a zároveň zachovat čtivost. Myslím, že v LKS se to daří. Jde o odborný časopis určený především zubním lékařům a studentům oboru zubního lékařství, tedy odborníkům, specialistům, nikoli široké veřejnosti, přestože i veřejnost se o zdravotnickou problematiku zajímá poměrně intenzivně. V roce 2017 vyšel v lingvistickém časopise Naše řeč příspěvek s názvem Proměny lékařské terminologie v jednojazyčných výkladových slovnících. Kolegyně z oddělení současné lexikologie a lexikografie v něm konstatují, že odborná slovní zásoba z oblasti medicíny a zdravotnictví se oproti některým jiným oborům častěji a rychleji zařazuje do běžné slovní zásoby, protože téma zdraví a nemoci je v současnosti ve sdělovacích prostředcích běžné a oblíbené, a to nejenom ve vzdělávacích a zábavních pořadech, ale např. i v televizních seriálech.

Dotazy redakce LKS směřují nejčastěji ke správnému psaní odborné terminologie. V čem je podle vás stomatologická terminologie specifická a je vždy jednoduché správně poradit?

Dalo by se odpovědět stručně: není. A to proto, že jednak nemáme podrobnější zdroje, v nichž by bylo možné určitý termín snadno ověřit, jednak proto, že nejsem terminolog. Pracuji v oddělení jazykové kultury, jehož zaměření je nerozlučně spjato s jazykovou poradnou. Na ni se dennodenně obrací nejširší veřejnost. Okruh dotazů zasahuje celé spektrum jazyka. Tazatelé se zajímají o to, jak napsat, skloňovat či časovat určité slovo, jaký je jeho význam, původ, zda je jeho užití v daném kontextu vhodné. Časté jsou dotazy na interpunkci, popř. na formulaci a stylizaci věty či souvětí. Zajímají se také o typografické záležitosti, formální úpravu textových dokumentů apod.

Terminologické dotazy tvoří jen malý zlomek toho, co tazatele zajímá. Na rozdíl od běžné slovní zásoby, užívané všemi mluvčími jazyka, jsou terminologické pojmy specifické tím, že jsou pevně vázány na příslušný obor a jsou určeny primárně pro potřeby odborné komunikace (národní i mezinárodní), tedy často pro omezený okruh uživatelů. Na druhou stranu terminologie zahrnuje velice širokou oblast lidského poznání a jako lexikální vrstva je značně rozsáhlá. Některé zdroje uvádějí, že moderní jazyky obsahují kolem tří milionů termínů. Nelze předpokládat, že by jedinec mohl mít přehled o výrazech ze všech oblastí lidského poznání. Proto vznikají specializované slovníky zaznamenávající nejzákladnější termíny. Z nich vycházíme při jazykovém poradenství. Například pro oblast medicíny a zdravotnictví existuje pouze Velký lékařský slovník, chybějí však podrobnější, specializovanější zdroje zaměřené třeba právě jen na stomatologickou terminologii. Je tedy pochopitelné, že zdaleka ne všechno je možné najít v dostupném autoritativním zdroji.

Jak se obecně z pohledu jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR tvoří moderní terminologie pro různé obory, do nichž proniká množství cizojazyčných výrazů, navíc ne vždy správně přeložených?

Odborné názvosloví jakéhokoli oboru nevzniká rozhodnutím, či dokonce příkazem lingvistů. Musí vyhovovat především potřebám příslušného oboru, a tedy odborníkům v této speciální oblasti – ti nejlépe vědí, zda je určitý výraz funkční, dobře slouží komunikačním potřebám a zapadá do systému terminologie daného oboru. Odborné názvosloví nevznikne ze dne na den a na jednom místě, obvykle se ustaluje kolektivně během různě dlouhých období a může se stát, že vedle sebe existuje a funguje více možností. V každém oboru najdeme názvy cizího i domácího původu, jednoslovné i víceslovné, značkové i popisné. Jazykovědci mohou být nápomocní v tom, že posoudí ústrojnost výrazu, např. vhodný slovotvorný postup při odvozování, počešťování přejatého výrazu apod. Pro příklad nemusíme chodit daleko: před pár lety jsme společně posuzovali varianty osseointegrace x oseointegrace x osteointegrace.

V prostředí medicíny se běžně setkáváme jak s „klasickými“ termíny přejatými přímo z latiny, popř. řečtiny, tak slovy domácího původu, či nověji s přejímkami z angličtiny (jejichž základ ovšem často bývá v latině, jen se k nám dostávaly určitou oklikou a v jiném čase). Aby mohl termín dobře sloužit, měl by – bez ohledu na to, jaký je jeho původ – splňovat několik základních požadavků. V Novém encyklopedickém slovníku češtiny se v souvislosti s vlastnostmi termínu připomíná (1) ustálenost, zaručující bezporuchovost odborné komunikace, (2) systémovost, tedy systémové sepětí termínů daného oboru, (3) přesnost a jednoznačnost, (4) nosnost čili schopnost být východiskem při tvoření dalších termínů a (5) ústrojnost, tedy soulad se zákonitostmi jazykového systému.

Dynamický vývoj medicíny se přirozeně odráží i v oborové terminologii. Není možné tvrdit, že veškeré nové výrazy inspirované cizojazyčnou předlohou jsou potřebné, nebo naopak nevhodné. Pokud pro některou skutečnost už existuje vžitý a zavedený termín, je zbytečné ho za každou cenu „inovovat“. Ale v situacích, kdy pojmenováváme něco nového, není důvod takové výrazy za každou cenu odmítat a snažit se najít výstižný český překlad. Doba, kdy se dávala přednost českému odbornému názvosloví, už minula. Stále více narůstá prestiž mezinárodní odborné komunikace, v níž se upřednostňují termíny internacionální. To, že tradičně šlo o výrazy latinsko-řecké a nověji anglické, není podstatné. Důležité je, aby se začlenily do systému určitého oboru a plnily svou funkci.

Terminologie užívaná v určitém oboru nemusí být vždy zcela v souladu s tím, jaké výrazy užívají novináři či veřejnost. Jak vnímáte z lingvistického hlediska výrazy zubní lékař – zubař – stomatolog – dentista...

V současnosti je u nás oficiální označení pracovníka vykonávající tuto profesi zubní lékař; předpokladem pro výkon povolání je absolvování oboru zubní lékař. Stejnou pozici zcela neutrálního plně spisovného výrazu zachovává i označení řeckého původu stomatolog, a to nepochybně i proto, že velké množství praktikujících zubních lékařů studovalo v době, kdy se obor jmenoval stomatologie, a také proto, že je zaštiťuje Česká stomatologická komora.

Se slovem zubař už to tak jednoduché není. Vzniklo tzv. univerbizací, což je proces související s jazykovou ekonomií. Víceslovné jednotky se transformují na jednoslovné, protože ty jsou úspornější, lépe se skloňují a snadněji se od nich tvoří další odvozené výrazy. Proto se uplatňují hlavně v profesním a slangovém vyjadřování a v běžné mluvě. Pohyb na škále nespisovnost – spisovnost je ale u každého z takovýchto slov různý, pro ilustraci porovnejme třeba igeliťák (igelitový sáček), slepák (slepé střevo), panelák (panelový dům), mobil (mobilní telefon), minerálka (minerální voda). Posun stylového hodnocení výrazu zubař můžeme sledovat i ve slovnících. Zatímco Slovník spisovného jazyka českého z 60. let minulého století označuje slovo zubař jako slangové a obecně české (tedy nespisovné), Slovník spisovné češtiny z počátku tohoto století už ho hodnotí jako hovorové, což znamená, že jde o spisovný výraz používaný v méně oficiálních komunikátech; své využití má nesporně v publicistice. Připomínám, že to, jak je slovo označeno ve slovníku, není záležitostí rozhodnutí skupiny slovníkářů, ale odrazem vnímání a užívání v projevech mluvčích a pisatelů češtiny. Zůstaneme-li v lékařském prostředí, vidíme, že zubař se na cestě ke spisovnosti dostal nejdál – jednoslovná označení jako očař, ušař, kožař jsou vnímána stále jako nepatřičná.

Poněkud problematické je užívání slova dentista. Výraz s latinskými kořeny má v češtině místo už dlouho, je zachyceno už v Příručním slovníku jazyka českého (z let 1935–1957). Přestože ho někteří považují za rovnocenné synonymum slova zubní lékař (což je vidět např. v novinových textech, v nichž se střídají všechny čtyři výše uvedené výrazy pro označení jedné osoby), synonymní výraz to není. Dentista sice může (přesněji mohl) ošetřovat chrup, ale jen v určité limitované míře, protože to není vysokoškolsky vzdělaný lékař, ale zubní technik. Nazývat stomatologa dentistou může být právem pociťováno jako poněkud degradující. Omluvou není ani to, že novináře může při volbě tohoto slova inspirovat angličtina (dentist) nebo běžně užívané pojmy dentální nit či dentální hygiena.

A jak se obecně mění čeština a pravidla pravopisu?

Stejně jako se mění společnost, mění se průběžně i každý živý jazyk. To, jak se proměňuje a vyvíjí český jazyk, nezávisí na lingvistech, ale na všech jeho mluvčích, protože přirozený jazyk je odrazem celé společnosti, jazykovědci jazyk pouze popisují a zaznamenávají. Změny ve spisovném jazyce, které by nebyly odrazem spisovné normy, by byly vnímány jako nežádoucí. Komunikační potřeby před sto lety byly jiné než ty dnešní. Je nezpochybnitelné, že se do češtiny v posledních třiceti letech (tedy se změnou společenské situace) dostalo značné množství nových výrazů a prvků, a to převážně z angličtiny, protože angličtina je jazykem současného moderního světa. Celkové změny ale nejsou tak dramatické, jak se někteří lidé domnívají. Nepleťme si to, že nerozumíme některým výrazům v projevu našich dětí či vnuků, nebo to, že nelibě neseme vulgární výrazy pronášené ve veřejném prostoru, s češtinou jako celkem, ta se nijak zásadně nezměnila. Budeme-li chtít, můžeme její bohatství stále využívat. Je to podobné jako s chováním a oblékáním – podle míry formálnosti volíme různé prostředky. Pokud bych zůstala u příměru s oblékáním: někdo má v šatníku sportovní tričko i společenské šaty a motýlka, jiný jen ty nejobyčejnější tepláky.

Přestože v jazykové poradně občas slýcháme, že lidé nevědí, jak co psát, protože se zásady za jejich života už několikrát změnily, není to pravda. Poslední větší úprava Pravidel českého pravopisu je z roku 1993. Předchozí verze platila od roku 1957. Pravidla před 25 lety přinesla určité změny např. v psaní velkých počátečních písmen a s/z v přejatých slovech, ale podíváme-li se na češtinu jako celek, tak vidíme, že třeba oblasti skloňování podstatných jmen, psaní i/y či interpunkce zůstávají v podstatě nedotčené.

Podílela jste se na tvorbě Internetové jazykové příručky, což je velice praktická a užitečná pomůcka. Jak tato příručka vznikala a co bylo pro vás nejsložitější?

Internetová jazyková příručka (IJP) slouží veřejnosti už přes deset let. Její počátky souvisejí s grantovým projektem Jazyková poradna na internetu z let 2004 – 2008, řešeným oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český a Fakultou informatiky Masarykovy univerzity. Jak už název napovídá, vznikla z praktické potřeby nabídnout zájemcům možnost, aby si sami našli odpověď na mnohé otázky, kvůli nimž kontaktují jazykovou poradnu ÚJČ.

Výkladová část obsahuje poměrně podrobné vysvětlení jevů, které je třeba jinak hledat v různých zdrojích. Její obsah vychází z praktických potřeb uživatelů češtiny, proto jsou kapitoly zaměřené hlavně na interpunkci, psaní i/y, psaní velkých písmen, skloňování osobních a zeměpisných jmen, tvoření slov i na úpravu písemností. Ve slovníkové části je dnes možno ověřit něco přes 100 000 hesel, u podstatných jmen a sloves jsou doplněny tabulky tvarů, jsou tu i hypertextové odkazy na teoretické vysvětlení potenciálně problematického tvaru.

Přestože nám práci velice usnadnil program ajka, tedy morfologický analyzátor češtiny, který vygeneroval tabulky tvarů u substantiv a sloves a naznačil možné dělení slov, bylo potřeba všechny položky projít, zrevidovat, popř. opravit, protože ani sebechytřejší program neumí úplně všechno a jazyk opravdu nelze vtěsnat do pravidelných schémat. Je příliš živý a pestrý, takže občas někde „přečuhuje“. Doplňovali jsme i možné varianty zápisu slova, u zeměpisných jmen podobu odvozeného přídavného a obyvatelského jména, přechýlené podoby, příklady užití a poznámky k užití tam, kde se jazykové příručky rozcházejí s uživatelskou praxí. Ověřování není vždy snadné, přestože dnes máme k dispozici takové nástroje, jako je Český národní korpus s obrovskými databázemi psaného současného jazyka. Drobná doplnění a vylepšení probíhají stále. Těší nás, že se IJP stala běžnou pracovní pomůckou pro mnoho lidí, kteří s jazykem pracují či se o něj zajímají. Ze statistik víme, že denně se do ní podívá přibližně 60 000 návštěvníků. A to jistě za vynaložené úsilí stojí.

Co považujete za největší nebo nejčastější prohřešky proti spisovné češtině ať už v mluveném nebo psaném slově?

Před nějakým časem bych nejspíš uvedla názvy tvořené nesklonným přívlastkem umisťovaným před rozvíjené jméno, např. Gambrinus liga, Avon pochod, restaurace Kampa Park. Je jich kolem nás stále více a s přibývajícím množstvím se vůči nim stáváme postupně poněkud „imunní“. Z oblasti pravopisu jsou to nevhodně užitá velká písmena v označeních jako eGovernment, ePodatelna.

Co ale opravdu nemám ráda, je závěrečný pozdrav „mějte hezký den“, který si ale bohužel oblíbili i mnozí kultivovaní mluvčí a pisatelé. Protože z něj přímo trčí anglická struktura, nevnímám ho jako vhodné obohacení možností, jak se s někým rozloučit. Takže všem posílám pěkný český pozdrav: Přeji vám hezký den!

PhDr. Anna Černá

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, kde se mj. podílí na jazykověporadenské činnosti.

Je spoluautorkou Internetové jazykové příručky (prirucka.ujc.cas.cz) a několika jazykových publikací (Akademická příručka českého jazyka, Psaní velkých písmen v češtině, Jsme v češtině doma?). Věnuje se také popularizaci češtiny (např. televizní seriál O češtině, pořad Dobré ráno s Českou televizí, rozhlasový pořad Kdo to ví, odpoví), přispěla do publikací Každý den s češtinou, O češtině, Čeština nově A–Ž, Na co se nás často ptáte; píše jazykové sloupky do novin a časopisů.

19. 1. 2020

LKS 01/2020

Print: LKS. 2020; 30(1): S2 – S4

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma:

Soubory ke stažení: